Více než tulipány, mlýny a sýr

David Černý znázornil v jeho velkém - hlavně fyzickými rozměry - uměleckém díle pro hlavní sídlo EU v Bruselu Holandsko jako zatopenou zemičku zamořenou mešitami. Nenajdeš kolem sebe žádného Holanďana, kterého by to bylo nějak rozházelo. Bulharsko, znázorněné jako zem tureckých latrín, proti nim protestovalo: prvně zakrytím a posléze odstraněním této ‘potupy’. Že by rozdíl v mentalitě národa, ve smyslu pro humor, a nebo v pojetí národní identity.

Co vlastně dělá Holandsko Holandskem? Podle jedněch jsou to větrné mlýny, sytá zeleň luk, kroje s čepci a dřeváky ve zdejších skanzenech, delftská modř, roje kol a pole tulipánů. Všudypřítomná voda, poldery, grachty, zvedací mosty, lodě a kanály. Okna bez záclon, zem jak placka, černobílé krávy, vynikající sýr. Podle druhých Philips, Rembrandt a Vermeer, královská rodina nebo přístav v Rotterdamu. Coffeeshopy a čtvrti s červenými lucernami. Kosmopolitismus, tolerance, obchodní duch, přímost a kalvinistická střízlivost. Spořivost, pragmatismus a individualismus.

V anketě holandského deníku Trouw figurovala v žebříčku nejvýraznějších prvků národní identity na absurdním prvním místě ‘kobliha’, nepostradatelná na silvestrovském stole. Neméně absurdní byla na druhém místě ‘uzenka’ a jako třetí se umístila ‘útulnost’. Buďto hlasovali úplní ignoranti, a nebo je to s nizozemskou identitou opravdu na pováženou.

Neodmyslitelná klišé

Když máš v populární aplikaci DrawSomething nakreslit to, co symbolizuje slovo "Dutch" nebo "Holland", sklouzneš samovolně právě k těm mlýnům, sýru, dřevákům a tulipánům. Tyto symboly však zcela jistě nezahrnují podstatu holandské kultury. Holandského ducha by lépe vystihoval třeba idylický obrázek se zamrzlým kanálem, šedivými dramatickými oblaky a ojínělými vrbami a rákosím, v dálce za skupinkou bruslařů na dlouhých nožích vykukuje třeba i ten větrný mlýn. Nebo zamrzlý amsterdamský gracht s bruslícími lidičkami a neobyčejnou nadčasovou atmosférou a zimním veselím, které považují sami Holanďané za jeden z prvků své identity. A nebo pohled na zemi shora, kdy pochopíš, jak pracovití Holanďané zakládáním polderů stvořili zem jak zahrádku k obrazu svému. Vyrvanou moři a pak rozparcelovanou na proužky.

Větrný mlýn na severním okraji Amsterdamu, foto: Marie Mollee

Národní identita pramení z mentality obyvatel Nizozemska tak jak se vytvářela po staletí. Sedláci a rybáři měli vždy tvrdý život a nic zadarmo, kupci a městská šlechta si vydobyla lepší život, ale to za cenu kolonizace se všemi negativními jevy s tímto obdobím spojenými. Zlaté sedmnácté století na jedné straně a tvrdý život na straně druhé formoval obyvatele Nizozemska s jeho ‘typickými’ vlastnostmi. Tyto vlastnosti si dokonce částečně odporují - netaktnost stojí proti upřímnosti, moralismus proti svobodomyslnosti, sobectví se jaksi nerýmuje s altruismem.

Migranti žijící v Holandsku se v průzkumu shodli na typicky holandských vlastnostech: Holanďan je podle nich nepohostinný, nějaká autorita je mu vzdálená, mluví bez zábran o sexu a jeho upřímnost hraničí s neomaleností. Zajímavé je, že na prvních místech figurovaly hlavně negativní vlastnosti. Holanďané se naopak rádi inspirují vším, co je cizokrajné. Ženit a vdávat se za cizince patří jakoby k národnímu folklóru.

Tradice se dodržují, ale v míře. Holanďan se vyznačuje svobodomyslností, ojedinělé projevy xenofobie jsou důsledkem dlouholetého ignorování určitých problémů. Zjednodušeně vzato, barva pleti a náboženské vyznání v podstatě nejsou důležité. Exotické vzezření a zvlášťní přízvuk jsou přijímany jako známka kosmopolitismu. Čím neobvyklejší jméno, tím líp, pokud ovšem někdy nejde o životopis k žádosti o zaměstnání.

Inntel Hotel v centru Zaandamu, s fasádou - v duchu neotradicionalismu - inspirovanou štíty severoholandské lidové architektury, foto: Marie Mollee

Identita jako sirotek

Identita je tvárlivá a mění se časem, ale kultura přežívá. Tedy, když ji někdo udržuje, obhajuje a brání si ji. Snad nebude za pár desítek let třeba kolo, dnes ještě symbol Holandska, jen muzeálním kouskem, okna bez záclon vzácnou raritou a byty přizpůsobené zásadám islámského soužití standardem. Snad se na ulici bude ještě pořád mluvit hlavně holandsky, a ne arabsky, turecky, čínsky nebo anglicky. Snad se ve školách budou učit dějiny této země, ne jen na okraj, ale jako důležitá součást vzdělání. A třeba Mikulášovi mouřenínští pomocníci neprodělají jakousi protidiskriminační metamorfózu a budou v duchu tradice černí, a ne třeba zelení, čehož se někteří ‘osvícenci’ každoročně dožadují.

Koninginnedag (Královniny narozeniny) se slaví už více než šedesát let každým rokem 30.dubna. (Po abdikaci Beatrix letosniho 30.dubna to bude Koningdag - Královy narozeniny a budou se slavit 27. dubna. foto: marie Mollee

Holandsko totiž svou identitu nijak nechrání, spíš s ní zachází jak se sirotkem. Občas se zdá, ze se jí snad dobrovolně vzdává. Nizozemec se nedá definovat, dala tomu korunu princezna Maxima (de facto také přistěhovalec, neboť se přivdala do královské rodiny z Argentiny) a dostala později Macchiavelliho cenu. Politicky korektní výrok byl myšlen jako zdůraznění tolerance, všeobecných svobod a autonomie jednotlivce, ale zároveň popřel podle mnohých národní kulturu a jakékoliv národní uvědomění. Maxima ale měla v určitém smyslu pravdu. Ať už někdo přijde odkudkoliv, může v Nizozemsku žít v rozumných mezích po svém a nikdo mu v tom nebude bránit.