Polibkem zabili Schwarzenberga

U nás, ale v obměnách i v jiných zemích se tomu říká „polibek smrti“. V podstatě jde o to, že vyjádří-li vám v politickém boji veřejnou podporu osobnost, kterou veřejnost vnímá jako výrazně kontroverzní, negativní, případně má některý další z poměrně pevně dané skupiny atributů, budete touto osobností stigmatizováni.

Stigmatizace znamená, že i když vy sami jste se ničeho nedopustili, veřejnost vás bude vnímat negativně, protože vás uvidí prizmatem toho, kdo vás podporuje.

Polibek smrti je v zásadě sociální akt, ve kterém hrají významnou roli média.  Bez nich by totiž o tom, že k němu došlo, nikdo nevěděl. Příjemcem takového strašlivého daru může být v zásadě jakákoli osoba, tím, kdo polibek uděluje, ale nemůže být každý. Musí to být někdo známý, viditelný, svým způsobem kontroverzní, a pod pojmem kontroverze si prosím představujme to, co doopravdy znamená, tedy na veřejnosti vedený spor. Ne to, co si pod ním představují novináři.

V České republice existovalo a existuje jen několik málo osob, schopných dát v politickém diskurzu ten pravý polibek smrti. Patřil mezi ně prezident Václav Havel, patří k nim dosavadní prezident Václav Klaus. Mechanismus fungování polibku na společnost je docela komplikovaný, a asi by čtenáře nudilo, kdybych se jej zde pokoušel vysvětlit. Prezidentské volby ovšem ukázaly v tomto tématu něco zcela nového

Polibek smrti neumí dát jen osoba, ale umí to i instituce

Politologové, psychiatři, a celá řada odborníků (neúplný výčet) se bude v nejbližších měsících snažit analyzovat výsledky prezidentských voleb. Budou hledat odpověď na otázku, proč zvítězil právě tento kandidát, a ne jiný kandidát. Hlavní debata se povede na ose Zeman – Schwarzenberg. Jejich výstupy budou pro vědu nepochybně cenné, avšak na skutečnosti nic nezmění. Ještě než se do svých vědeckých spekulací pustí naplno, rád bych nabídl jednu alternativu, možná více, než jen detailní. Myslím si, že mezi hlavní příčiny neúspěchu K. Schwarzenberga v klání o prezidentský úřad patří to, že dostal polibek smrti od českých médií.

Jestliže před začátkem prezidentské volby byla média, pokud jde o explicitní vyjadřování preferencí kandidátům zdrženlivá, před druhým kolem se stal pravý opak. Většina českých zpravodajsko-publicistických médií a to najmě těch, která se považují za seriózní, se rozhodla vyjádřit svou podporu konkrétnímu kandidátovi. Tímto kandidátem byl prakticky bez výjimky Karel Schwarzenberg. Nejde o nic zvláštního, ve vyspělých zemích se tomu říká endorsement a je to projev pozitivní mediální kultury, kdy médium přiznává, že není nezávislé (a zčásti ani objektivní, ale tím bychom rozpoutali řev a tak to nechme ležet). Česká média se ale podle mého názoru nechala dík snadno popsatelným procesům uvnitř komunity jejich autorů strhnout k prakticky bezvýhradné podpoře kandidáta, který – a to by bylo možné doložit – je většinou veřejnosti vnímán jako cizinec (přesněji jako ne náš). Média, o jejichž důvěryhodnosti si také nedělejme iluze, podpořila explicitně konkrétního kandidáta ve společné shodě. Tím se tento kandidát stal paradoxně ještě méně důvěryhodným.

Je to stejný mechanismus jako u polibku smrti kontroverzní osobou.  Neříkám, že právě toto bylo příčinou porážky Schwarzenberga, ale jsem si jist, že to bylo jednou z vícera příčin, které v konečném důsledku vedly k výsledku voleb, jež si ti, kteří podporu vyjadřovali, zcela jistě nepřáli.  Média stigmatizovala jedince tím, že mu vyjádřila podporu.

Pokud se tuto domněnku podaří empiricky prokázat, či aspoň podložit, bude to, myslím si, jedna z nejvýznamnějších událostí na české mediální scéně v tomto desetiletí. Ukáže se totiž, že některými tolik nadceňovaný vliv médií na rozhodování může fungovat i v opačném směru, než jakým je vyvíjen. Což je mimochodem již dnes součástí komunikačních teorií, ale v praxi by to výrazně nabouralo živnost nejedné veřejné osobnosti i komunikační agentury.