Fakta: Česko a imigranti

Na území České republiky legálně pobývá více než 400 000 cizinců, přibližně dvě třetiny z nich pochází ze zemí mimo Evropskou unii. Jako země bývalého východního bloku tak česká společnost zůstává poměrně homogenní, přičemž velké procento přistěhovalců přišlo ze sousedních zemí. Nejvíce přistěhovalců pochází z Ukrajiny (26 %), následuje Slovensko (19 %), Vietnam (19 %), Rusko (8 %) a dále Polsko a Německo (oba 4 %). Imigranti sem přicházejí nejčastěji z ekonomických důvodů.

Vývoj české imigrační legislativy prošel od roku 1993 několika fázemi. Obecně se dá říct, že počet cizinců legálně žijících na území České republiky do roku 2008 kontinuálně stoupal a poté začal stagnovat. Poté, co se situace po rozpadu federace konsolidovala a imigrace se stala jedním z důležitých politických témat, fungovala v ČR poměrně restriktivní přistěhovalecká politika. To se změnilo až se vstupem do Evropské unie v roce 2004, především z důvodu nutnosti přizpůsobit se evropské legislativě. Příliv imigrantů se zvyšoval až do roku 2008, neboť ekonomický růst a přebytek pracovních pozic pro především nekvalifikované zaměstnance rostl.

Do země v té době přišla vlna ekonomických přistěhovalců, kteří však po začátku krize přicházeli o místa jako první. Nedostatek financí a opětované zpřísnění udělování povolení k dlouhodobému či trvalému pobytu vedlo mnoho lidí do situace, kdy nemají možnost pobývat v zemi legálně a tak upadají o ilegality. Počet cizinců, kteří v zemi pobývají nezákonně, není jednoduché určit, odhady se nejčastěji pohybují kolem čísla 100 000.

Srovnání s ostatními zeměmi EU

Složení i počet imigrantů přicházejících do České republiky se liší od situace v takzvaných cílových zemích západní Evropy. Tam přišla první vlna imigrantů v 60. letech, tedy v dobách hospodářského růstu. Státy jejich příchod podporovaly, neboť potřebovaly zaplnit přebytek pracovních míst. Koncepce imigrační politiky byla velmi liberální a v podstatě stála na premise, že cizinci ze země opět odjedou poté, co si dostatečně vydělají.

V 70. letech však překotný růst ustal a země se nadto začaly potýkat s problémy integrace imigrantů, kteří ze země odejít nechtěli. Imigrační politika se proto postupně zpřísňovala a od Maastrichtské smlouvy se stala i součástí politik Evropské unie. 33 milionů osob v rámci Evropské unie mělo v lednu 2011 trvalý pobyt v jiné zemi, než jaká je jejich národnost. Odpovídá to 6,6 % z celé evropské populace.

Dvě třetiny z nich pocházejí ze zemí mimo Evropskou unii. Mezi imigranty ze třetích zemí je v rámci EU nejvíce těch, kteří pocházejí z evropských zemí mimo EU (37 %), následováno přistěhovalci z Afriky (25 %) a Asie (21 %). Přes čtvrtinu z těchto dvaceti milionů cizinců tvoří tři nejpočetnější národnosti: Turci, Maročané a Albánci. Nejvíce imigrantů v roce 2011 hlásilo Německo následováno Španělskem, Itálií, Británií a Francií. Těchto pět zemí se stalo útočištěm více než třem čtvrtinám imigrantů v EU.

V rámci zemí bývalého východního bloku, jež hranice pro migranty otevřely až po pádu železné opony, mají nejvyšší procento cizinců trvale žijících na území státu pobaltské země, kde i po rozpadu SSSR zůstávají statisíce Rusů. V rámci střední Evropy má Česká republika spolu se Slovinskem v populaci shodně 4 % cizinců. V Maďarsku žije 2,1 % cizinců, na Slovensku 1,7 % a v Polsku pouhých 0,1 %.

Česká republika je známá svými mimořádně dlouhými lhůtami při vyřizování žádostí o azyl, tohoto institutu tudíž v roce 2011 využilo jen 750 žadatelů, což je například více než dvakrát méně než ve srovnatelně velkém Maďarsku. Počet žadatelů o azyl v České republice dlouhodobě klesá – například v roce 2001 o mezinárodní ochranu požádalo přes 18 tisíc osob. Ročně v České republice azyl dostane přibližně 150 osob.

