František jde do války

Tažení probíhá zatím podle všeho úspěšně. Francouzům se podařilo islamistické a tuaregské organizace překvapit a zaskočit nečekaností a rychlostí zásahu. Ještě v polovině prosince prezident Hollande prohlašoval, že Francie v Mali nikdy nezasáhne. A za měsíc nato francouzské jednotky zatlačily protivníky prakticky bez boje do horské oblasti Adrar Ifogas, která byla odjakživa jejich zázemím. V aktuální fázi bojů, jde o zničení nepřítele v horských údolích, která mu sloužila jako základna (je tam voda!). Podle všeho probíhá tedy tažení nanejvýš úspěšně. Je ovšem mít na paměti, že jediným zdrojem informací jsou oficiální komuniké francouzské (a čadské) armády, neboť Francouzi vyhlásili totální black out na informace, a novináři nemají možnost proniknout daleko na sever od Bamaka. Počínání velmi odlišné od Američanů v Iráku a Afghánistánu.

Jistá slabost a nerozhodnost současné francouzské vlády je přitom paradoxně další výhodou: vedení války je přenecháno vojákům, kteří se v něm ještě tak nejvíce vyznají. Politici a militantní intelektuálové (jako Bernard Henri-Lévy v Libyi) se do něj naštěstí nepletou.

Dalším trumfem pro Francii je mlčenlivé, ale fakticky velmi účinné spojenectví s Alžírskem, které Hollande pravděpodobně dojednal během své návštěvy v Alžíru v prosinci minulého roku. Alžírsko je na africkém kontinentě zemí, která má s bojovným islamistickým hnutím největší zkušenosti, draze zaplacené dlouholetou občanskou válkou v 90. letech minulého století, která zemi stála statisíce obětí. Za posledních deset let pak v Alžírsku došlo zhruba k devíti stům atentátů spáchaných islamisty. Pro srovnání v afrických zemích, jako jsou Niger, Nigérie, Mauretánie, apod., jde řádově "pouze" o několik desítek atentátů. V praktické oblasti nemá velký význam Alžírskem vyhlášené "uzavření hranice" s Mali (jde o velmi dlouhou pouštní hranici, kterou je nemožné kontrolovat). Důležitější je otevření alžírského vzdušného prostoru pro francouzské letectvo. A ještě důležitější, ale o tom se už vůbec nemluví, bude asi výměna zpravodajských informací.

K výhodám můžeme přičíst ještě diskrétní podporu USA (pravděpodobně zpravodajskou pomoc ze špionážních družic, používání výzvědných dronů).

Konečně francouzský zásah má zatím ve Francii celkem neoddiskutovatelnou všeobecnou podporu veřejnosti. Nechat potopit spojenecký malijský režim a tím vlastně přenechat džihádistům obrovská území, táhnoucí se od mauretánských hranic po Somálsko, by bylo skutečně na pováženou. Západní demokracie by tím ztratila v Africe poslední zbytky pozitivní reputace, jíž se ještě těší. Je ovšem otázkou, jak se bude veřejné mínění vyvíjet, pokud se tažení protáhne a stane chronickým, jako tomu bylo v Afghánistánu.

Nyní ke slabinám. Nejdůležitější z nich mi připadá Hollandova definice vojenské akce jako války "proti teroristům", jejímž cílem je "jejich zničení". Hollande tu přebírá bezmyšlenkovitě slovník George W. Bushe Jr. a neuvědomuje si jeho nesmyslnost. Terorismus je totiž typem lidského jednání (jako např. "běh", "mluvení", apod.), a nemůže proto sloužit jako vymezení nějaké skupiny lidí. Chceme-li vést válku, potřebujeme nepřítele, kterého je nutno pečlivě definovat, neboť po bojích bude pravděpodobně potřeba se s ním dohodnout, uzavřít mír. Kdo je tu nepřítelem? S kým by se dalo v budoucnu eventuálně jednat? Není to vůbec jasné, jde o mlhovinu skupin, které se neustále štěpí, spojují, přeskupují, bojují spolu, apod. Je tu AKMI (Al-Kajda islámského Maghrebu), je tu jiné džihádistické hnutí Mujao (Hnutí pro jednotu a džihád v západní Africe) a pak tu jsou dvě hnutí Tuaregů, MNLA (Národní hnutí pro osvobození Azawadu) a Ansar Dine, hnutí zislamizovaných Tuaregů.

