HISTORIE A MASOVÁ KULTURA: Co nám televizní seriály říkají o historii?

Panství Downton, Hra o trůny a Deadwood – to jsou tři populární televizní seriály. První z nich se odehrává v Anglii na počátku 20.století, druhý ve středověku a třetí na americkém Divokém Západě. Drží se jejich tvůrci historických faktů, nebo jen používají historické kulisy pro představení vlastních verzí minulosti?

Panství Downton

Tvůrce britského seriálu Panství Downton (v originále Downton Abbey, vysílá ČT2) Julian Fellowes si na poctivém zobrazení dobových reálií zákládá. Chce divákům co nejvěrněji vylíčit, jak se na počátku dvacátého století žilo v aristokratickém sídle na anglickém venkově. „Titanikový“ kontrast života služebnictva, které v „podpalubí“ domu dře v potu tváře, a šlechty, která se jenom „veze“, je však podle námitek některých kritiků zobrazován někdy příliš shovívavě a nepřesně.   

Jedna z výhrad putuje stran počtu služebnictva. V seriálu vystupuje vrchní sluha, dva lokajové, komorník a šofér. Ženské osazenstvo tvoří domovnice, několik služebných, kuchařka a pomocnice. Jestliže by tým v tomto počtu měl sloužit na skutečném panství, museli by být nadáni superschopnostmi. Například na anglickém panství Welbeck měli jen služek víc než kolik je v celém seriálu postav. Tuto historickou chybu bychom však tvůrcům mohli nejspíš prominout. Ono sledování osudů několika tuctů postav by asi taky vyžadovalo nějakou tu pozornostní superschopnost.

Hlasy komentátorů se nechaly slyšet, že jsou v seriálu šéfové se svými podřízenými nějací podezřele moc velcí kamarádí. Vztahy na tomto honosném pracovišti opravdu mají daleko k těm profesionálním. Bezdětný vrchní sluha chovající k nejstarší dceři svých pánů skoro otcovské city, lord Grantham přesvědčený o loajálnosti komorníka Batese i v dobách, kdy je odsouzen za (údajnou) vraždu své ženy, láska mezi nejmladší šlechtičnou lady Sibyl a plamenným irským šoférem Bransonem.. Ano, manželství mezi příslušníky odlišných tříd bylo na počátku dvacátého století stále ještě raritou. Ale jinak vše nasvědčuje tomu, že vztahy mezi pány a služebníky mohly být i hluboké.

Dnešní sociální psychologie jasně říká, že máme raději lidi, kteří jsou v naší bezprostřední blízkosti.  Život v mimořádném luxusu vyžadoval téměř neustálou přítomnost druhých. Sluhové byli pro šlechtu nepostradatelnými osobními asistenty, a to při i činnostech, které jsou z pohledu dnešního člověka krajně intimní, a to koupel či oblékání. Není divu, že vztah mezi šlechticem a služebníkem musel být založen na vzájemné důvěře, která mohla vyústit ve velmi dobré přátelství.

Samozřejmě existovala i sídla, v nichž se se služebnictvem nezacházelo vždy nejlépe. Ani práce, které bylo potřeba na domě vykonat, nebyly mnohdy víc než nikdy nekončící jednotvárná dřina. Mladí venkované se však do služby hlásili dobrovolně a také rádi. Život a práci v odlesku luxusu zkrátka táhla.

Panství Downton vyobrazuje poslední léta, v nichž si šlechta dopřávala životní styl, který mohl držet pohromadě jen díky tvrdé práci služebnictva. Po druhé světové válce tento takřka bezstarostný život nenávratně zmizel.  Vyšší třída už si někdejší okázalost nemohla finančně dovolit. Nábytek, o který se nikdo nestaral, chátral. Angličané však dovedli udělat z nouze ctnost a oprýskané sofa s poškozeným čalouněním se stalo součástí populárního stylu interiéru zvaného „shabby chic“.  Nejeden britský divák Panství Downton sleduje svůj oblíbený seriál právě z takovéhoto sofa a nepochybně u toho nostalgicky vzdychá po starých dobrých časech.        

