Quentin Tarantino je zpátky. Po Hanebných panchartech, originálním příběhu z období druhé světové války, se Tarantino propracoval k žánru, který si prý vždy přál natočit. Jako fanoušek klasických spaghetti westernů hltal filmy Sergia Leoneho či sledoval rychlé kolty Clinta Easwooda. Zasáhl ho i film z roku 1966, Django s Frankem Nerem v hlavní roli. Ve 21. století se rozhodl, že by stálo za to oprášit westernový žánr a natočil film Nespoutaný Django, přičemž se inspiroval stejnojmennou legendou. Povedlo se?

Každý, kdo alespoň trochu sleduje filmový svět, ví, že jméno Quentin Tarantino v Hollywoodu už nějaký ten pátek hodně znamená. Každý jeho film, který uzří světlo světa, se těší velkému zájmu, ať už pozitivnímu, či negativnímu. Tarantino je totiž mistr originality a neprošlapaných cestiček, což koneckonců ukázal jak ve svém patrně nejznámějším filmu Pulp Fiction, tak třeba i v Hanebných panchartech. Dokáže stokrát probíranou látku, která už na první pohled nemá co nabídnout, znovu uvést v život právě svou nevšední režisérskou a scénáristickou prací. A jak jsme v roce 2009 žasli nad tím, jak může být zobrazena ve filmu světová válka, tak i u Nespoutaného Djanga možná budeme žasnout, jak se dá natočit western. Tento film je totiž ve všech ohledech přinejmenším nevšední.

Tarantino vsadil děj filmu do období poloviny 19. století, tedy těsně před dobou, kdy vypukla na americkém kontinentu občanská válka. Abych byl konkrétnější, zavítáme do míst „někde v Texasu“, jak na začátku filmu hlásá titulek. Bystřejšího diváka jistě napadne, že před občanskou válkou, jinak známou také jako válka Severu proti Jihu, se jak v Texasu, tak v jiných jižních státech Ameriky považovalo otroctví za samozřejmost. Někteří praví, že Jižané byli ctnostní otrokáři, kteří brali černé dělníky jako nutnost. Bez nich by jejich plantáže nepřežily.  Jinde se o nich mluví jako o sadistech - lidech bez citu a s bičem v ruce. Tarantino nám ve filmu nabízí otroctví z toho druhého pohledu.  Nicméně velmi originálně, jak je už u něj zvykem.

Děj je, jak bylo u spaghetti westernů zvykem, jednoduchý a dalo by se říci, že povrchní. V úvodu se setkáme s Djangem, urostlým, do okovů vsazeným černým otrokem, kterého právě prodal jeho pán na aukci za směšnou cenu.  Z okovů ho odpoutá až německý zubař King Schultz, ve skutečnosti však lovec odměn, který potřebuje Djanga, aby za něj rozpoznal bratry Brittelovy, na které je vypsána odměna. Za to Schultz pomůže Djangovi najít jeho ztracenou ženu, rovněž otrokyni. Zde začíná nevšední podívaná, kde není nouze o dobrodružství, vtipné situace či akční scény jako vystřižené z divokého Západu.

Hlavním tahounem filmu je černý humor. A nenarážím tím na barvu pleti. Takřka celý film se divák usmívá drobným epizodkám, suchým hláškám či komickým situacím, do kterých se hlavní hrdinové dostanou. Hlavní podíl na tom má Jamie Foxx, jehož Tarantino obsadil do role Djanga. Ten v roce 2005 dostal Oscara za hlavní roli ve filmu Ray, který mapuje život hudebníka Raye Charlese.

Western je sice velmi odlišnou kapitolou, nicméně to něco vypovídá o jeho hereckém talentu. A Foxx v roli černého otroka, který zůstal přes všechny útrapy nezlomen, opravdu září. Kdo je však svým hereckým umem nepřehlédnutelný, je Christopher Waltz, původem rakouský herec, který ještě v roce 2007 hrál v obyčejných německých či rakouských seriálech. Právě Quentin Tarantino si ho vybral do vedlejší role coby kolonela Hanse Landu v Hanebných panchartech.

Waltz se mohl konečně poprvé pořádně projevit a, ač to zní neuvěřitelně, byl oceněn Oscarem za nejlepší mužskou vedlejší roli. Není proto divu, že Tarantino svého dvorního herce obsadil do role charismatického, německy mluvícího lovce odměn Kinga Schultze. A věřte nebo ne, po nedávném uveřejnění nominací na Oscary za rok 2013 se Waltzovo jméno opět objevuje v kolonce vedlejší mužské role. A oprávněně. Každá scéna, kde Schultz bojuje o svůj život rychlými kolty či ještě rychlejším jazykem, se divákovi musí zarýt do paměti jako nejlepší okamžiky filmu.

Nicméně když už jsme u nominací za vedlejší role, je velká škoda, že do výčtu nepřibyla ještě dvě jména. Prvním z nich je Leonardo DiCaprio, který se sice ve filmu objeví kratší dobu než ostatní aktéři děje, co se však týče herectví, jen velmi málo herců by dokázalo sice na první pohled milého, uvnitř však velmi sadistického plantážníka Calvina Candieho ztělesnit lépe, než právě DiCaprio.

Druhým jménem, které stojí za zmínku, je Samuel L. Jackson, který se proslavil v Tarantinově klasice Pulp Fiction. Do paměti diváků tehdy vstoupil jako nájemný zabiják Jules Winnfield rád citující úryvky z bible. Jackson ztvárnil Stephena, komorního Calvina Candieho, který však, ač je sám černé pleti, opovrhuje ostatními černochy. Je až s podivem, jak věrně dokázal ztělesnit ukryté zlo, kterého si divák všimne hned, jak se poprvé objeví na scéně. Stačí kamera, deset sekund namířená na jeho oči, a divák má okamžitě jasno, na jakou stranu barikády ho zařadit. V neposlední řadě dostal i malou roli Franco Nero, někdejší Django z filmu z roku 1966.

Kdyby už Django nezaujal dějem ani vyšperkovaným scénářem, který má na svědomí taktéž Tarantino, herecké obsazení chtě nechtě musí samo o sobě zvednout cenu filmu v divákových očích. A aby toho nebylo málo, Tarantino nejenže dokázal do spaghetti westernu zakomponovat jak typické melodie divokého Západu, ale také takové jména jako John Legend či James Brown, dokonce zazní i Rick Ross, americký rapper. Jak již jsem zdůrazňoval na začátku, Tarantino dokáže vždy překvapit.

Nespoutaný Django skládá poctu klasickým westernům, přičemž však vsází na moderní prvky a výrazné herecké osobnosti. A stejně jako kdysi Tarantino sklízel potlesk za osobité nahlédnutí do dějin druhé světové války, tak i teď se může divák při závěrečných titulcích spokojeně usmívat s vědomím, že se moderní western vydal správným směrem.

________________________________________________________________
Bottom line: Za zvuku rapu si Django došel s kolty proklatě nízko pro pět oscarových nominací. Co asi vymyslí Tarantino příště?

 

Stránk filmu na CSFD.cz