Jacques Rupnik (*1950) je ředitelem Výzkumného střediska mezinárodních vztahů prestižního pařížského institutu politických věd Sciences Po. Na začátku 90. let působil jako poradce Václava Havla. V následujícím rozhovoru odpovídal na otázky pro magazín Pohled zvenku.
Překvapilo vás něco v kampani před prezidentskými volbami?
Překvapení bylo několik. První překvapení bylo, že se do druhého kola dostal pan Schwarzenberg, to myslím průzkumy veřejného mínění nepředvídaly. Pak bylo také zajímavé, že se během kampaně neprosadilo jedno jasné téma, že to bylo hodně postavené na osobnostech a na tom, kdo z nich se lépe hodí na funkci prezidenta. Bylo tu společné pozadí, a to je hospodářská situace, nepopulární vláda, nedůvěra v politickou elitu jako takovou. Odtud tedy očekávání, že osobnosti to mohou napravit – výjimečné, silné osobnosti.
Ale to, co pak přineslo překvapení, byla po prvním kole otázka Benešových dekretů. Najednou se do tohoto pozadí, které jsem zmínil, přidala otázka národní identity, vztahů k Německu, dějiny. A jakmile nejde jen o nějaké ekonomické nebo sociální zájmy, ale sklouzne to na rovinu ochrany identity a českých zájmů vůči nějakému vnějšímu nepříteli, tak klasická pravolevá dělítka ztrácejí na významu. Ve veřejném mínění se vytvoří nový typ koalice, kde máte pravicového prezidenta Václava Klause, který podporuje levicového kandidáta Zemana, a máte naopak lidi, řekněme, liberálního středu, kteří podporují konzervativního pravicového kandidáta Schwarzenberga.
Nacionalismus nebyl doposud v českém kontextu výrazné téma. Došlo v tomto směru k nějaké změně?
Já myslím, že nacionalismus v českém kontextu býval vždy umírněnější než tradičně v Polsku, v Maďarsku nebo na Slovensku. Tyto země mají tradici – nebo aspoň část jejich tradice je razantně nacionalistická a v českém kontextu spíš převládala myšlenka evropanství. Byla tu představa, myslím od Masaryka, že to české národní snažení je propojené s jakousi širší evropskou a univerzální myšlenkou, Masaryk tomu říkal ideál humanitní. Havel na to navázal a často opakoval, že pro něj není protikladu mezi národní identitou a evropskou identitou. Viděl spíš propojení těchto identit, ne jejich protiklad.
Takže ano, to národovectví tady vždy bylo, ale nebylo nutně dominantním prvkem, anebo se to prosadilo jako dominantní prvek až v určitém kontextu. Byl tu národní nebo nacionalistický moment v roce 1918, ale jak říkám, Masaryk tomu dal jiný obsah. Byl tu druhý moment po druhé světové válce, kdy si Beneš na jedné straně a komunisti na druhé zanotovali v tom národoveckém přístupu ke změnám, které přicházely. Ty změny byly socialistického charakteru, znárodňování v roce 1945 a tak dále, ale dával se tomu národní punc. Takže ten národní socialismus – to byla tradice od konce 19. století, která měla svou kontinuitu. Beneš a národní socialistická strana v tom pokračovali nalevo a napravo existoval jiný typ národovectví, za první republiky à la Viktor Dyk. To tu existovalo, ale nebylo to dominantní. V roce 1945 byla najednou národní revoluce předehrou té socialistické a komunismus s tím občas taky pracoval nebo to používal.
Ale bylo pro mě překvapením, že otázka dekretů může znovu tuto otázku identity postavit v politickém kontextu do popředí. Ano, byl tady takový moment v 90. letech, nejdřív ta Havlova takzvaná omluva, potom jednání okolo česko-německé deklarace, tlak bavorské CSU před vstupem do unie na zrušení Benešových dekretů… Ale myslel jsem si, že vstupem do unie tohle končí, že už je to vyčerpané téma. Ne v tom smyslu, že už bychom si o tom všechno řekli a všemu rozuměli, ale vyčerpané politicky, že už není použitelné. Že už jsme společně s Německem v unii a že nikdo na německé straně nějaké zvláštní požadavky nevznáší. Myslel jsem si, že tahle otázka je vyřešená politicky, ale že zůstává nedořešená nebo nedomyšlená otázka česko-německého vztahu v české společnosti. A to je myslím to, co se teď projevilo.
