Šťastná i méně šťastná setkání s „králem lesů“

Norská losí populace je odhadem 30krát větší, než před cca. 100 lety – přibližně 190 000 zvířat a tím přibližně stejně tolik, jako je myslivců (z nichž ovšem jen okolo 55000 loví losy). Nejhustší výskyt losů na světě najdete podél hranic mezi jihovýchodním Norskem a Švédskem. Jistě znáte rozdíl mezi losem a sobem. Pokud ne, tak losi jsou větší, co do výšky zhruba jako koně. Samci váží 600-700 kg i více. Mají dlouhé nohy a krátké krky, takže ani nedosáhnou hlavou k zemi a na nižších rostlinách se dokáží pást jen vkleče. Dávají proto raději přednost větvičkám stromů a vodním rostlinám.

Pasení losů na borovicích je pro mnoho majitelů lesů velkým problémem kvůli snížené kvalitě porostů a obnáší ztráty odhadované na cca. miliardu norských korun ročně. V některých lokalitách se losi pasou tolik na stromech, že úbytek porostů nelze kompenzovat. V důsledku toho klesá nabídka potravy rok co rok, s potížemi mj. pro hmyz, lišejníky, houby a ptáky, kteří tyto stromy také potřebují. Vlci ale mají žně. Díky obrovským zásobám masa se snad nikdy neměli lépe. Přesto se jim ale nepodaří snížit populaci losů významně. Hýří.   

Losi mají větší parohy než sobi, jsou rozvětvené a zároveň placatější, lopatovité o rozpětí až 160 cm s 25 či více výrůstky a váží až kolem 30 kg. Losi žijí až na výjimku v zimě při omezených zdrojích potravy většinou samotářsky a výborně plavou.

Jehličnaté lesy jihovýchodního a středního Norska byly tradičním životním prostředím losů. To se však postupně měnilo a místa, která se mohou chlubit největším výskytem losů, se nyní mnohdy nacházejí u moře, kde je málo šelem a hodně potravy. Pro turisty se pořádá losí safari, kde lze losy navštívit v jejich přirozeném prostředí.

V 17. století se pokoušela švédská armáda losy zkrotit a za válek využívat jako koně na přepravu osob i výzbroje. Pokusy, naštěstí pro losy, ztroskotaly.

Losí maso je velice vyhledávané, byť se kvůli poplatku za lov za dotyčný rok, povolence na dotyčný terén a ročním mysliveckým zkouškám stalo natolik drahým, že je levnější si několik kil obstarat přes známé. Pro lovce je záříjovo-říjnový lov vrcholem roku. V Norsku se ročně odstřelí cca. 37 000 losů. Klíčem k vysoké váze zvěře při její porážce je ale správná správa lovu zvěře. V některých oblastech kvůli neudržitelně velké populaci ve srovnání s množstvím potravy tato váha nebezpečně klesla. Skupiny majitelů pozemků a myslivecké spolky lov organizují. Odstřel je cílený a okresy každý rok určují kvótu jinak rozdělenou na pohlaví a věk losů. Na soukromých pozemcích, jichž je méně než státních, je třeba o povolenku žádat, pro lov na státním území je prodej volný.

Ačkoliv jsou na severskou zimu připraveni, šetří v zimě energií a výměna látek v těle je stažena na minimum, zatímco těží ze zásob, které mají v těle a můžou za těžkých podmínek příjit o 20-25 % své tělesné váhy. Proto neradi táhnou přes velké vzdálenosti a je-li přístup k potravě dostatečný, raději zůstávají v klidu po celý rok na několika málo km2. Na jaře a na podzim se ale přesouvají mezi relativně stálým letními a zimními pastvinami, které být od sebe vzdálené i více než 100 km. Kdy k takovým přesunům dojde, o tom rozhodne aktuální množství sněhu v té které oblasti. Jsou to zejména samice s mláďaty, které „kočují“, jelikož mají mladí jedinci s kratšíma nohama větší potíže pohybovat se v hlubokém sněhu.

Tato velikánská, ale jinak plachá a hladová zvířata se v zimě stahují, či zatoulávají k obydlím, aby sehnala dostatek potravy. Časný příchod zimy a vysoká pokrývka sněhu komplikují losům život a dělají hlavně z silnic nebezpečná místa jak pro sebe, tak pro řidiče. Nejnebezpečnější silnice jsou v jihovýchodním a středním Norsku, kde nejvíce sněží. A sůl na silnici je pro losy mňamka.