S džihádistickým terorismem se tedy směšují navíc národnostní požadavky Tuaregů. Tento berberský národ (je jich  zhruba jeden a půl milionu ) obývá velmi rozsáhlou pouštní oblast spadající do dnešních států Mali, Alžírska, Nigeru a Libye, jejichž hranice rýsovali svého času v Berlíně kolonizátoři. Tuaregové tyto hranice samozřejmě neuznávají, kočují, jak se jim zachce, a pokud možno požadují samosprávu své země, kterou nazývají Azawad. Islamistickým agitátorům se podařilo část Tuaregů přetáhnout na stranu džihádistů. Francouzská armáda aktuálně spolupracuje s MNLA, které přešlo do protiislamistického tábora, ovšem tím způsobem, aby se jednotky MNLA nedostaly do kontaktu s malijskými vojáky. Aby se situace ještě trochu zkomplikovala, je nutno přičíst obchodní zájmy islamistů, kteří se čile věnují pašování drog, zbraní a cigaret přes Saharu do Středomoří a Evropy. Organizátor rozsáhlého přepadu, při němž byly vzaty za rukojmí stovky osob v alžírském In Amenasu Mochtar Belmochtar (mezitím údajně zastřelený v boji) měl např. přezdívku Mr. Marlboro a požíval pověsti zdatného pašeráka.

Tím se dostáváme k další slabině francouzského vojenského projektu. Tou je slabost a strukturální nestabilita Mali, v němž se neorganicky spojuje do Sahelu patřící černošský jih s pouštním severem řídce obydleným berbersko-arabskými etniky. V dnešním Mali mají převahu černoši, což berbero-arabové těžce nesou, neboť v minulosti tomu bylo zhusta naopak. Jde tu i o odezvu historických ran, kdy Arabové ze severu pořádali razie na černochy na jihu a provozovali transsaharský obchod s otroky. V nedávné historii mladé africké republiky Mali došlo k několika pokusům Tuaregy a Araby ze severu integrovat do státu, ovšem s nevalnými výsledky.

Režim v Mali je aktuálně ve vleklé krizi, poznamenané neúspěšným pokusem o vojenský převrat vedeným kapitánem Sanogem, korupcí, neschopností vlády čelit v r. 2012 ofenzivě islamistů. Malijská armáda, která má dle francouzského plánu převzít postupně kontrolu území ve spolupráci s jednotkami vyslanými jinými africkými státy z Organizace západoafrické jednoty, dle vyjádření znalců nestojí za nic a není aktuálně bojeschopná. Francouzi narychlo vyzbrojují a cvičí brance, kteří by měli v počtu zhruba 2000–3000 dosáhnout bojeschopného stavu v několika měsících. Jak ukazují zkušenosti (např. z Iráku či Libye), snahy o import fungujícího státu navíc s demokratickými institucemi jsou velmi problematické a zpravidla vyúsťují v neúspěch. Je proto iluzorní předpokládat, že by se Francouzům mohlo podařit režim v Mali jakž takž stabilizovat.

Podle francouzských oficiálně hlásaných předpokladů by měly starost o bezpečnost v zóně poměrně rychle převzít africké oddíly (jednotky CEDEAO, Ekonomické společenství států západní Afriky). Africké země by se tak konfrontovaly se společnou starostí o bezpečnost ve svých zemích a začaly se chovat jako "dospělé" samostatné státy, které se o sebe dokážou postarat. Zda k něčemu takovému skutečně dojde, je ovšem nanejvýš pochybné. Z jednotek, které byly dosud vyslány na pomoc francouzské armádě, je dle expertů vskutku bojeschopné pouze čadské vojsko (vycvičené Francouzi již po několik let), které jediné může samostatně a účinně operovat. Ostatní jednotky jsou použitelné nanejvýš jako pomocné oddíly v subalterních rolích.

Nevýhodou je rovněž velké širší mezinárodní zmatení v definici protivníka: před v zásadě týmiž salafistickými islamisty, s nimiž Francouzi bojují na Sahaře, se francouzská vláda plazí, jedná-li se o Saúdskou Arábii a Katar, v nichž wahábitští salafisté vládnou a kteréžto státy džihádisty financují. Francouzi spolu s ostatními západními zeměmi venkoncem vzato tytéž islamisty dokonce aktivně podporují – včera v Libyi, dnes v Sýrii.

Konečně další slabinou, která dnes už nikoho nepřekvapuje, je prakticky naprostá absence Evropy v konfliktu. Francouzi se v něm ocitají nebezpečně osamocení. Evropa potvrzuje svoji reputaci organizace, která se hodí ke stanovování norem pro délku sardinek v krabičkách či pro financování kamarády vedených bank, ale která naprosto selhává, když jde o opravdovou politiku v její dramatické dimenzi boje o existenci.