KOMENTÁŘ: ODS na rozcestí? Prosakující vnitrostranická krize nabírá na obrátkách

Výkonná rada ODS odebrala licenci třem oblastním sdružením a rozhořčené reakce některých straníků na sebe nenechaly dlouho čekat. Celostátní i metropolitní vedení strany tento krok hájí, ale mnozí členové proti němu bouřlivě protestují – na facebookové stránce Pravé frakce ODS se objevila ostrá prohlášení členů rozpuštěných buněk „Pravda o ODS Praha 12 a inkvizičním procesu primátora Svobody“, „Kdo lže v zájmu upevnění své vnitrostranické moci?“. Svou opatrnou nelibost nad rozhodnutím vyjádřil i notoricky znepokojený Boris Šťastný.

Poslední průzkum agentury PPM Factum potvrzuje trend stále se propadajících preferencí ODS (13,3 %) a s ním spojený nárůst popularity TOP 09. Kdysi nezpochybnitelný pravicový hegemon soupeří o třetí příčku s nereformovanou komunistickou stranou. Absurdní? Nemohla by nás současná situace vrhnout do říše paralel s rokem 2004?

Exkurz do časů premiéra Špidly

Tehdejší koaliční vláda pod vedením Vladimíra Špidly nastoupila po 4 letech panování sociálních demokratů tolerovaných Václavem Klausem. I přes původně nadějné vyhlídky se kabinetu nepodařilo prosadit vlastního kandidáta na Hrad; vnitřní rozpory a kontroverzní Miloš Zeman se stali nepřekonatelnou překážkou.

O rok později vedoucí vládní strana fatálně propadla ve volbách do Evropského parlamentu (ODS 30 %, KSČM 20,2 %, SNK-ED 11 %, KDU-ČSL 9.6 % a ČSSD8,8 %), následovala Špidlova demise a vzestup nechvalně proslulého Stanislava Grosse. Jeho nepříliš dlouhé a skandály poznamenané vládní angažmá nemělo dlouhého trvání; sociální demokracie téhož roku získala 14 % v krajských volbách a na počátku září 2005 jsme mohli být svědky další premiérské rošády.

Zamyslíme-li se nad výsledkem prvních voleb do Evropského parlamentu, neubráníme se dojmu, že tím, kdo ČSSD připravil o voliče, byli evropští demokraté a lidovci – obě strany ji dokonce předstihly. Jistá paralela Vladimíra Špidly a Petra Nečase, introvertních a seriózně působících premiérů, kteří se znelíbili svým pragmatickým předchůdcům, může být nasnadě, byť s výrazným přimhouřením očních víček.

Oba za svého působení ztráceli voliče ve prospěch ideově nepříliš vzdálených partají: Špidla přišel o podporu velké části svých spolustraníků a sám se rozhodl pro důstojný odchod; o osudu Petra Nečase se pravděpodobně rozhodne v řádu několika příštích měsíců, nejpozději však na podzimním kongresu, který se možná zvrhne v kongres volební.

ODS před rozkolem?

V ODS to evidentně vře. Někteří se proběhnuvší pražské události pokoušejí interpretovat jako pokus o stranický puč, vedení však argumentuje bojem proti velrybářům – podezřelé přesuny členů mezi místními buňkami a s nimi spojené personální změny budí oprávněné pochybnosti. Za dnešní situace je však také velice obtížné nevidět sílící rozpory uvnitř hlavní vládnoucí strany.

Na jedné straně stojí umírněné křídlo Jiřího Pospíšila a Bohuslava Svobody (někdy pejorativně označováno za „levé“), na straně druhé vyčkávají zastánci „klausismu“ jako je Martin Kuba, Pavel Blažek, Boris Šťastný či zakladatel Pravé frakce Jiří Janeček. Sice jde o drastické zjednodušení komplikované vnitropartajní situace, z dnešního pohledu to na nás však působí právě takovým dojmem; sám Petr Nečas, který inklinuje k umírněným, se snaží být nad věcí, ale interní spory poslední dobou na veřejnost probublávají čím dál tím častěji.

Klaus jako referenční bod

Vztah k dosluhující hlavě státu můžeme chápat jako jistý indikátor frakční příslušnosti. Poslední dobou jsou slyšet spíše Klausovi zastánci – ministry průmyslu a spravedlnosti počínaje a zhrzeným expředsedou pražské ODS konče. Vztah současného a bývalého předsedy vlády i strany je symbolicky komplikovaný.

Nečasova neúčast na banketu 28. října, překvapivé vynechání novoročního oběda v Lánech a absence na děkovném hradním koncertu prozrazují, že jejich vzájemné vztahy jsou přinejmenším napjaté. Že by přítomnost 1. místopředsedy na jazzovém rozloučení předznamenávala i některé klíčové změny ve vedení partaje?

Prokletá transparentnost a stranická solidarita

Není to ale jen vztah k bývalému čestnému předsedovi, co čeří vody uvnitř ODS. Nedávná mediální přestřelka mezi předsedkyní sněmovny a již několikrát zmiňovaným Šťastným vylučuje, že by šlo čistě o konflikt klausovců proti neklausovcům. Oba odcházejícího prezidenta uznávají, Němcová mu seděla po boku na rozlučkové oslavě ve Španělském sále a Šťastný se staví do role prezidentova generálního advokáta a propagátora jeho návratu do čela mateřské, resp. dceřiné, strany. Ale i přesto to mezi nimi vře.

Do krátkého sporu o omluvu za modré trafikanty se pravděpodobně promítlo odlišné vnímání politické kultury – dilema mezi stranickou solidaritou a otevřeností veřejnosti; obdobně můžeme chápat i přetahovanou o akcie na majitele. Nikoli pominutelnou roli zde hraje i stigma násilně ukončené symbiózy ODS a ČSSD na pražském magistrátu.

Na co se můžeme těšit?

Občanská demokratická strana prochází krizí identity – proti sobě nestojí jen příznivci a rezervovaní odpůrci Václava Klause, můžeme sledovat souboj o budoucí ideologické zakotvení, a to hned na několika se překrývajících frontách – mimo jiné střet mezi Topolánkem propagovaným rozkročením směrem ke středu a ortodoxním trváním na původních hodnotách 90. let, rozpor mezi příznivci prohlubování spolupráce s TOP 09 a zastánci modelu kooperace dvou nejsilnějších stran, konflikt eurooptimistů, eurorealistů a euroskeptiků a v neposlední řadě také kritika stranických kmotrů versus jejich bagatelizace.

Je pravděpodobné, že v ODS po příštím volebním kongresu převáží zástupce jedné či druhé skupiny (hranice mezi nimi jsou značně neostré). Vyzyvateli Petra Nečase se mohou stát Jiří Pospíšil, Martin Kuba, ale možná překvapí i Miroslava Němcová.

Vítězství umírněných může předznamenat nárůst preferencí a návrat ztracené důvěry, avšak i částečný přesun členské základny směrem k pravicové platformě Václava Klause; triumf politika typu Martina Kuby by mohlo vyústit v usmíření s exprezidentem a silnější vymezení vůči TOP 09, ale také ve ztrátu mnohých voličů citlivých na velké koalice a náznaky klientelismu.

Historie se možná zopakuje, možná také nikoli; současný stav nejen napravo, ale i nalevo nesignalizuje zrovna období politické stability. Trochu cynicky nám ale dává záruku, že v domácí rubrice bude stále o čem psát…

Bottom line: Můžeme jen doufat, že v případě naplnění scénáře z roku 2004 se na scéně neobjeví nový Gross či Paroubek, ani strýček Vik, ani kolotočář Kočka.