LITERATURA: Knihy že pěstují ducha? Co tím chtěl básník říci?

Literatura umělecká – jsou to jen stránky knih, které „prokoušeme“, strávíme, a tím to hasne? Nebo je to pár užitečných rad do života? Má smysl číst a vzbuzovat v druhých zájem o četbu?

Ve škole pedagogové své studenty kárají, že nečtou. Pořádně jim ale nevysvětlí, proč by měli číst. Urážky typu „jste kulturní barbaři“ s nikým nepohnou. V českém školství navíc přetrvává pojem „povinná četba“, kterou už jenom z principu student pohrdá kvůli onomu slůvku „povinná“. Dále mnozí učitelé mají ve zvyku stručně vylíčit děj a na zdůraznění důležitých myšlenek či pohnutek, proč autor dílo napsal, už jim bohužel nezbude prostor

V čem tedy spočívá důležitost literatury? Zkusme najít odpověď u těch, bez kterých by literatura nemohla existovat. Na stránce Los Angeles Times se můžeme dočíst o literárních předsevzetích různých autorů na tento rok. Marisa Silver, autorka knihy Mary Coin, tvrdí, že se v současnosti svět literatury točí především kolem anglicky psaných děl. Přitom by ji spíše zajímalo, co píší třeba autoři z Kambodži. Jejím předsevzetím je tedy rozšířit si obzor čtením „exotických“ knih. Nemyslíte si, že tímto způsobem můžeme lépe pochopit mentalitu jiných národů, popřípadě se zbavit xenofobie?

Není náhodou, že si japonští autoři jako Rjú Murakami a Haruki Murakami (nejsou příbuzní) získali čtenáře po celém světě. Propojením prvků západní kultury a mentality Japonců – a nejen tím – vytvořili něco, co obohatí nejednoho českého čtenáře. Tím něčím můžeme označit odlišný pohled na svět.

Literatura je také výborným prostředkem, jak zaznamenat dobu nebo jak varovat před možnými dějinnými událostmi. Koneckonců kdo by neznal Orwellovu Farmu zvířat zobrazující komunismus v Rusku a Čapkovu Bílou nemoc varující před nebezpečím fašismu? Remarqueův román Na západní frontě klid je dokladem toho, co se stane s člověkem, jehož smysl života spočívá v zabíjení druhých. Kniha líčí hrůzy a nesmyslnost války tak brilantně, že nesporně patří k těm dílům, která podávají svědectví o velkých chybách, ze kterých je nutné se poučit. A nemyslíte si, že Chuck Palahniuk nepíše v Klubu rváčů jenom o všelijakých nechutnostech a násilí, ale především útočí na moderní konzumní společnost, a tak apeluje, aby tato (naše) společnost začala se sebou něco dělat? Neřekli byste, že takové knihy, které nám otevírají oči, stojí za to číst?

A co teprve psychologické romány. Zvláště ty kvalitní mohou člověka doslova ochromit. Někteří čtenáři v nich třeba najdou i recept, jak vyřešit své problémy. Vždyť knižní postavy nejsou zrcadlem nikoho jiného než nás samotných.

To, když člověk ukradne něco, aby zachránil druhému život, je něco jiného, než zločin spáchaný ze zištnosti. Knihy nám umožňují pochopit tento rozdíl a uvědomit si, že v životě nelze soudit druhého jen dle toho, co udělal, ale i na základě jeho důvodů. Nemyslíte si, že ten, kdo pochopí jednání postav je potom otevřenější názorům druhých lidí, a tak je de facto tolerantnější? Možná by některým politikům, kteří nosí nespočet vysokoškolských titulů, neuškodilo přečíst si pár dobrých děl – myslím si, že to, že je člověk inteligentní, nemusí ještě znamenat to, že je moudrý. Snad by se v naší společnosti žilo lépe, kdyby ubylo rádoby intelektuálů a naopak přibylo ohleduplných, všeobecně vzdělaných (sečtělých) lidí.

Některé čtenáře osloví kniha do té míry, že si z ní i pár řádků vypíší. Tak postupují s dalšími a dalšími texty, až mají pěknou osobní sbírku kousků moudra. I jedna dvě věty stačí, aby člověku připomněly literární zážitek a třeba mu ukázaly, kam se myšlením posunul od doby, kdy dílo přečetl. Vlastní komentář – to, co se mu zrovna honilo hlavou - ho poté může i překvapit. Samotné ohýbání rohů stránek knih sice slouží k poznačení zajímavých pasáží, ale po letech nemusí být čtenáři už zcela jasné, proč ho dané pasáže zaujaly. Antoine Wilson, autor Panorama City, si dal předsevzetí, že si bude psát více poznámek na okraje stránek knih. Inu proč ne? Ostatně se říká, že i Tomáš Garrigue Masaryk si takto značil a komentoval to, co se mu v knihách líbilo.

V čem ještě spočívá kouzlo knih a umění obecně? Básně či texty písní, bajky, obrazy, atd. si každý může vyložit po svém. Na druhé straně se může stát, že si člověk vyloží dílo jinak než by autor chtěl. Zaměřme se konkrétně na knihy. Čtenářovo myšlení může uvíznout na povrchu, nebo naopak upadnout do hluboké analýzy. V obou případech to může autora potěšit, ale i zklamat. Například Lev Nikolajevič Tolstoj byl překvapen, když mu mezi řádky jeho literárních skvostů kritici našli více myšlenek, než kolik on sám tam vědomě vložil. Všimla jsem si, že poslední dobou někteří spisovatelé explicitně napíšou, co je v jejich knize symbol a co si máme pod ním představit. Takto se vyvarují nesprávným úsudkům o jejich tvorbě, zároveň však omezují význam oněch „symbolických“ slov či pasáží.  

Kdo je jedním z největších nepřátel milovníků knih? Čas. Najít si na čtení více času – to by mohlo být asi nejčastějším literárním předsevzetím. Někteří lidé čtou tak, jako do nich padají panáky vodky: příliš rychle. Ze „zhltnutí“ knihy můžou poté pramenit i negativní kritiky, protože čtenář neměl čas knize porozumět.  Možná je tedy někdy lepší místo třech knih přečíst jen jednu a pořádně si ji vychutnat. 

Jedna věc je, jestli čteme, druhá věc je, jestli knihám porozumíme. A to nejdůležitější – věc třetí – je to, jestli si z nich něco vezmeme do praktického života, nebo jestli budeme jen souhlasně kývat hlavou. Domnívám se, že není nutné číst spoustu knih. Stačí věnovat pozornost pár kvalitním. Ty, které stojí za to číst, můžeme podle hodnocení a názorů čtenářů najít na internetové databázi knih.

Tak, jako si někteří spisovatelé dali své literární předsevzetí, tak i já bych jedno měla: sesbírat své sepsané myšlenky, rozvinout pár nápadů a vložit je do vlastního, poté již konečně uceleného kousku literatury. Máte i vy nějaké to své literární předsevzetí?

__________________________________________________________________________
Bottom line: Číst či nečíst - to je, oč tu běží.