V souvislosti s finanční krizí je neustále diskutována nezaměstnanost mladých; v zemích potýkajících se s velkými dluhy nezaměstnanost této věkové skupiny přesahuje 50 procent, hovoří se o ztracené generaci. Podíváme-li se ale na zmíněnou tendenci z širší perspektivy, není to příliš neobvyklý jev a často, ač tomu doba nahrává, není způsoben finančními problémy.

Ve skutečnosti je asi třikrát pravděpodobnější, že dnešní mladí lidé budou nezaměstnaní, než byla tato pravděpodobnost u jejich rodičů. Uvádí to studie organizace McKinsey Center for Government s názvem Education to Employment: Designing a System that Works. 

Jednotlivá data se samozřejmě liší z pohledu jednotlivých zemí. V zemích OECD se v průměru vyskytuje asi jedna osmina lidí mezi 15 a 24 lety, kteří nemají práci a zároveň nejsou studenty.  Česká republika je s 11 procenty mladých lidí s těmito podmínkami lehce nad tímto průměrem a na srovnatelné pozici s Kanadou, Estonskem, Polskem a Austrálií. Mezi testovanými zeměmi je na tom nejlépe Nizozemí (4 procenta), na poslední příčce se nachází Turecko (30 procent).

S trendem nezaměstnanosti mladých se tedy očividně můžeme setkat v mnoha zemích. Příčinou je špatná využitelnost studovaných oborů a nedostatek potřebných dovedností. Zaměstnavatelé tak mají problém sehnat dostatečně kvalitní zaměstnance.

Takto vzniká onen paradox zmíněný v nadpise, o němž hovoří i studie od McKinsey Center for Government: na jedné straně se nachází obrovská čísla absolventů, na jejichž dlouho očekávaných diplomech sotva stačil zaschnout inkoust a oni už se potýkají s mnohem větší a hůře řešitelnější zodpovědností - hledání zaměstnání, na straně druhé potom stojí zaměstnavatelé zoufající si nad výběrem potenciálních pracovníků, který je jim nabízen. 

Tuto skutečnost potvrzuje i výše zmíněná studie, kterou rovněž popisuje Isobel Coleman ve svém článku „Turning Education into Employment“. 72 procent těch, kteří poskytují vzdělání, je přesvědčeno, že absolventi vysokých škol jsou „adekvátně připraveni na nástupní pozice.“ Když ale přijde na zaměstnavatele a mladé lidi samotné, je o tom přesvědčena méně než polovina. 

Dalo by se tedy říci, že velké množství absolventů vysokoškolského studia, bude práci hledat velice obtížně ne z důvodu nedostatečné poptávky, ale nekvalitní nabídky. Z matematického hlediska si můžeme představit mladé lidi a osoby, které zaměstnavatelé hledají, jako dvě množiny, které se setkávají jen s velmi malým průnikem. Proč je tomu tak? Nebylo by mnohem lepší a efektivnější, kdyby se tyto množiny z velké části překrývaly?

Lepší a efektivnější by to s největší pravděpodobností bylo. Bohužel, na cestě k tomuto cíli leží několik překážek. Jednou z těch větších je školství. Tentokrát se nejedná o problém ryze český – v mnoha zemích jsou dodnes k nalezení strnulé systémy, které bez větších změn fungují po desetiletí. Právě jejich neschopnost adaptovat se na měnící se požadavky zaměstnatelů, společnosti či doby způsobuje mladým lidem potíže – dovednosti, které jsou po nich doopravdy požadovány, tak musí získávat sami, často mimo běžné vzdělávací instituce. Jak zmiňuje studie centra McKinsey, změny ve školstvích po celém světě se začaly odehrávat až se vznikem organizace Program for International Student Assessment (PISA), která porovnává znalosti a dovednosti žáků a studentů celého světa.