My jsme si mysleli – nebo jistý okruh lidí si myslel – že ta diskuse už proběhla. Ona proběhla v disentu koncem 70. a začátkem 80. let. Proběhla v samizdatu, pár textů kolovalo, četlo to maximálně pár set lidí. Bylo to velice zajímavé. Ne že bychom měli nějaký jednotný závěr, ale měli jsme dojem – který se ukázal být falešný – že jsme pochopili souvislost mezi válkou a odsunem, a také mezi odsunem a únorovým převratem. Že je to konec něčeho a začátek něčeho jiného. A že odsun je takový zvláštní moment, nad kterým je třeba se zamyslet.
A zamyslet se sebekriticky. To neznamená nějak svalovat vinu na českou stranu. Tu válku rozpoutali Němci a ti sudetští byli na straně hitlerovského Německa převážně drtivou podporou. Ale nad způsobem, jakým proběhl odsun. A nad tím, co pro nás odsun Němců znamená. Palacký řekl: „Smyslem českých dějin je stýkání a potýkání s Němci.“ Co se stane, když to vaše alter ego, když ten druhý, který dává smysl vaší identitě, zmizí z vašeho okruhu? Pak si ho jenom oživujete obnovováním starého traumatu z roku 1945. To se mi zdá trochu anachronické. Je to překvapivě nevhodný způsob, jak znovu definovat českou identitu.
Ptal jste se na překvapení, toto pro mě bylo to asi nejzajímavější. Nechci tomu dávat přehnanou váhu, určitě to nebylo rozhodující v té volbě. Já myslím, že to první pozadí, které jsem zmínil, bylo to určující. Je tady krize. V Praze to není moc znát, ale je desetiprocentní nezaměstnanost. Vládne pravicová vláda, která je velice, velice nepopulární, má 10% až 15% důvěru. Když vicepremiér této nepopulární vlády kandiduje, není zrovna samozřejmé, že by ty volby měl vyhrát.
Ale přesto myslím, že otázka dekretů nám projevila něco, co jsme podceňovali. Zjistili jsme tedy, že debata, která proběhla v tom disidentském okruhu, neproběhla ve společnosti jako takové. A že tudíž to, co možná dnes potřebujeme, je mít na tohle téma skutečnou debatu. Snažit se vést věcnou, seriózní debatu o tom, co proběhlo, a také o tom, co to vypovídá o Česku, o Češích. Čeho jsme schopni a čeho bychom se měli vyvarovat. Budoucí vztah k Německu bude také vyžadovat, aby na obou stranách proběhla tato debata, není to jenom český úkol.
Pro zahraniční média byl hlavním tématem voleb odchod Václava Klause. Některé noviny to interpretovaly jako konec éry euroskepticismu na Pražském hradě. Myslíte si, že proběhlé volby budou představovat změnu v české evropské politice?
Změnu to určitě bude představovat, protože Václav Klaus byl natolik razantní euroskeptik, že si toho všimla celá Evropa. V Evropě je mnoho euroskeptiků, ale ne všichni se dostanou do médií tak často jako Václav Klaus. V pátek v Herald Tribune mu byla věnována celá stránka – jednak petici proti amnestii a jednak jeho euroskepticismu. A myslím si, že tenhle razantní diskurz, který přicházel z nejvyšších míst, tady už nebude, a to je velká změna.
