Africká mise à la France

Francie minulý pátek zahájila vojenskou operaci na podporu západoafrického Mali, jehož vláda bojuje s převážně islamistickými povstalci – zejména regionálně působící al-Kájdou islámského Maghrebu, od ní odštěpeným Hnutím tawhídu a džihádu v západní Africe a tuarégskými Ansar al-Dine. Tyto skupiny od loňska ovládají širé saharské písky tvořící severní 2/3 území Mali (pro představu, teritorium o rozloze asi dvou Němecek) a pronikají dál na jih. Mirage a Rafale startující z jihu Francie a z francouzské letecké základny v Čadu útočí na jejich pozice, podobně jako helikoptéry Gazelle z Burkiny Faso. Do akce se chystá na 2 500 tisíce francouzských vojáků, 750 legionářů a příslušníků námořní pěchoty už je v poli.

Hlavní aspekty francouzského angažmá lze shrnout ve třech bodech.

Zaprvé, z hlediska legitimizace zásahu nejde o žádnou humanitární intervenci či převzetí odpovědnosti za ochranu (R2P). Zachování existence křehkého režimu v Mali a předejití vzniku „Afrikánistánu“ Paříž deklaruje jako svůj bezpečnostní zájem. Zároveň však akcí přispívá k bezpečnosti druhých. I proto má její zásah širokou podporu nejen doma a v samotném Mali (intervence se uskutečnila na pozvání prozatimního prezidenta Traorého, posvětil ji i kapitán Sanogo, stále vlivný strůjce puče z minulého března, a převážně kladně je přijímána ve společnosti), ale také v zahraničí.

Zadruhé, Francie dokázala, že stále vládne kapacitami, aby mohla své bezpečnostní zájmy v zahraničí samostatně prosazovat. Když už ne úplně sama – USA poskytují Paříži zpravodajství a podporu s komunikací a dopravou (jinak se ale drží zpátky) a své transportní letouny nabídlo i pár dalších evropských států – potom téměř sama. A přes loňské předčasné stažení z Afghánistánu je ochotna tyto kapacity, včetně pozemních jednotek, nasadit a nést riziko ztrát na životech.

Zatřetí, francouzská akce přiměla k činu regionální organizaci ECOWAS, která se pod mandátem OSN – který Paříž loni v říjnu navrhla – chystala vyslat do Mali vojenskou misi až v září. První nigerijská rota měla do Mali dorazit včera. Catherine Ashtonová zase svolala na tento týden mimořádnou Radu ministrů a jejím očekávaným výsledkem je uspíšení zahájení a rozšíření mandátu mise CSDP, která by se podle plánu měla zaměřit na posilování malijských bezpečnostních kapacit.

Paříž samozřejmě čelí i kritice, že jde jen o další doklad (a další v řadě kolem padesáti francouzských vojenských operací v Africe od dekolonizace), že neokoloniální aparát Françafrique je nadále činný a obyvatelé Mali vítající někdejší kolonisty mají stále otrockou mentalitu. Otazníky se vznášejí i nad možným úspěchem mise a na ní navázaných mezinárodních bezpečnostních aktivit v krajních podmínkách rozlehlé saharské pouště, nebo nad francouzskou exit strategy. Bude intervence v Mali jen krátkým chirurgickým zásahem (jako předloni v Côte d‘Ivoire), nebo se zde Francouzi, třeba i proti své vůli, uvazují k mnohem delšímu a složitějšímu angažmá – třeba pokud si malijská armáda spolu s ECOWAS nebudou s rebely umět poradit? A bude výsledkem procesů zahájených francouzskou intervencí stabilnější a pro své občany bezpečnější Mali, nebo budeme svědky opakování libyjského scénáře?

Doufejme, že ne, a že francouzská intervence vzhledem k realizaci v příznivých mezinárodních podmínkách (včetně zapojení regionálních aktérů), existujícím kapacitám a politické vůli je využít bude moci být pro budoucí západní bezpečnostní operace modelem.

Vyšlo v Hospodářských novinách (17.1.).