Obamovi muži

Washington prožívá letos advent velmi neklidný. Krátí se čas, kdy se Obamova administrativa a republikáni v Kongresu mohou domluvit, jak odvrátit automatické zvýšení daní a ořezání veřejných výdajů ve výši stovek miliard dolarů, které by od ledna příštího roku mohly nasměrovat Ameriku k nové recesi – neboli pád z „fiskálního útesu“. Výsledek, který nikdo nechce a přece není ani trochu jisté, že k dohodě nakonec skutečně dojde. Jasněji začíná být mezitím aspoň v tom, kdo budou nové tváře vládní zahraniční a bezpečnostní politiky.

Po trablích provázejících pokus jmenovat na post ministryně zahraničí po odcházející Hillary Clintonové současnou velvyslankyni při OSN a blízkou Obamovu poradkyni Susan Riceovou, které zavařili republikáni za (podle všeho spíš neúmyslně) zavádějící vyjádření k zářijovým útokům na mizerně zabezpečený americký konzulát a následně budovu CIA v Benghází, Obama v pátek oznámil, že na post navrhne demokratického senátora za stát Massachussetts Johna Kerryho.

Kerry, vyzyvatel prezidenta George W. Bushe při jeho druhé kandidatuře (2004), je ostříleným senátorem s nezpochybnitelnou erudicí v oblasti zahraniční politiky a autoritou ve washingtonských kruzích. Vyznamenaný veterán z Vietnamu, který prožil část dětství v rozděleném Berlíně a na internátní škole ve Švýcarsku, zasedá v senátním výboru pro zahraniční politiku už skoro třicet let a poslední čtyři roky je jeho předsedou. V témže období působí jako Obamův zvláštní emisar při složitých mezinárodních jednáních: v Pákistánu, s nímž měly USA pošramocené vztahy mimo jiné po (s pákistánskými a bezpečnostními kruhy nekonzultované) operaci vedoucí k zabití Usámy bin Ládina, ale taky v Afghánistánu, Sýrii nebo Súdánu. Bílému domu pomohl prosadit v Senátu novou smlouvu START s Ruskem.

Kerryho navržení v zásadě potvrzuje pragmatické směřování Obamovy zahraniční politiky i v druhém období. Ačkoliv třeba jedním dechem dodat, že v poslední době se Kerry s Obamovou administrativou rozcházel snad v jediném: vyjádřil podporu humanitárnímu zásahu v Sýrii. Právě tímto směrem se přitom americká pozice zdá v poslední době vyvíjet. Na rozdíl od svých spojenců v Zálivu a Turecka, kteří mají v konfliktu své vlastní zájmy, USA dlouho prosazovaly opatrný přístup a usilovaly o sjednaný přechod spíš než svržení Assadova režimu silou. (Jeho odchod je rozhodně v americkém zájmu, protože by oslabil Írán a Hizballáh, na druhé straně se americká vláda obávala šíření nestability za hranice.) Teď ale syrskou opozici uznala, zásobení zbraněmi je jen otázkou času a s tím, jak se zoufalý Assadův režim uchyluje k užívání stále ničivějších prostředků – s náznaky zpravodajců (byť později mírněnými), že by byl ochoten přistoupit možná i k nasazení chemických zbraní – roste pravděpodobnost cíleného amerického zásahu. (Analýza možných scénářů takového zásahu omezujících počet civilních obětí byla nedávno publikována zde.)

Jaké postavení si současný senátor, který bude muset své křeslo opustit (což vede některé demokraty k obavě, že by o něj mohli v doplňovacích volbách přijít) v administrativě vydobude není zatím jasné. Obamovo prezidentství je charakteristické centralizací rozhodování o zahraniční politice do Bílého domu. Kerry rozhodně nemá k Obamovi tak blízko jako Susan Riceová. Na druhé straně bude patrně v rozhodovacím procesu těžší vahou než Clintonová, která byla svého druhu světovou celebritou, ale ve Washingtonu svou prosazovala hůř.

