Německý přístup k záchraně Eurozóny

Před nedávnem jsme s kolegou z fondu Charles Bridge navštívili investiční konferenci ve Švédsku, kde jedním z hlavních témat byla i budoucnost Eurozóny. 

Ironií je, že uplynulo právě dvacet let od doby, kdy si Švédsko prošlo velmi podobnou krizí jako Eurozóna. Jen cesta ven byla poněkud jiná. Švédové okamžitě a bez náhrady znárodnili všechny problémové banky, masivně zdevalvovali svoji měnu a provedli zásadní strukturální reformy, které nastartovaly dvacetiletý růst. Banky pak stát uvedl s tučným ziskem zpět na burzu. Dnes byste jen stěží hledali vyspělejší a konkurenceschopnější stát v Evropě než Švédsko.  

Podobná myšlenka řešení krize v Eurozóně se ale neuchytila. Jediný důvod, proč dnes Eurozóna ještě funguje, je neomezená vůle Draghiho zachránit Euro a podporovat dluhopisový trh. Stejně tak neomezená je bohužel i ochota evropských politiků pořádat další a další nicneříkající summity. Pravda, existují i světlé momenty, jako například působení Maria Montiho, který dokázal během dvou let přivést Itálii zpět do klubu „zachranitelných“ zemí. Na každý světlý moment však připadají mnohá politická i ekonomická selhání (v létě jsme byli velmi blízko od výhry Syrizy v Řecku, průmyslová aktivita v Eurozóně je na velmi nízkých úrovních, bankovní regulace směřuje šíleným směrem, apod.).

A tak ačkoliv by pozorovatel s netrénovaným okem rád tvrdil, že integrace probíhá v plném proudu, pravda je zcela jiná. Probíhá pouze konvergence skrze masivní depresi v periferních státech, ale integrace nikoliv. Německo nemá zájem se stát potřetí za sto let padouchem Evropy, a proto Angela Merkel ochotně hraje svou současnou roli, že jí na další integraci záleží. Ovšem v hodině dvanácté, v kritický okamžik, kdy má být přijato konkrétní opatření dojednané na evropských summitech, které by prohloubilo vazby napříč Eurozónou (a dalo německé úspory v šanc), němečtí vrcholní politici najdou vždy určitý technický důvod, proč daná smlouva nemůže být podepsána či ratifikována, a proč jsou potřeba další jednání.

Jinými slovy, extrémně konkurenceschopné Německo po dva roky brzdí jakékoliv pokusy o transferovou politiku a nechává slabé státy, aby si pomohly samy skrze návrat ke konkurenceschopnosti a skrze tvrdou domácí depresi. Provádět reformy se pod dohledem IMF v těchto zemích daří, jejich ekonomiky se ale propadají do hlubší deprese (nalézají novou životní úroveň, která jim skutečně přísluší – nemohou už provádět totiž dál socialistickou politiku a musí vyžít pouze z toho, na co mají). Obrovská otázka však je, zda populace vydrží destrukci sociálního státu či nikoliv.

V minulém století se Německu podařilo zničit Evropu dvakrát. A v novém století k tomu má slušně našlápnuto potřetí. Pokud se ale Eurozóna rozpadne, nebude to Německo, kdo bude v hledáčku tisku. Bude to Francie, která sama dobrovolně vystoupí. Euro byl konec konců francouzský nápad, který sloužil k tomu, aby sebral Německu jeho marku a zabránil hrát znovusjednocenému Německu majoritní roli v Evropě. A tak není pro Německo lepší cesta, než vrátit Francii tento danajský dar skrze oddalování integrace a transferů.

Francie totiž krvácí a je jen otázkou času, kdy bude následovat osud Řecka a Španělska. Zvolení nového prezidenta, který zvyšuje daně a úspěšně ničí francouzské podnikání situaci jen uspíšilo. Dlouhodobé francouzské úrokové míry brzy vystřelí nahoru a pošlou zemi do dluhové pasti. Francie se bude potácet v recesi, bude mít nekontrolovatelný schodek státního rozpočtu a nebude cesty ven. Pokud Euro nakonec skutečně padne, pak to bude právě Francie, která o jeho konec požádá a Německo toto volání rádo vyslyší. Jamile totiž galský kohout vykrvácí, zbyde jen velmi efektivní a produktivní Německo.