Ne že by ten euroskepticismus stál na jedné osobě, to určitě ne. Ale máte tady osobu, která je v české politice více než 20 let a rozhodujícím způsobem ovlivnila diskurz v České republice, způsob jakým se vede debata o evropské integraci. Všichni se museli nějakým způsobem vymezovat: buď jste pro Klause, nebo s ním nesouhlasíte. Vy se vymezujete vůči němu – on určuje ta témata, on určuje slovník, on určuje způsob, jakým se k tomu staví média. A to, že většina médií přejala ten diskurz, to je samo o sobě zajímavý fenomén. Prakticky všechna česká média jsou euroskeptická, i veřejnoprávní rozhlas.
Takže to je zajímavé a to se určitě změní. Já neříkám, že vztyčení evropské vlajky s nástupem Miloše Zemana změní ze dne na den českou politiku vůči unii, to určitě ne. Ale jsou to taková malá symbolická gesta, která ukazují, že něco se mění. Ta vlajka bude vztyčena a bude tu prezident, který nebude dnes a denně nadávat Evropské unii, že je to nebezpečí, že ohrožuje českou demokracii, že ohrožuje českou identitu, českou svrchovanost a já nevím co všechno. A nebude to srovnávat se Sovětským svazem a s komunistickou diktaturou, což dnešní prezident dělá. To už je podstatná změna! Neříkám, že to ze dne na den vyřeší všechny problémy českého vztahu k Evropské unii, ale je to pozitivní začátek.
Zlepší tedy Miloš Zeman obraz Česka v Evropě?
Zlepší ho alespoň z toho hlediska, že už tu nebude systematicky negativní vymezení. Vše, co Václav Klaus řekne o Evropské unii, je negativní. To neznamená, že všichni musí vždy přitakávat EU, ale vstup do Evropské unie je dobrovolný, nikdo nikoho nikam nenutil. Obecně máte pozitivní vztah k evropské integraci, a pak můžete mít výhrady k tomu či onomu.
Tady je něco úplně mimořádného, to nikde jinde v Evropě neexistuje. Tady je prezident, který dnes a denně říká, že to je všechno od základu špatně. A vy si říkáte – tak proč tam vůbec je? To velice poznamenalo, a řekl bych otevřeně, poškodilo obraz České republiky v unii. Po této stránce to bude určitě pozitivní změna, protože nový prezident bude mluvit jinak, bude mluvit příznivěji. I během kampaně řekl pár věcí, jako že například z Evropské unie těžíme. Je to pomoc, kterou ne vždy dobře využíváme, ale proč nadávat na projekt, do kterého jsme dobrovolně vstoupili a který navíc pomáhá finančně vylepšovat situaci v této zemi? Takže to bude změna. Jestli on sám bude vůdcem nějakých evropských iniciativ, to bych nečekal. Jeho první výroky o vztahu k euru jsou velice opatrné.
A za druhé: prezident je prezident, tady je vláda! To, že nastoupí Miloš Zeman, nezmění nic na tom, že je to vláda pana Nečase a že pan Nečas je v evropských záležitostech stoprocentně orientován na britskou linii. Jediný s Británií odmítl podepsat evropský pakt. Tohle je česká politika, která zůstane politikou vlády. Takže už nebude slyšet ten razantní hlas z Hradu, ale česká politika, alespoň do příštích voleb, bude možná umírněnějším pokračováním toho, co jsme viděli doposud.
Hodně se teď mluví o budoucnosti Václava Klause. Umíte si ho představit v Evropském parlamentu?
To se mi nezdá moc pravděpodobné. Všechno je samozřejmě možné. Ale myslím, že člověk, který tepal do evropských institucí a který nepřiznává Evropskému parlamentu jakoukoliv důležitost a legitimitu, že by se na tom chtěl sám podílet, to nevím. Myslím, že si radši bude budovat své politické zázemí zde. Možná, že situace v ODS mu také dá nové příležitosti. Jsem přesvědčen, že zůstane velice vlivným hráčem – euroskeptickým hráčem. Ale mimo evropské instituce.
Článek byl publikován na serveru Pohled zvenku.
Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články.
- Veškerý obsah
- Bez reklam
- Mobilní aplikace
- Veškerý obsah
- Bez reklam
- Mobilní aplikace
- Veškerý obsah
- Bez reklam
- Mobilní aplikace



