MONTESSORI: Tykání učitelům, dobrovolná účast na hodinách a výuka sledováním filmů

Nesčetné množství předmětů a k tomu odpovídající množství domácích úkolů, mechanické učení zpaměti a probírání látky, která vás nezajímá a k ničemu vám nebude. Cítíte se takto ve škole i vy? A co kdybych vám řekla, že existují i jiné typy škol, než ja ta naše, ve kterých jsou studenti pány svého vzdělání? Jedná se o jednu z alternativních formu vzdělávání, kterou vymyslela Italka Maria Montessori.

“Tohle je tvoje třída,” řekla Emma a ukázala na barevnou místnost přede mnou. Sebrala jsem odvahu a vešla dovnitř. Místnost byla vybavená množstvím knih, poličkami se jmény studentů, psacími potřebami a všelijakými druhy papíru. Nechybělo zde ani pohodlné křeslo. Vylezli jsme se spolužáky po schodech, které se nacházely ve třídě, nahoru. 

Zde byla místnůstka s kobercem, spoustou polštářů a houpací sítí. Všichni jsme se usadili do kroužku a jedna ze dvou třídních učitelek začala mluvit o tom, co se bude dít následující týden. Nebyl to monolog - promluva spíše připomínala diskuzi několika kamarádů.

Taková byla moje první zkušenost s Montessori výukou, již jsem měla možnost důkladně poznat při svém pětiměsíčním pobytu na Freie Montessorischule v Berlíně.

Základními pilíři Montessori pedagogiky jsou důraz na samostatnost, individualitu a neomezenou svobodu dítěte. Učitelé Montessori školy studenty prakticky do ničeho nenutí, ale podporují v tom, co je baví. Studenti navštěvují pouze předměty, o které projevují zájem, a dělají projekty, jež je nadchnou či si je sami vymyslí.

Škola, kterou jsem navštěvovala, sestávala ze školky, základní školy a gymnázia, přičemž gymnázium momentálně funguje čtvrtým rokem a teprve v letošním roce se zde budou skládat první maturity. 

Dohromady instituce čítala asi 200 dětí. Třídy byly malé – moji třídu 11/12 navštěvovalo 11 studentů. Třída nebyla sestavena ze dvou ročníků pouze z praktických důvodů – integrace odlišných věků je v Montessori škole také jedním ze základních principů.

Třídy na nižším stupni vždy obsahovaly tři po sobě jdoucí ročníky. Myšlenka je taková, že starší děti pomáhají svým mladším kamarádům a učí se společně. Dochází tak k přímé interakci mladších a starších dětí – běžně jsem viděla 17-tileté spolužáky trávit čas ve škole i mimo ni se svými 13-ti či 10-tiletými kamarády.

Rozhodnost a vyzrálost, kterými na mě žáci zapůsobili, má co dočinění také s celým konceptem výuky. Staví se na individualitě a budování sebevědomí. Ve škole jsme učitelům tykali a bavili se s nimi jako se sobě rovnými. Ti zase uznávali náš názor a podporovali nás důvěrou v naše rozhodnutí.

Ukázkou z Motessori výuky je například GPA – “Große Praktische Arbeit”, neboli velká praktická práce. Patnáctiletí studenti dostali na začátku školního roku šest týdnů na to, aby vymysleli a uskutečnili projekt dle svého výběru. Jeden student sestrojil buben, druhý zkoumal funkčnost žárovek, třetí se zabývala akcenty v angličtině, další dvě šily sukně ve stylu Coco Chanel. 

A moje hostitelka Emma s kamarádkou postavily loď. Všichni dospělí je od toho odrazovali se slovy, že něco tak komplikovaného nebude možné dokončit. Dívky však ve škole do noci řezaly, hoblovaly, barvily a lakovaly a svým výkonem všechny ohromily. 

Poté stály před plným atriem se svou lodí a naprosto pohotově odpovídaly na otázky dospělých z publika. Kolik průměrných patnáctiletých studentů by to dokázalo?

Během studia na škole Montessori jsem sama okusila rozmanitost a volnost výběru, jež studentům škola nabízí, a který by mohl studentovi vychovanému klasickým českým školním systémem připadat nezvyklý. Zvolila jsem například výtvarnou výchovu.

“Co mám dělat?” zeptala jsem se učitelky. “No, co bys chtěla dělat?” “Já nevím. Co mám dělat?” Tak jsem objevila další aspekt, ve kterém mají Montessori děti výhodu – jsou vedeny k tomu, aby si samy byly schopny vybrat, co chtějí dělat.

Kromě výtvarky jsem si také vybrala předměty divadlo, kde jsme nacvičovali představení, sborový zpěv a jogging v lese. Klasickou školní výuku snad nejvíce připomínala laxní hodina matematiky, kde jsme se spolužáky kolektivně počítali příklady. 

V hodinách angličtiny jsme se dívali na filmy a diskutovali. Nutno podotknout, že úroveň angličtiny byla i mezi mladšími dětmi velmi dobrá. K tomu příspíval nepochybně fakt, že na škole působil americký učitel, který na všechny záměrně mluvil anglicky. 

