Demokracie v EU a Norsku a stavění vzdušných zámků

Národní samostatnost a územní svrchovanost jsou pro euroskeptiky a odpůrce členství Norska v EU a EHP důležitým předpokladem pro skutečně fungující „vládu lidu“, jinými slovy živou demokracii zblízka a nablízku, kde je vzdálenost mezi volenými zástupci s těkavými prioritami a jejich voliči tak krátká, jak je to jen možné, v souladu s tím, jak to snad alespoň jeden čas bývávalo v této severské zemi. 

Právě nezcizitelná svrchovanost je podle kritiků těchto euroskeptiků, odpůrců členství Norska v EU a EHP iluzí, již rádi ohřívají jako horkou bramboru ti, kteří si na ní chtějí politicky vydělávat, zatímco se otázky demokratičnosti obcházejí jako kočka kolem horké kaše.

Dokud otázky demokratičnosti nejsou začleněny do „politického radaru“ a nehodí se všem politickým činitelům, zůstává její nedostatek. Dohoda o EHP je v Norsku označována jako nevolnická a připomínající dávné doby vazalské, od nichž jsme si mysleli, že jsme pokročili dále.

Navzdory dennodenních omílaných řečí o zavazující mezinárodní spolupráci vyhledávalo Norsko poté, co vystoupilo z unie se Švédskem spíše zahraničně politickou svobodu a nezávislost. Sotva byl tento cíl dosažen, tak usilovali představitelé Norska o velmocenskou záruku neutrality a integrity, což by ale z Norska mohlo udělat vazalský stát ve vícero smyslech. 

Dosavadní zahraniční politika Norska směřovala spíše k Velké Británii a Spojeným státům, než k evropskému kontinentu. Zároveň podnikala a podniká norská vláda mnoho kroků k tomu, aby byla svrchovanost zcizená. Jde spíše o souhrn dlouhé řady jednotlivých kroků, jako např. to, že vláda přihlásila Norsko do bojůvek EU bez schválení parlamentu.

„Vláda lidu“ trpí pokaždé, když se ze směrnic EU stanou místní zákony. Jako kdyby byla EU ovládána byrokraty, kteří nikomu nejsou zodpovědní a jsou ovlivňováni lobbisty a svou vlastní ideologií a ne lidmi. Bývalý člen norské delegace při EU Eirik Bergesen - viz můj předchozí článek Být venku nebo vevnitř?... - usuzuje, že mnoho zpráv, mj. o demokratičnosti a otevřenosti, nemohou být zveřejněny kvůli nevoli členských zemí, pokud se jedná o zveřejnění úvah a hodnocení, které poskytly tyto země. 

Zavedení jednotné ústavy EU pod názvem Lisabonské smlouvy je podle některých norských kritiků jasným důkazem povyšování se nad vůli občanů: Poté, co poskytla všelidová hlasování v několika evropských zemích zápornou odpověď bylo vše, co provedla EU to, že upravila několik paragrafů, nazvala to Lisabonskou smlouvou a uvedla ji v platnost, tentokrát bez nepříjemných referend, která mohla skončit pro elity potupně.  

Zastrašováním až démonizací, lžemi a slovními hrozbami vůči vzpírajícím se evropským občanům představitelé EU údajně prokázali jak své vlastní zoufalství, tak nedostatky ohledně jejich jednou tak nadějného projektu.

Údajně je toho příkladem předseda Nobelova výboru Thor­bjørn Jag­land: „Evropský dům“, jak nazýval projekt budování EU, se prý ukázal být spíše vysoce nadhodnocený dům z karet, jenž – ačkoliv se ho snaží byrokraté a politici sebevíce chránit – může smést bouře lidu, pokud budou nárazy dostatečně silné.

Jagland jednou prohlásil, že „hrozivým trendem, jenž se nyní prosazuje po celém evropském kontinentu, je to, že některé země, a to nejen Norsko, si nárokuje, aby si vládly sami.“

Co mají Norové dělat s vlastní prolhanou elitou, jež si zvykla na život s veškerým komfortem, bez tíživé odpovědnosti, protože vždy počítá s tím, že vše vyřeší vnější síly? Znemožnila se tato elita natolik, že se stává méně zajímavou jako síla, jež uvádí v politický život toho, co z rozmanitého veřejného mínění je korektní a má být na pořadu dne?

Britský historik idejí John Gray prohlásil, že nad slunce jasně neuskutečnitelné a skutečnosti vzdálené utopie politických projektů mohou vznikat nejen v totalitách, nýbrž i v demokraciích. Politické elity je sledují se zaťatými zuby. –„Podcenil jsem jejich odhodlání v ignorování skutečnosti. Mají zcela naivní víru v politický pokrok.“ A dále: „mluvčí eura věřili, že se vypořádají s povahou člověka, se scházející solidaritou, sobeckými zájmy, podvody a oklamáváním. A mysleli si, že historie je něčím, co trápila předchozí, méně šťastné generace.“ A čtěte: „Zjevně jsou ochotní obětovat celou evropskou střední třídu na to, aby zachránili bankovní systém.“ Za zmínku stojí i následující: „Hloupost vznikne tehdy, když skupina lidí, politické elity Evropy, vkládá smysl své existence, veřejné identity a kariéry do projektu do té míry, že ztrácí schopnost s rozumem pozorovat smysl toho, co se děje. Nachází-li se člověk uprostřed takového mýtu, tak se ten mýtus k nerozeznání podobá skutečnosti.“... „Hloupost není mýlením se, nýbrž popíráním, jež je dovedeno až do konce.“

Je vždy potěšující všímat si u jiných lidí nejen toho, že je napadlo totéž, nýbrž i toho, že dospěli ke stejným závěrům. Však (i) v norském každodenním životě patří zmiňované podle těch, kteří se o stav demokracie bojí, k tabuizovaným tématům a všechna média dělají, co mohou, aby takové myšlenky skandalizovala a zesměšňovala.

Norové přimhuřují alespoň jedno oko proti tomu silnému slunci, jenž se EU snaží být: má-li Evropa i nadále hrát stěžejní úlohu ve světě, tak by to mohlo být v obraně svých dřívějších úloh jako kolébky demokracie a v obraně hodnot svobody. Není snad národní stát nástrojem, jehož prostřednictvím se rozvíjela demokracie? A není stále ještě tím nejlepším nástrojem, jež máme?