Losi jsou pro auta nejnebezpečnějšími volně žijícími živočichy. Velikost a váha losů způsobuje, že poranění osob a škody na majetku jsou rozsáhlejší než v případě ostatních druhů vysoké zvěře. Pojišťovny stojí takové nehody 250-300 milionů NOK ročně, tzn. průměrná srážka s losem přijde na cca. 150 000 NOK, což je hodnota ojetého osobního vozu, jenž musí být kvůli srážce sešrotován. Počet losů i aut v posledních desetiletích velice stoupl a je mnoho těch, kteří po nešťastném setkání s losy – ať již jako řidiči, tak jako uživatel volného prostranství viděli smrti tváří v tvář. Loni média informovala o řidiči, kteří se ocitli s losem v klíně poté, co prorazil přední sklo. Některým vzaly nehody chuť řídit, což může být v zimě zátěž, nehledě na losy.

Při srážkách s auty či vlaky příjde ročně o život 1500-2000 losů. Obrovská utrpení losů se opakují rok co rok, kdy je jich mnoho ponecháno na milost a nemilost, než si jich někdo všimne. Srazí-li někdo losa, či jiné větší zvíře, je pod hrozbou pokuty povinen to neprodleně oznámit tzv. výboru pro zvěř v dotyčném okrese, kde se srážka stala.

Zvířata poraněna při autonehodách a vlakových neštěstích bývají oficiálně utracena a maso, pokud je ještě poživatelné, připadne nemocnicím, domovům důchodců, věznicím atd. Strojvedoucí a hajní mívají pro případy srážek a nehod připraveny pušky.

Při četnějším výskytu srážek se volá hlasitěji po odstřelu v přesvědčení, že se losi přemnožili. S omezeným účinkem bylo vyzkoušeno několik jiných opatření, jako přikrmování v zimě, aby byli losi vedeni mimo silnice a železnice, či odstraňování rostlinstva až 10 m od silnic a železnic, aby řidiči a strojvedoucí snáze stihli včas zvířata i přes jejich barvy splývající s přírodou rozeznat, a aby zvířata snáze uviděla a uslyšela auta, či vlak, příp. nadchody a podchody. Je to ale náročné, aby to zároveň neomezovalo starodávné trasy, po nichž losi táhnou.

To hlavně za šera ráno i večer, kdy jsou nejaktivnější a za měsíčního svitu při úplňku – kdy vidí lépe a tráví čas sháněním potravy, než se ve tmě vynoří přímo před kapotou. A to je mnohdy již pozdě. Bystrost, omezování rychlosti a respektování značek varujících před losy by pomohlo. Značky se většinou odstraní před turistickou sezónou, poněvadž jsou vyhledávanými suvenýry z Norska. Nejeden Němec, či Ital i příslušníci dalších národů byli přistiženi při pokusu o odšroubování značek s losem, či sobem. Protože jsou značky na pořízení dosti nákladné, musí se před přívalem turistů schovat, aby neskončili v něčí garáži, či společenské místnosti někde daleko za hranicemi země.

Přes jejich obvyklou plachost je ročně evidováno několik případů, kdy hladoví a někdy i agresivní losi ženou a straší lidi. Lidé se je snaží odehnat a nasměrovat zpět do přírody, losi však skloní hlavy a připraví se na útok. Stane-li se tak, nezbývá než skočit za strom a zachránit se. Kopou předníma nohama, a údery mohou být tak silné až násilné, že to v některých případech musí vzdát dokonce i vlci a medvědi. Někdy se na delší dobu stěhují do měst, což si vyžádá více či méně složitých operací buď s jejich převezením zpět do přírody, či jejich odstřel, pokud už není zbytí.

Konzumují mj. zkvašená jablka a tak mohou napadnout lidi posilněni alkoholem. Výbor pro dohled na divokou zvěř v jižním Norsku před několika lety varoval před hojným výskytem opilých losů, kteří mohou být i nebezpeční. Za podivný úkaz nemohou tentokrát lidé, ale předčasné sněžení, které začalo v Norsku už koncem léta. V místech, kam losi s oblibou přicházejí za potravou, přikryl sníh ovoce na stromech, které posléze zkvasilo a připravilo mlsným zvířatům nepříjemné překvapení.

Čas od času se vyskytují i sněhově bílí albino losi, např. byl před dvěma roky jeden zastřelen dánským myslivcem, což vzbudilo mnoho nevoli u části Norů. Tato ikona byla známá po celém Norsku, jenže Dán usoudil, že byl slepý a dezorientovaný.

V posledních týdnech je to ale krasavec přezdíván jako „los vyfintěný“, či „los-snob“, jenž králuje „losovisky“ severonorského souostroví Vesterålen. Kde se jeho „ozdoba“ vzala, tu se vzala.