Podobnou roli měla také španělštinářka z Valencie, která za značné pomoci gestikulace ve španělštině vysvětlovala svým desetiletým svěřencům všechno od organizace školního dne až po studenou válku. 
Svou orientací na zahraničí byla berlínská Montessori škola pravděpodobně vyjímkou i mezi jinými “Monte školami”. Kromě dvou učitelů nepocházejících z Německa na škole studují zahraniční studenti a i její něměčtí studenti běžně vycestovávají do nejrůznějších destinací. 

Momentálně studuje asi polovina početné jedenácté třídy v zahraničí. Škola se účastní krátkých zahraničních výměn nejrůznějších typů a španělská učitelka každoročně vysílá svě sveřence z 8. a 9. třídy na třítýdenní stáž do Španělska. Děti jsou vždy vedeny k tomu, aby se do programů zapojily a ubytovaly u sebe doma zahraničního studenta.

Kromě tolerance k cizím kulturám učí Montessori pedagogika také jiným důležitým hodnotám, jako je například důležitost přírody a práce. Děti společně pravidelně vyjíždějí do prostoru mimo školu. Škola vlastní polorozpadlý dům na okraji Berlína, kam “osmáci” každé dva týdny jezdí a učí se manuálním pracem jako třeba zatloukání hřebíků, uklízení, krmení slepic či vaření společného oběda na ohni.

Dělat něco pro druhé je další důležitou hodnotou. Ve škole jsou kromě bio obědů také bio snídaně – hladové děti si tak neutíkají koupit čokoládovou tyčinku, ale v deset hodin míří na snídani, kde je čekají plné mísy nakrájeného ovoce a zeleniny, chleba, pomazánky a marmelády a další dobroty z ekologicky vypěstovaných surovin. 

Pravidlem je, že každý týden se na přípravě snídaně pro celou školu podílejí tři děti ze základního stupně, čímž se také posiluje jejich sociální kompetence – jeden z cílů Montessori vzdělávání.

“Neptej se, co pro tebe udělá škola. Máš se ptát, co ty můžeš udělat pro školu!” rozčilovala se jednou učitelka, když se student zdráhal věnovat se určité aktivitě. 
Kreativitě se meze nekladou a každou chvíli se zrodí nějaký nový nápad. Z těch zaběhlých můžu zmínit například Biotrh – malá maringotka vedle školy slouží jako obchod s biopotravinami pro veřejnost. Nápad dětí, provozováno dětmi. 

Jeden podnikavý student zase zavedl osobní tradici, že při každé události, jako je například představování studentských projektů rodičům, vánoční koncert či podzimní oslava ve školce, upeče dort, sušenky nebo přímo na místě peče vafle a zapéká sendviče a ty prodává. 

Největší projekt čistě z iniciativy studentů byla letošní Dinnershow – děti zorganizovaly velkolepou varieté show s tříchodovou večeří a to úplně samy, včetně kostýmů, choreografií a shánění grantů.

Montessori škola připraví dítě na reálný život – dá mu sebevědomí, sociální kompetence a prostor objevovat oblasti, které ho zajímají, a zdokonalovat se v nich. Naučí ho být rozhodným a zodpovědným a to vše za naprosté pohody, čímž se vylučuje hrozba stresu a vyčerpání. 

Na druhé straně tím ale musí utrpět kvantita látky, kterou se dítě naučí. Výhodou i nevýhodou je, že vše záleží na dítěti a jeho přístupu. Na škole jsem měla jednoho spolužáka, který šel na Montessori školu kvůli tomu, že na klasické škole se nudil a nemohl zkoumat to, co ho zajímalo. Jiný ale trávil čas ve škole vybavováním se s přáteli a učitelé začínali mít strach, jestli dojde k maturitě. 

Problémem svobody je to, že nikdo neví, jak ji uchopit, a tudíž učitelé občas tápou, zda-li můžou studentům říci, že se něco musí udělat. Nebo je nechtějí ovlivňovat svými nápady a bránit tak jejich kreativitě, a tak jim řeknou, ať dělají, co chtějí oni – to ale u nerozhodného jedince nemusí být nejšťastnější řešení. 

Na čem Monte děti v porovnání s “normálními” školáky utrpí určitě je množství znalostí, které se ve škole probírá – naše motivace ani schopnost se učit spousty nových věcí asi nebude tak velká, abychom se toho naučili tolik, jako když jsme k tomu nějakým způsobem vedeni.

V tomto případě je ovšem sporné, zda-li je to tak kategoricky špatně – moje “Monte učitelka” nazvala biflování jako “bulimické učení” – znalosti velmi rychle nabydete, ale po testu je hned zase všechny rychle ztratíte, tak jako bulimikův žaludek pečenou husu. Jedno nám může být jisté – na stoprocentně úspěšné a všeobecně nejlepší formě učení se společnost asi nikdy neshodne.

__________________________________________________________________
Bottom line: Je důležitější mít veliký přehled a naučit se učit, nebo se efektivní formou učit o něčem, co nás opravdu zajímá a víme, že nám k něčemu bude?