Tyto změny jsou ale pomalé a často nedostatečné. Iniciativu tak začali přebírat zaměstnavatelé samotní. Tato skutečnost přináší pozitivní výsledky; studie od McKinsey větší zapojení zaměstnavatelů doporučuje s tím, že se jedná o řešení, které přináší výsledky. Ti zaměstnavatelé, kteří se aktivně podílejí na vzdělání mladých lidí s pomocí škol, ale i médií, nebo pro ně vytvářejí speciální programy, mají mnohem menší potíže s hledáním zaměstnanců s potřebnými kvalifikacemi. Když na to přijde, celých „69 procent z nich nemá žádné větší problémy s hledáním talentů, které požadují.“ 

Ani tato forma vzdělávání s praktickým využitím ale není příliš rozšířená. Do větší míry se touto cestou zapojuje jen asi třetina zaměstnavatelů, a toto číslo se opět liší v jednotlivých zemích. Jako výsledek „pouze 25 procent z nich tvrdí, že při hledání zaměstnanců nachází ty správné talenty.“ Přímé zapojení zaměstnavatelů je tedy prospěšné pro obě strany – mladí lidé mohou snáze najít práci, a zaměstnavatelé nemají problém s nedostatkem lidí s kvalifikací a dovednostmi, které požadují.

Vyvinuly se dokonce i programy, díky kterým si studenti potřebné dovednosti mohou doplnit. Studie cituje Year Up, roční programy pro lidi z nižších příjmových skupin v USA. Jedná se o intenzivní způsob vzdělávání, které mladým mezi 18 a 24 lety slibuje „osobní rozvoj, rozšíření dovedností a korporační stáže.“ Mezi dovednostmi jsou zahrnuty jak ty technického rázu (např. práce s nejrůznějšími počítačovými programy), tak odborné a komunikační. Tento program zřejmě přináší výsledky, jelikož „84 procent jeho absolventů je zaměstnaných, anebo je studenty denního studia na univerzitě.“

Článek Isobel Coleman se zmiňuje o podobném zařízení. Nezisková organizace s názvem Education for Employment rovněž pracuje s mladými lidmi s cílem rozvoje jejich schopností, dovedností a potenciálu – něčím, čeho se v běžných vzdělávacích zařízeních příliš nedostává. Tato organizace konkrétně působí v zemích Blízkého východu, jako je například Egypt, Jordán nebo Tunisko, a které se rovněž potýkají s vysokou mírou nezaměstnanosti mladých lidí. V České republice zatím programy podobného typu nenajdeme.

Z vlastní zkušenosti možná víte, že když jste se hlásili na vysokou školu a hledali pro sebe vhodný obor, častá rada zněla: “Běž studovat něco s technickým zaměřením, takových lidí je dnes nedostatek.“ A skutečně, tato rada (ať už uposlechnutá, nebo ne) má něco do sebe. Právě technické dovednosti jsou aspektem, kterým velká část absolventů nedisponuje, ale zaměstnavatelé jej vyžadují. Jedná se především o znalosti spojené s počítači, jejich programováním a práci s nejrůznějšími softwary. Tyto dovednosti se nazývají „hard skills“. To, že pokud je budete ovládat, budete mít velkou výhodu, nejspíš není překvapivé.

Co ale tak známé není, jsou tzv. „soft skills“, a právě v této oblasti se nacházejí největší mezery školských systémů, toho českého nevyjímaje. Pod pojmem soft skills se rozumí různé dovednosti: práce v týmu, umění prezentovat, pracovní kázeň, time-management, dovednost řešit konflikty, jasně a efektivně komunikovat, navazovat kontakty, kreativita, a mnoho dalších. Těžko si asi představíme vysokoškolský kurz s názvem „Jak řešit konflikty“. Toto ani není účelem; soft skills jsou dovednosti, kterým bychom se měli v ideálním případě mimoděk učit po léta, v průběhu celé školní docházky, každý den. Šance na to, že zaujmeme potenciálního zaměstnavatele, a že naše práce bude efektivnější, by byla se „soft skills“ mnohem vyšší. 

Já osobně si to bohužel hodně těžko představuji při vzpomínkách na hodiny tvořené 45 minut trvajícím monologem. Kudy tedy vede cesta – zapojením zaměstnavatelů, nebo změnou školství? První případ funguje na mnoha místech s prokazatelnými výsledky. Druhý případ je poměrně fér od našich škol požadovat. V tom nejlepším případě by se jednalo o spojení obou dvou. Podstatné ale je,  že se nezbytně musíme adaptovat na nové podmínky a požadavky. Je třeba si klást vyšší cíle, než pouze ročně produkovat stovky vysokoškoláků bez praktického využití.