V kontextu událostí posledních týdnů je slovo ústava skloňováno snad ve všech pádech. Není dne, kdy by v tisku tento výraz opomněli zmínit. Ústavní právníci, obvykle zalezlí ve svých kancelářích a bavící se články o ústavněprávní historii a komparatistice, zažívají neobvyklé konstitucionální orgie.

Začalo to schválením přímé volby prezidenta, tu pravou jiskru však do situace vnesla až Klára Samková svou narychlo spíchnutou ústavní stížností (kde mimo jiné odkazuje na heslo z učiteli proklínané Wikipedie) a nyní se schyluje k bezprecedentnímu napadení ústavnosti novoroční amnestie. Nutno však také podotknout, že v instituci, ke které se upírají toužebné zraky novinářů a právníků, dojde v následujících několika měsících k naprosto převratných změnám.

Již od června minulého roku zasedá Ústavní soud v neúplném složení třinácti soudců. Václav Klaus po nezdárných pokusech s JUDr. Janem Sváčkem a Zdeňkem Koudelkou patrně již rezignoval na další snahy (proč by se také zabýval "soudcokratickou základnou") a nyní patrně vyčkává, anebo trucuje.

Občany vybraná hlava státu jmenuje osm (možná ale až deset) nových strážců ústavnosti, většina prezidentských kandidátů se ale vcelku pochopitelně nevyjadřuje k personálním otázkám, a tak můžeme jen doufat v transparentní proces výběru po vzoru Václava Havla (jeden z uchazečů o úřad prezidenta byl ze své funkce jeho očitým svědkem).

Amnestie

Odhlédněme nyní od problémů soudu a zamysleme se nad nejen právníky kritizovanou amnestií, která se mužům a ženám v černobílém taláru zřejmě co nevidět objeví na stole.

Klausovo novoroční rozhodnutí vyvolalo kritické reakce napříč celou společností, rozsah odpouštění je přinejmenším sporný - zejména abolice dle čl. II, kterou se mimo jiné zastavuje stíhání několika případů závažné hospodářské kriminality. Argument Hradu, podle něhož se přihlédlo k judikatuře Evropského soudu pro lidská práva ve věci přiměřené délky trvání soudního procesu, byl odbornou veřejností vzápětí zcela rozcupován.

Amnestie není ďábelských institutem, její zakotvení v ústavě má své opodstatnění, ale je třeba ji vyhlašovat velmi obezřetně, a to i s přihlédnutím ke společenské atmosféře. Nutno také poznamenat, že od Masaryka po Havla ji neopomněl udělit jediný prezident a Klaus nakonec očekávanou výjimku, jež by potvrzovala pravidlo, neučinil.

Amnestie máme trojího druhu - aboliční, agraciační a rehabilitační - právě onen první typ, který znamená okamžité ukončení trestního stíhání, oprávněně vyvolává bouřlivé reakce, a to nejen v naší české kotlině. Naši východní sousedé možnost aboliční amnestie po zkušenostech s Vladimírem Mečiarem, který vykonávaje pravomoci hlavy státu nepokrytě odměnil beztrestností své "kumpány pro špinavou práci", z ústavy pro jistotu zcela vypustili.

Skýtá avizovaná ústavní stížnost proti čl. II amnestie reálně naděje na úspěch? Jen málokdo si v této záležitosti troufne předvídat. Český Ústavní soud o podobné věci nikdy nerozhodoval, a bude tak záležet především na argumentech samotných navrhovatelů a samozřejmě i na aktuálním složení pléna - dost možná budou v této věci spolurozhodovat i nominanti nové hlavy státu.

Na Slovensku se premiér Dzurinda pokusil Mečiarovu amnestii zrušit, slovenský Ústavní soud však judikoval (v roce 1999), že amnestie je nezrušitelná a obnovení trestního stíhání je po jejím vyhlášení navždy vyloučené. Před necelým rokem se slovenští poslanci pokusili Mečiarovu amnestii anulovat ústavním zákonem s tím, že v takovém případě nejsou ústavní soudci oprávněni přezkoumávat jeho soulad s jádrem ústavy, tak jak je tomu v našem případě, ale jejich iniciativa nebyla úspěšná.  

Nová ústava?

Zaznívají hlasy, že by amnestie měla být zcela zrušena, či po slovenském vzoru alespoň omezena. Hromadná abolice je z principu sporným institutem, a to zejména ve vztahu k právům poškozených, možnost jejího vyškrtnutí z ústavy proto stojí za důkladné zvážení. V poslední době se často a obvykle bez vzájemné návaznosti hovoří i o dalších zásadních změnách našeho ústavního pořádku.

Z minulých let můžeme vyjma prezidentské volby a prezidentských pravomocí jmenovat také debatu o změnách podmínek zániku poslaneckého mandátu, zrušení vrchních soudů, finanční ústavě či konstruktivním vyjádření nedůvěry vládě. Ještě dříve se datují diskuze o možné změně počtu poslanců nebo začlenění katalogu základních lidských práv a svobod do textu samotné ústavy, opětovně se vynořují i tendence změnit volební systém.

Nejlepším dárkem k republikovým kulatinám by tak nemusela být rozporuplně přijímaná amnestie, nýbrž zahájení prací na zcela nové, experty sestavené a celonárodně diskutované ústavě, pro kterou již před lety orodoval Václav Havel. Snad se nebudeme muset potýkat s neznalostí současné ústavy ze strany jeho možných nástupců...

Bottom line: Zdalipak poslanci a senátoři Klause za jeho novoroční překvapení odmění a doživotně mu propůjčí Řád Bílého lva a Tomáše G. Masaryka?