Hra o trůny

Půl století se svět fantasy točil hlavně kolem napodobenin Tolkienova magického světa hobitů, elfů a skřetů, dokud nepřišel spisovatel George R.R. Martin se ságou Píseň ledu a ohně. První dvě z celkového počtu sedmi knih (zatím jich vyšlo pět) byly přeměněny v seriálovou adaptaci, kterou vysílá HBO pod názvem Hra o trůny (v originále Game of Thrones). Kniha i seriál mění představy široké veřejnosti o žánru fantasy. Bájné země nahradilo prostředí, které připomíná středověkou Anglii a nadpřirozené bytosti (i když ne všechny) vystřídali uvěřitelní hrdinové, kteří jsou obdařeni dobrými i špatnými vlastnostmi. 

Fanoušci seriálu si chválí právě realističnost, se kterou je v díle zachycen středověký život ve vší své surovosti. Autor se netají vášní, se kterou načítá knihy o době temna, aby svým čtenářům mohl připravovat fikci, ze které čpí pot, krev a autentická lidská zkušenost. Je však svět Písně ledu a ohně skutečně věrný historii?

„Ani ne,“ domnívá se Kelly DeVries, americký historik se specializací středověk. Dodává ovšem, že je to tak lépe. Skutečný středověk byl totiž pěkná nuda, a jestli by Martinovy knihy měly být historicky přesné, nikdo by je nečetl. Důkazem, že středověk nebyl nijak zvlášť cool, může být i fakt, že si tehdy lidé pro zkrácení dlouhé chvíle vykládali příběhy, které byly skoro tak fantastické jako ty, které píše Martin.

Někdo se jménem Robin Hood bohatým kradl možná tak jablka ze stromu a jinak dost pravděpodobně žil podobně neměnným životem jako většina středověkých venkovanů. Od dětství pracoval, pak se oženil, měl vlastní děti, které pracovaly s ním, no a jestli neumřeli, tak pracují dodnes. Nejspíš se ale při troše štěstí dožil padesátky. Neuměl číst a kromě těch jablek si v životě moc zábavy neužil. Nezažil ani tu špetku vzrušující brutality, se kterou si ve Hře o trůny pánové pohrávají se svými poddanými. Z ekonomického hlediska by se od pána jevilo jako dost nedůmyslné podříznout jen tak z plezíru hrdlo někomu, kdo ho svou prací de facto živí.

Ačkoli byl život urozených o cosi příjemnější, akční film taky zrovna nepřipomínal. Šlechtici se sice trénovali v boji, ale většinou si jich moc neužili. Ačkoli v sobě mají seriálové bitvy mnoho realistických prvků, boj, jehož hlavním cílem je zapíchnout protivníka, přece jen patří (až na výjimky) spíš do žánru fantasy. Mnohem jednodušší a bezpečnější bylo nepřátele zastrašit, přimět je, aby zpanikařili a dali se na útěk. Taková běžná bitva trvala okolo půl hodiny. A pak zase dlouho nic. Široko daleko nikde žádný incest, žádní trpaslíci, vraždy jen na přestupný rok.. Co by tehdy dali za kabelovku, kde běží Hra o trůny!

Deadwood

Westerny jsou příběhy lidí, kteří se snaží zavést pořádek v divoké zemi bez zákona. Seriál Deadwood z produkce HBO ukazuje, jaká morální dilemata z takových snah mohou povstat. Jinak dobří lidé lžou, prodávají drogy i svá těla a zabíjejí – stejně jak se to v druhé polovině devatenáctého století dělo ve skutečném Deadwoodu, městě ležícím na původně indiánském území v Jižní Dakotě.