Volba Kerryho nebyla velkým překvapením (měl jsem ho ostatně na prvním místě seznamu odrážejícího predikce různých analytiků už těsně po volbách) a potvrzení Senátem by mělo být zcela hladké. Že si dnes washingtonští vrabci cvrlikají o tom, že příštím ministrem obrany by se neměl stát nikdo jiný než vysloužilý republikánský senátor z Nebrasky Chuck Hagel, to ale donedávna očekával málokdo. Na druhé straně, přes jistá očekávání nebyl spolu s Kerrym v pátek formálně navržen a cestu do Pentagonu nemá rozhodně umetenou.

Zkušenosti a gravitas Hagelovi přitom rozhodně nechybí. Podle Zbigniewa Brzezinského, doyena americké zahraniční politiky, ví tento dvakrát zraněný veterán z Vietnamu velmi dobře, „co je válka zač.“ (Byl by ostatně prvním veteránem z této války a prvním vysloužilým poddůstojníkem, který by do křesla ministra obrany usedl.) Obranou a také zpravodajskými službami (plnícími stále více bezpečnostní mise, například pomocí bezpilotních letounů v Pákistánu) se potom zabýval po celou svou kariéru v politice, akademii (je nyní profesorem na Georgetownu) a think tankovém prostředí.

Hagelovým problémem je něco jiného. Stojí mimo dominantní proud strategického uvažování (či strategickou kulturu) v americké zahraniční a bezpečnostní politice, pro který je charakteristické vědomí vlastního výjimečného postavení (a tím pádem legitimita užívání výjimečných, jiným nedovolených prostředků k zajišťování vlastní bezpečnosti), sklony k (liberálnímu) intervencionismu a tendence k nekritické podpoře izraelské vlády v blízkovýchodním konfliktu.

Hagel není žádný radikál. Podobně jako Obama je zastáncem škrtů v obranném rozpočtu, ale ne příznivcem drastické sekvestrace, která by mohla být důsledkem pádu z fiskálního útesu, jak jej obviňují jeho protivníci. Zastává umírněnou pozici vůči Íránu – rezervovaně se staví k sankcím a podporuje diplomatické řešení na základě úvahy, že mír se uzavírá ne s přáteli, ale s nepřáteli. Z podobných důvodů sice schvaluje existenci „zvláštního pouta“ s Izraelem, podporuje ale nepřímé styky se všemi aktéry blízkovýchodního konfliktu včetně Hamásu jako předpoklad komplexního řešení a zároveň je kritikem osidlovací politiky izraelské vlády. (Obama si jistě nebude chtít na mírovém procesu podruhé vylámat zuby, zároveň ale asi nebude chtít být prezidentem, za jehož administrativy byla zcela pohřbena vize mírového soužití izraelského a palestinského národa ve dvou státech, k čemuž politika Benjamina Netanjahua – který si doposud z Obamy těžkou hlavu nedělal a otevřeně podpořil v kampani jeho republikánského oponenta – zdá se směřuje.) 

Takovými postoji si přesto vysloužil kritiku jak z řad vlivných skupin hájící zájmy izraelské vlády, tak republikánů z vlastních řad (jeho postoje k k zahraniční politice jsou konzervativními politiky a komentátory nezřídka označovány za levicové, což celkem dobře dokládá proměnu republikánského mainstreamu) a dokonce i některých demokratů, volajících po přísnějším přístupu k problematice íránského jaderného programu, než jaký dosud Obamova administrativa prosazovala.

Hagelovo jmenování by tak bylo stěží důsledkem vůle ke kompromisu a bipartisanship. Bylo by místo toho potvrzením pragmatického směřování Obamovy zahraniční zahraniční politiky, tak důležitým faktorem její budoucí realizace. A právě proto to prezident nebude mít jednoduché.