Jedna moudrá žena mi před pár dny řekla, že při volbě prezidenta jde u kandidátů o jejich charakter více než o cokoli jiného. Jde však také o charakter společnosti, která si v přímé volbě vybírá toho, s kým se nejvíce ztotožňuje. Všelidové hlasování a jeho výsledek je tak zrcadlem nás všech.

Ze zrcadla posledních dní a týdnů je mi jasné, že český národ se rád směje a vtipkuje. Myslím, že asi každý z nás se alespoň jednou ze srdce zasmál Zemanovu bonmotu a Schwarzenbergovi s punkovým čírem. Dnes mi ale při pohledu do zrcadla do smíchu není, přestože jsem milovníkem černého humoru. Dnes v zrcadle vidím národ, který volí jednodušší před složitějším raději než dobré před zlým. K volbě mezi pravdou a lží je totiž potřeba přemýšlet, což se nám ale často nechce. Snadnější je totiž nadávat, naříkat a neustále si stěžovat.

Zvláštností české společnosti je také neuvěřitelná schopnost zapomínat, což je v kombinaci s předešlým pro pravdoláskaře smrtící. Naopak pro lidi, kteří ze všeho nejvíce touží po moci, je taková společnost skvělým místem pro život. Když se například po revoluci profilujete nejprve jako thatcherista a pak se z vás najednou stane zakladatel socialistů, nevadí. Lidé zapomenou a nebudou nad tím chtít moc přemýšlet, hlavně když jim slíbíte nějaké ty sociální jistoty. Když se pak stanete na základě „smlouvy o rozkradení“ premiérem, který se netají svou snahou zničit svobodný tisk, taky nevadí. Za čtyři roky si zajistíte pro sebe a partu kamarádů co je třeba a na chvilku se ztratíte ze scény. Když se pak o deset let později vrátíte jako nesobecký spasitel lidu a bojovník za všechno (a především proti všem), lidé vám to uvěří. Nebude jim ani vadit, když v neděli v celostátním vysílání prohlásíte, že nepovedete agresivní a už vůbec ne nákladnou kampaň, a o tři dny později se po celé zemi objeví 900 billboardů s vaší tváří a hláškou „STOP Kalouskovi na hradě“. Podpásové útoky na soupeře kvůli Benešovým dekretům a národnosti jeho manželky jsou navíc také velmi úspěšné, protože je pro občana příliš složité si přečíst něco více o poválečné historii či si uvědomit, že vůbec první česká první dáma se jmenovala Charlotte Garrigue Masaryková.

Ano, takovýto charakter jsme si zvolili do svého čela a tím i definovali charakter naší společnosti. Budeme tak mít konečně prezidenta, kterého si zasloužíme. Byla to naše volba, přestože až přijde nějaký trapas v zahraničí, jakékoli zodpovědnosti se zřekneme.

Když se ale do toho zrcadla dívám pozorněji, všímám si Karla s čírem usmívajícího se zpovzdálí. Pobrukuje si „boriš umí po skalinách“ a přestože volby nevyhrál, stal se mým prezidentem. Když se zamyslím nad tím, jak silnou novou i starou generaci pravdoláskařů v posledních týdnech vyburcoval, mám někde uvnitř vlastně radost a touhy po emigraci mne zatím nepřepadají. Jsem patriot a budu proto věřit a bojovat za to, aby pravda a láska příště zvítězila i za dojezdovou hranicí pražské MHD.