Mnoho seriálových postav tvoří legendy Západu, jakým je například Divoký Bill Hickock, proslulý ostrostřelec, který byl zabit v Deadwoodu při hraní pokeru, nebo Calamity Jane. Tito lidé skutečně kdysi žili, ale jejich každodenní život, takový, jaký je prezentován v seriálu, je fikce. Historicky nepřesná fikce. Seriál, který je určen spíše divákům se silnějším žaludkem, se sice může svou drsností zdát jako nemilosrdně realistický, opravdové problémy někdejšího Divokého Západu však dává pouze tušit. Vojenské dobývání, industrializace a etnické konflikty – to všechno jsou natolik problematické oblasti, že by jejich věrné ztvárnění nejspíš bylo v rozporu se základním stavebním prvkem všech westernů – totiž hrdinou, který je za každých okolností pánem vlastního osudu. 

Deadwood se obratně vyhýbá i dalšímu westernovému klišé - na hranicích státu vládne nekontrolovatelný chaos a to až do doby, dokud se do nich nedostane americký zákon a – to především - kapitál. Ve skutečnosti však onen nepořádek vytvořili právě osadníci, kteří vtrhli na kdysi celkem mírumilovná indiánská území, která si začali (nakonec úspěšně) nárokovat. Seriál tento fakt minimálně nepopírá. Horší to je se samotným zobrazením konfliktu s původním obyvatelstvem. Sem tam si někdo v baru špitne o tom, že „Indiáni útočí na osadníky a bůh ví, jak to s námi všemi vlastně bude“. Stejně jako v ostatních westernech, i v Deadwoodu Indiáni slouží pouze jako loutka, která pomáhá navodit dobovou atmosféru.  

V zobrazení dalších politických témat se seriálu daří lépe. Patří mezi ně přítomnost veteránů z občanské války, hluboce zakořeněný rasismus a korupce všech sfér veřejného života. Na úřad guvernéra Dakoty byli často dosazováni zástupci velkých železničních a těžebních společností. Seriál však zapomíná ukázat, jak klíčovou roli hrál na americkém středozápadě průmysl. Těžební magnát George Hearst je v seriálu zobrazován jako šílenec, který děsí své zaměstnance, ničí své vlastní budovy, jen aby mu nebyl nikdo na blízku a přitom toleruje ve své přítomnosti masového vraha. Skutečný Hearst byl o něco méně excentrický, ale nikoli méně zastrašující. Snaží se dostat pod kontrolu celé město, a i když se nad ním týmu seriálových postav zpočátku daří vyzrát, Hearst vyhrává. Stejně jako tomu bylo i v historii, kdy se celá Dakota nakonec dostala pod nadvládu těžebních magnátů.

Myslet si, že seriály nahradí přednášky dějepisu, by nejspíš bylo naivní. Bohatá výprava historických seriálů si sice hraje na skutečnost, ale možná je ta cesta do temné minulosti jenom takový trik, jak ošálit mysl, aby uvěřila, že to, co vidí, mohla být kdysi pravda. Před válkou ještě morálka představovala hodnotu, ve středověku měli lidé blíže ke své přirozené podstatě, podobně jako při honbě za zlatem v Novém světě. Jistě by byl zajímavý článek o tom, jak věrně svou dobu (respektive doby) zpodobňuje populární Vyprávěj nebo třeba slibně vypadající třídílná novinka HBO o smrti Jana Palacha Hořící keř. Stejně jako pro filmy, tak i pro seriály však nejspíš platí, že více než o době, kterou zobrazují, vypovídají o době, ve které vznikly. Dějiny píší vítězové a  lidská paměť připomíná facebookovou zeď, na kterou si vylepujeme vzpomínky na úspěchy a radostné okamžiky, zatímco s večery strávenými v posteli s čínskou polévkou u historického seriálů („Tak, a teď už poslední díl a fakt jdu psát tu seminárku.“) se přátelům nijak zvlášť chlubit nebudeme. Kdo ví, třeba o naší generaci budou natáčet seriály, v nichž bude náš život vypadat jako nepřetržitá série legendárních historek, které zažíváme s partou přátel. Moment, takové seriály už se přece natáčejí.  

Autorka převzala informace z foreignaffairs.com.