Zdravotnictví závislé na cizincích

Z Pobaltí zasaženého krizí, ale i z Polska, Slovenska a dalších zemí odtéká stále více důležitého zdravotního personálu. Hlavním důvodem má být aktivní nábor severských personálních agentur. Děláme pouze to, co stát po nás požaduje, tvrdí jeden ředitel takové agentury, Nils Paulsen z Orange Helse.

Podle něj je třeba norské zdravotnictví zcela závislé na lidských zdrojích z jiných zemí, zejména ze střední a východní Evropy, ale třeba i z Filipín a rozvojových zemí. Zhruba polovina autorizací ošetřovatelům nebo třeba očním lékařům je nyní udělována cizincům a podíl stoupá.

Norská média uvádí, že podíl čerstvých absolventů mezi ošetřovateli, kteří opouštějí pobaltské země, v průběhu posledních let prudce vzrostl. Zatímco v r. 2008 třeba v Lotyšsku zůstalo 70 % absolventů, loni jich bylo pouze 16 % (zdrojem údajů jsou čísla Odborného svazu pro pracovníky ve zdravotnictví).

Nízké platy a dokonce jejich snižování, spolu s omezeními v rozpočtech ve zdravotnictví, uzavírání nemocnic a zmrazení příjmů nových zaměstnanců mají být hlavních důvodů pro to, proč opouštějí zemi. Zároveň lotyššká tisková kancelář LETA uvádí, že většina ošetřovatelů v lotyšských nemocnicích se blíží důchodovému věku.

Severské personální agentury neberou na vědomí, co zní z lotyšských sdělovacích prostředků – totiž, že ty berou ze země sebou čím dále více z mladých zdravotníků. Tyto tendence potvrzuje například i norský Státní úřad pro udělování autorizací zdravotního personálu. 

Hladina mezd podle norských dohod mezi státem jakožto zaměstnavatelem a ošetřovateli jim je podle Paulsena oním lákadlem, které je jazýčkem na váze, pokud jde o stěhování ošetřovatelů od jejich rodin ve vlasti. „Jsou zvyklí pracovat mezi 50 a 60 hodinami za několik málo tisíc hodin měsíčně. Nyní si to samé vydělávají za několik málo dní." K tomu se musí přidat náklady za čtyřměsíční jazykový kurz, záloha ve škole, cestovní náklady do/z Norska a norské daně a poplatky. Ve výsledku to dělá okolo 180 NOK/hodinu, dvakrát více než plat zdravotníků v Lotyšsku, jenž je kolem 74 NOK. Navíc bydlí v Norsku zadarmo a mohou pobírat např. přídavky na děti, které mohou převyšovat průměrný plat v jejich vlasti.

Paulsen vyvrácí, že by jeho firma přispívala k emigraci. Tvrdí, že se najatí pracovníci do Norska nestěhují natrvalo a nazývá sám sebe přispěvatelem k tomu, že peníze, které si tito lidé vydělávají v Norsku, vrací do svých vlastí. Stalo se běžnou situací, že má pobaltská rodina jediný příjem, a že ho zajišťuje žena. Opouštějí partnera a děti kvůli tomu, aby pracovaly čtyři týdny ve Skandinávii - domů se pak vracejí na dva týdny.

Ošetřovatelky a ošetřovatelé, které pracují pro skandinávské personální agentury, i nadále oficiálně bydlí v Lotyšsku, byť tam tráví zhruba o polovinu méně času než v Norsku. Někteří z vedoucích skandinávských personálních firem připouštějí, že jejich činnost přispívá k pouštění žil například pobaltským zemím. Údajně se tak děje ještě více v jiných profesích než u zdravotníků. O tom se ale podle nich nemluví.

„Děje se tak proto, že si méně bohaté země nemohou dovolit, aby tyto lidi držely v svých zemích. Ředitelé náborových společností nevěří, že by se dalo vyřešit problém s nedostatkem ošetřovatelů větším náborem na národní úrovni. Jak říká Paulsen: „Aby to vycházelo, musíme mít přistěhovalectví, a po této stránce děláme pouze to, o co nás stát požádal.

Předsedkyně Norského sdružení ošetřovatelů Eli Gunhild Byová nesouhlasí s tím, že dovoz zdravotníků je tou správnou cestou. Sdružení je toho názoru, že nevyřešené problémy, které vedou k nedostatku ošetřovatelů ve Skandinávii, by měly být řešeny na národní úrovni. Okresy a veřejná zdravotnická zařízení podle ní musejí zvýšit základní personální obsazení, nabízet hladinu mezd působících pro uchazeče přitažlivě. Dále musí těm, kteří pracují na částečný úvazek, umožnit většit úvazky.

Byová také odkazuje na slib vlády o tom, že Norsko by se mělo zdržet aktivních a systematických náborů z rozvojových zemí, které samy trpí nedostatkem zdravotního personálu - tím, že oblast zdravotnictví by se měla řídit mezinárodními směrnicemi pro etické nábory.

Některé komentáře Norů k dotyčné problematice hovoří o obrácené diskriminaci, když personální agentury raději zaměstnají cizince než Nory. Jiní hovoří o politické poddajnosti (druhu korupce) a mocenské hamižnosti. Zanedbáváním vzdělávacích kapacit různých skupin nejen zdravotnických pracovníků kompenzují norští politici a úředníci ono politické selhávání organizovaným „odcizováním“ zdrojů sousedních zemí. V některých domovech s pečovatelskou službou se můžete vy či vaši rodiče ptát, v jaké zemi se nacházíte/nacházejí, jelikož byste se s velkou částí personálu norsky nedomluvili.

V rámci „multikulturního projektu“ v Norsku se podle častější medializací těchto případů čím dále častěji stává, že dochází k mylným operacím, mylnému dávkování léků či podávání jiných léčiv a dalším případům selhávání zahraničního zdravotního personálu. V některých případech se jednalo o personál s nedostatečnou kompetencí, jinde se chyby stávaly kvůli nedostatečné jazykové vybavenosti personálu.

Vzhledem k tomu, že neexistuje celoevropský rejstřík chyb a selhání zdravotního personálu, jsou i tací, kteří se dopustili více či méně závažných průšvihů v jiných zemích, jenže jsou bez výhrad přijímáni jinde - pokud předešlá pochybení nezjistí nemocnice nebo zaměstnávající okresy před tím, než s nimi uzavřou smlouvu. I proto někteří z nich ve zdravotnictví mezi institucemi doslova putují a domorodci si stěžují na zahraniční pracovní sílu jako vesměs velmi nestabilní. Pacienti nestihnou navázat vztah s lékařem.

Každý pátý lékař v Norsku je nyní cizincem. Zároveň je podle norské televize cizincem každý čtvrtý lékař, jenž v Norsku příjde o autorizaci. Norský list Dagbladet rovněž uvedl, že většina lékařů, kteřé přišli o autorizaci v posledních letech kvůli sexuálnímu zneužívání pacientů, byli zahraniční lékaři. To také mezi Nory nevzbuzuje příliš důvěry.