Investiční spory - už podle bruselských pravidel

Mezinárodní ochrana investic s sebou nese možnost pro zahraniční investory domáhat se nároků vůči hostujícímu státu v arbitrážním řízení. Kdyby tak bylo možné nechat za případné vládní prohřešky platit někoho jiného! Hned by stoupla popularita EU. Kdyby propříště bylo možné odeslat arbitrážního žalobce do Bruselu, ať si to tam vyřídí a pokud má pravdu, nechá si i zaplatit.

Lisabonská smlouva založila výlučnou kompetenci EU v oblasti přímých zahraničních investic. Ale teprve nedávno, v polovině prosince přijal Evropský parlament a Rada nařízení o bilaterálních investičních dohodách. Investorům z mimoevropských zemí, kteří s těmi evropskými před Lisabonskou smlouvou uzavřeli přes 1.200 dvoustranných smluv o ochraně investic, má prý nové nařízení zajistit jistotu. A sice potvrzením, že tyto dvoustranné dohody mohou nadále platit, dokud nebudou nahrazeny novou, panevropskou investiční dohodou sjednanou s mimoevropskými státy Evropskou unií. Kromě toho má být členským zemím umožněno mezitím vyjednávat některé investiční dohody i bilaterálně, a to se zeměmi, které EU prozatím nemá na pořadu dne pro své vyjednávání „za Evropu“.

Ekonomové i právníci se už léta přou o to, zda mezinárodní investiční dohody mají pro státy kromě rizik arbitráží i nějaký skutečně pozitivní přínos. Tedy, zda existence takové dohody opravdu přiláká některé zahraniční investory, kteří by jinak v dotyčné zemi neinvestovali, neboť by se nemohli spolehnout na to, že při nerovném zacházení či zabavení investice se mohou obrátit na nezávislý rozhodčí tribunál. Skeptici se ušklíbají, že investoři by zpravidla investovali beztak, přičemž se rozhodují podle úplně jiných hledisek. A po existenci nějaké dohody umožňující mezinárodní arbitráž se poohlížejí teprve, až když se dostanou do problémů. A dodatečně zjišťují, na kom by se případně mohli hojit.

Empirické zjištění není možné – muselo by se všechny investiční dohody mávnutím kouzelného proutku zrušit a pak sledovat, zda proud zahraničních investic slábne. Což ale může mít úplně jiné příčiny, a laboratorní testování „ve zkumavce“ nejde. V budoucnosti se takto jako atraktivní (nebo neatraktivní) cíl investic bude ukazovat vnějšímu světu Evropská unie jako celek. Optimista může doufat, že tím nabude sílat vyjednat lepší podmínky investičních dohod.

Ale co s tím finálním účtem za případné chyby? To neřeší nyní přijaté nařízení, ale návrh komise, o kterém bude teprve Evropský parlament rozhodovat. Ta nabízí šalamounské řešení: ať už bude žalovaným členský stát nebo EU, následky ponese finančně vždy původce problému. Pokud se provinila vláda členského státu, tak ten bude muset zaplatit. Pokud některá z evropských institucí, bude platit EU. S tím, že investorovi úspěšnému v arbitráži bude Evropskou komisí zaplaceno ihned, a aby netrpěl sporem o alokaci mezi členským státem a unií, budou předem státy do rozpočtu unie skládat prostředky pro pokrytí budoucích arbitráží.

Takže poslat účet do Bruselu jen tak nepůjde.  Což je snad i dobře, protože ten unijní rozpočet se nakonec beztak plní z kapes daňových poplatníků jednotlivých států, a málokdo by chtěl takto nakonec pokrývat pochybení cizích vládních úředníků. Na pochybení těch evropských ale nakonec bude vždy nutné nějak přispět.