Chování cizinců v České republice

Při posuzování chování cizinců na pracovním trhu je potřeba rozlišovat mezi cizinci pocházejícími z Evropské unie a zemí EFTA a těmi přicházejícími ze třetích zemí. Zatímco první skupina má při vstupu na pracovní trh ČR stejné podmínky jako čeští občané, ostatní přistěhovalci musí před nástupem do práce získat povolení k pobytu a pracovní povolení.

Situace těchto cizinců, z nichž většina se nachází v produktivním věku, je tudíž o poznání složitější a ještě se markantně zhoršila s nástupem ekonomické recese. Zatímco v roce 2008 pracovalo 70 % přistěhovalců z třetích zemí, o rok později již jen 54 %. I přes tento poměrně vysoký podíl nezaměstnaných mezi imigranty je jich na úřadech práce zaregistrováno jen minimum a sociální dávky mezi nimi pobírá jen něco přes tisíc osob.

Pokud však do statistik započítáme i občany ze zemí EU a EFTA, vyjde nám, že tři čtvrtiny cizinců žijící v České republice pracují, a to ať už jako zaměstnanci (cca 70 %) nebo jako podnikatelé. Více než sto tisíc nepracujících žije v zemi proto, že zde pracuje některý jejich rodinný příslušník. Cizinci nejčastěji působí ve stavebnictví či zpracovatelském průmyslu.

Cizinci žijí nejčastěji ve velkých městech a jejich okolí, jmenovitě v Praze (160 tisíc), Středočeském kraji (58 tisíc) a Jihomoravském kraji (36 tisíc). Například na Vysočině jich naopak žije pouze 8 tisíc. Vývoj počtu cizinců v krajích ani celostátně nijak nekoreluje s kriminalitou na našem území, která se posledních deset let obecně spíše snižuje, zatímco počet cizinců stoupá či v posledních letech stagnuje.

Postoje Čechů k cizincům

Dlouhodobý výzkum českých postojů k imigrantům, který mezi lety 2003 a 2011 prováděla společnost CVVM, naznačuje, že Češi považují přijímání cizinců do pracovních pozic spíše za správné. I přesto lze mezi roky 2008 a 2009 sledovat změnu vývoje vnímání cizinců na pracovním trhu. Zatímco před nástupem krize souhlasilo s tvrzením, že levná pracovní síla ohrožuje zaměstnávání českých občanů, 66,2 procenta, v roce 2009 to bylo 77 procent a o rok později ještě o tři víc.

Mezi nejlépe přijímané občany cizích národností v Česku tradičně patří Slováci následovaní dalšími národnostmi střední a západní Evropy. Z průzkumu naopak vychází, že Češi zde příliš rádi nevidí přistěhovalce z muslimských zemí, jmenovitě Afghánce nebo Palestince.

Výzkum European Society Survey z roku 2002 ukazuje, že Češi patří v evropském kontextu ke konzervativnějším národům, které vnímají kulturní diverzifikaci spíše negativně. Například s výrokem Pro zemi je lepší, když téměř všichni sdílejí stejné zvyky a tradice souhlasí skoro 70 procent Čechů. Větší souhlas s tímto postojem už byl mezi osmnácti měřenými zeměmi zaznamenán pouze v Portugalsku, Polsku a Řecku. Naopak ve Švédsku, Švýcarsku či Německu se s tímto výrokem ztotožňuje jen něco pod 40 procent lidí.

Výzkum European Values Study z roku 2006 zase ukázal, že Češi vnímají vliv imigrantů na ekonomiku i kulturu naší země mírně negativně a patří i v tomto ohledu k nejskeptičtějším mezi deseti měřenými evropskými národy.

Jak jsme na tom?

Česká imigrační politika se vyvíjela podobně jako v ostatních postkomunistických státech, mezi nimiž patří v procentuálním podílu cizinců ve společnosti spíše k nadprůměru. V celoevropském kontextu však stále patří ke společnostem spíše homogenním. Národnosti žijící na našem území pochází většinou ze sousedních zemí nebo ze zemí bývalého sovětského bloku.

Česká imigrační politika patří v evropském kontextu k přísnějším a po začátku krize se možnosti imigrantů žijících na území České republiky ještě zkomplikovaly. Počet imigrantů žijících v Česku podle statistik nijak nesouvisí s vývojem kriminality a většina cizinců na našem území legálně pracuje.

Další informace a názory k problematice migrantů na českém území si můžete přečíst v našem textu ZDE a ZDE. Písemný záznam z debaty o českých zájmech, která se tématem zabývala, naleznete ZDE.

Videozáznam z Debaty o českých zájmech o uvolnění české imigrační politiky