KOMENTÁŘ: USA povolily ženám boj v prvních liniích. Odpovídá množství reakcí praktickým dopadům tohoto zákona?

Na konci ledna rozvířil svým sdělením Leon Panetta, ministr obrany USA, vody nejen mezi armádními příslušníky, ale také feministkami, odpůrci feminismu, zarytými konzervativci, Američany a mezinárodní společností vůbec. Na sklonku svého mandátu oznámil zrušení osmnáct let starého zákazu, podle nějž se ženy amerických ozbrojených sil nemohly přímo účastnit boje v první linii. Všechny složky ozbrojených sil budou mít dostatečný čas se tomuto rozhodnutí přizpůsobit. Některé elitní jednotky, jako například NAVY SEALS nebo část speciálních jednotek, budou ženám přístupné až od roku 2016.

Toto rozhodnutí nebylo nečekané. O potřebné změně zákona se diskutovalo už před několika lety. Když teď ale opravdu přišla, zdá se, jako by byla pro mnohé překvapující. Jisté je, že se jedná o změnu rozporuplnou. Bez výrazné podpory americké společnosti by nemohla přijít, na druhou stranu se ale také tvoří tábor odpůrců. Ženy podle nich do boje nepatří, a to z několika důvodů.

Kvalita armády se zapojením žen nezhorší

Ponechme stranou náboženské a politické pohnutky. Jedním z hlavních argumentů je fakt, že ženy se jednoduše nemohou mužům po fyzické stránce vyrovnat. Odpůrci zákona tvrdí, že boj žen za svou rovnoprávnost se v této záležitosti nadhodnocuje. Allen West, armádní veterán a bývalý zástupce Republikánů v Kongresu, se vyjádřil takto: „(…) Toto je mylně interpretovaná liberálně-progresivní vize spravedlnosti a rovnosti, která potenciálně může zahubit naši armádu.“ Ale je tomu opravdu tak?

V současné době tvoří ženy asi 14% amerických ozbrojených sil. Před několika lety ženy v rámci armády pracovaly především jako zdravotnice, působily také ve zpravodajských službách nebo vojenské policii. Spolu s válkami v Iráku a Afghánistánu se ale tato situace změnila. Ženy se často prokázaly jako potřebné, schopné boje, a v mnoha případech předčily své mužské kolegy.

V těchto válkách navíc neexistuje jasně vymezená přední linie, čehož armáda využívala k obcházení zastaralé normy. Pokud se tedy už před deseti lety ženy v bojích zapojovaly, ať už kvůli nutnosti nebo svým dovednostem, zdá se, že nový zákon pouze legalizuje již zaběhnutou normu. Není proto potřeba dohánět důsledky rozhodnutí Pentagonu k absurditě - armáda s největší pravděpodobností nijak výrazně strádat nebude. Naopak, je dost možné, že ji to i posílí.

To ve svém článku výstižně znázornil britský týdeník The Economist. Reagoval na výrok, jehož autorem je již zmíněný Allen West. Ten sdělil CNN, že nerozumí tomu, proč tedy ženy nehrají NHL a proč je oddělená ženská divize basketbalové NBA. Dámy by prý měly soutěžit spolu s Kobem Bryantem. The Economist poukazuje na to, že zatímco v NBA je maximálně 450 hráčů, v armádě je pro ženy uzavřených téměř 240 000 pozic. Těch nejlepších 450 jsou dost možná muži, ale je téměř jisté, že muži neobsadí 240 000 nejlepších pozic. Ani v NBA, ani v americké armádě.

Změna zákona s sebou nevyhnutelně přináší i rizika

Samozřejmě se nelze tvářit, že zapojení žen v předních liniích nepřinese naprosto žádná negativa. Jakkoli se západní společnost tváří, že tyto archetypy jsou už dávno překonány, v podvědomí mnoha lidí zůstává zakořeněné, že žena je v domácnosti a vychovává děti. Nemůže mít právě na děti tato novela špatný dopad?

S tímto se naštěstí vypořádává americká armáda samotná - nepřijímá do svých řad nikoho, kdo má potomky, o které se nemá kdo jiný postarat. Ztráta matky je sice tragická, ale tato situace nastává dennodenně. Zákaz žen účastnit se přímého boje ji do velké míry neovlivní.

Již v předchozích válkách také Američanky v zajetí zažívaly týraní a znásilňování. Zacházení s mužskými zajatci není o nic lepší, nicméně případy žen jakožto zástupkyň něžného pohlaví jsou vždy o něco více šokující. Tyto ženy s tímto rizikem ale počítají.

Ne, nemohou s ním být smířeny, ale toto nebezpečí je při boji vždy přítomné a ty, které se ho chtějí účastnit, to neodradí. Častější jsou spíše případy znásilnění v rámci jednotek, které se na základě různých vlivů v médiích příliš nedostanou do povědomí veřejnosti. Otázkou je, jestli zákaz ženám účastnit se bojů tento problém nějak zmenší. Názory se liší. Trvalým řešením ale není „utíkat z bojiště“ - respekt a uznání je potřeba vybudovat.

V některých zemích jsou ženy v první linii běžnou praxí

Možná je diskuse o tomto zákoně přehnaně vášnivá z důvodu, že se jedná o Spojené státy americké. Zemi s obrovskou armádou, většinou věřícího obyvatelstva, spory mezi konzervativci a liberály. Existuje už ale množství zemí, kde ženy v bojových jednotkách běžně působí. Patří mezi ně i Česká republika, ale také Francie, Německo, skandinávské země, Kanada. Známý zapojením žen v armádě je Izrael.

Žen je v bojových jednotkách těchto zemí menšina, ale ty, které se na pozice dostaly, prošly stejným výcvikem jako jejich mužští kolegové, splnily stejné požadavky a v boji jsou nepostradatelné. Amerika je v mnoha ohledech jedinečná, ale není důvod, proč by zapojení žen do boje mezi tyto ohledy mělo patřit.

Uplynulo již 221 let od chvíle, kdy Mary Wollstonecraft zveřejnila svou proslulou výzvu „A Vindication of The Rights of Women.“ O tom, že by ženám byla umožněna rovnost i v rámci ozbrojených sil, se jí nejspíš ani nesnilo. Rozhodně se jedná o velký pokrok, který je důležitým ukazatelem vývoje v této záležitosti. Možná se ale přeceňuje ideologická stránka věci, což celému zákonu spíše škodí.

To, že ženy mohou bojovat v prvních liniích, není zásluhou feministických lobby. Jedná se o přirozené a logické vyústění dnešních okolností, ve kterých jsou ženy skutečně platnými a potřebnými členkami ozbrojených složek. Díky novému zákonu je pouze tato skutečnost od konce letošního ledna veřejně uznaná.