Zrušení amnestie Ústavním soudem?

Amnestie prezidenta republiky vyvolala mimořádné reakce. Podle mého názoru, vyjádřeného již dříve, oprávněně. Během víkendu se objevila informace, že senátoři napříč politickými stranami se chystají část amnestie napadnout před Ústavním soudem. Ačkoliv právě s čl. II amnestie, který má být napadnut, hluboce věcně nesouhlasím, mám pochybnosti, zda stávající předpisy umožňují jeho zrušení, respektive, zda má být dokonce případně zrušen.

Důvody mám následující.

1) Pochybnost, zda je amnestijní rozhodnutí právním předpisem ve smyslu § 64 zákona o Ústavním soudu

Po formální stránce jsem si vcelku jistý, že amnestijní rozhodnutí podmínky § 64 zákona o Ústavním soudu nesplňuje. Zůstává otevřená otázka, zda toto rozhodnutí lze bez ohledu na formu, ale s přihlédnutím k jeho podstatě, za právní předpis uznat.

Tato možnost je dle mého názoru potenciálně otevřená. Svou povahou amnestijní rozhodnutí odpovídá tomu, když v některých zemích je amnestie vyhlašována zákonem. Nicméně lze vyjádřit námitku, zda by takový postup nepopřel smysl Ústavy a amnestie v ní, neboť kdyby ústavodárce chtěl, svěřil by tuto pravomoc nikoliv hlavě státu, ale Parlamentu.

Interpretace sledující materiální podstatu rozhodnutí by se tak nutně musela vyrovnat s tím, že by v jejím důsledku došlo do dosti zásadního zásahu do ústavně jasně a nepochybně vymezené pravomoci prezidenta a předsedy vlády, eventuálně v dalším plánu i vlády.

(Ústavní soud již v minulosti dal přednost podstatě právního aktu před jeho formou - věc regulace nájemného a "kauza Melčák" - ale o takto přímý zásah do ústavně zakotvené a garantované pravomoci tehdy nešlo.)

2) Amnestie jako protiústavní institut?

Zaznívají argumenty, že amnestie je (či spíše má být) ze své podstaty protiústavní. Případně, že je jakýmsi reliktem z absolutních monarchií. V obou případech je opak pravdou.

Amnestie může mít svůj dobrý účel i v demokratických právních státech. Třeba tehdy, dojde-li v novém trestním zákonu k plošnému zmírnění sankcí. Potom je slušné i odsouzeným za totožné skutky, ale podle staré normy, tresty zmírnit.

Je-li amnestie zakotvená v Ústavě, tak přirozeně nemůže být protiústavní.

Bylo by tedy třeba prokázat, že amnestie zásadně poškodila spravedlnost a třeba právo na spravedlivý proces. Jenže, to je podstata amnestie! A Ústava s ní počítá. Tedy můžeme uvažovat do budoucna o zrušení možnosti vyhlašovat amnestii - s čímž hluboce nesouhlasím, viz výše, z jakého důvodu - ale to nemá vliv na ústavnost v současné době.

Dále, ačkoliv jsem bytostně přesvědčen, že abolice, tedy zastavování probíhajících trestních řízení nemá v amnestiích - s výjimkou amnestií směřujících k usmíření společnosti např. po občanské válce či revoluci či převratu! - těžko mohu souhlasit s tím, že to, co je třeba špatné, je automaticky protiústavní.

3) Charakter rozhodnutí Ústavního soudu a jeho účinky

Rozhodnutí Ústavního soudu jsou svou podstatou rozsudky. Působí tedy tzv. ex nunc, doslovně od nyní, tedy do budoucna, nikoliv od samého počátku existence např. právního předpisu. Jinými slovy, až na výjimky se na dřívější, neposuzované případy nevztahují. Podle české právní úpravy. Třeba v Německu je to jinak. Ale obě úpravy mají své výhody i slabá místa.

Amnestijní rozhodnutí ve věci např. sporného čl. II je v podstatě vykonáno. Jinými slovy, rozhodnutí Ústavního soudu by nemělo žádný praktický význam, neboť trestní řízení již byla zastavena, či brzy budou, každopádně dříve, než rozhodne Ústavní soud.

4) Nemá Ústavní soud rozhodnout se zpětnou účinností?

Ano, Ústavní soud v řadě případů udělal výjimku z předchozího pravidla. Jenže je třeba zdůraznit, že hovoříme o trestních věcech. V trestním právu je zásada retroaktivity (zpětné působnosti) zásadně zakázána, pokud by to ylo v neprospěch dotčené osoby. Tedy civilizované trestní právo nepřipouští, a to z velmi dobrých důvodů, postih dřívějších činů dle pozdějších norem.

A přesně tato situace by nastala. Osobám, které byly jednou "osvobozeny", by bylo jejich postavení zhoršeno, a to se zpětnou účinností, a to rozhodnutím Ústavního soudu (!).

Osobně si neumím představit, jaké argumenty by Ústavní soud (respektive navrhovatelé) našel, aby takový svůj postup odůvodnil. Také proto, že zákaz retroaktivity v trestním právu je nepřípustný o na základě mezinárodních smluv, mj. Rady Evropy, a je to zákaz, od kterého nelze odstoupit ani v době např. válečného stavu.

Tedy, jakkoliv věcně a právně nesouhlasím se zastavením probíhajících trestních stíhání cestou amnestie, nedomnívám se, že toto rozhodnutí lze ústavně korektně zrušit. Jinými slovy, následky pro právní stát by podle mého názoru mohly být daleko horší, než má samotné problematické ustanovení amnestie.

Vzhledem k tomu, že amnestie je svou povahou rozhodnutím nejenom právním, ale i politickým, mám za to, že je spíše třeba použít odpovídající ustanovení Ústavy.

Za rozhodnutí o amnestii nese odpovědnost vláda, a to před Poslaneckou sněmovnou. Nechť je tedy hlasováno o odpovědnosti vlády.

A pokud je někdo přesvědčen, že původcem a hybatelem ve věci amnestie je prezident republiky a premiér neměl samostatnost rozhodování a zároveň amnestie či její část zásadně podrývá důvěru v náš demokratický systém, potom je zde k dispozici institut řízení o velezradě a Ústavní soud tuto věc může kvalifikovaně posoudit. Do 7. března je vše v rukou senátorů.

Nicméně ani jeden z případných kroků politického charakteru by neměl vliv na platnost amnestie. Pokud však chceme respektovat pravidla právního státu, i když to zrovna není příjemné, potom podle mého názoru způsob, jak amnestii zrušit či obejít není dán. Jsou ale k dispozici prostředky, jak případně povolat k ústavní odpovědnosti ty, kteří o amnestii rozhodli.

Tyto dvě roviny problému je ale vhodné rozlišovat.