V době napsání tohoto článku probíhá v New Yorku konference, jejímž cílem je vytvořit smlouvu o obchodu se zbraněmi. Snahy o jeho omezení se přitom objevují minimálně od té doby, co se tento druh obchodu rozšířil. V čem je tedy situace dnes jiná? Jaká je šance, že právě tato smlouva bude přijata těmi nejdůležitějšími aktéry? A proč je podobná smlouva vůbec potřebná?

Obchod se zbraněmi. Něco, s čím se běžný Evropan nesetká, a co tedy nepovažuje za důležitou záležitost. Pravda je ale jiná. Příznivci smlouvy odhadují, že každou minutu zemře na celém světě jeden člověk následkem ozbrojeného konfliktu, a právě proto je nutné mít obchod se zbraněmi pod kontrolou.

Na druhé straně pomyslné barikády ovšem stojí vývozci zbraní, kteří smlouvu podobného typu příliš nevítají. Bezkonkurenčně největším vývozcem zbraní jsou USA, jejichž výnos z obchodu dosahoval v roce 2011 téměř 10 miliard dolarů. Ameriku následuje Rusko, o poznání méně už potom na zbraních vydělávají Německo, Francie, Čína, Spojené království, Itálie, Izrael, Švédsko a Ukrajina.

Zbraně přitom nejsou problémem jen v posledních letech. Stačí se podívat do meziválečného období - odzbrojování poražených národů bylo jedním z hlavních poselství Versailleské smlouvy a povětšinou marné pokusy o jeho naplnění formovaly politiku Ligy národů. Motivace k těmto krokům byla sice jiná než dnes, i tak se ale podařilo zbrojení alespoň do nějaké míry snížit. Idea nadnárodní spolupráce v této věci se ale rozplynula spolu s rozmachem nacistického Německa.

Studená válka nastartovala boj o moc v regionech

Zdálo by se, že po konci druhé světové války svět od zbrojení upustí. To se ale nestalo a situace se naopak ještě zhoršila. Atmosféra studené války nahrávala zbrojnímu průmyslu do karet, a to na dvou úrovních. Na jedné straně jak západní země, tak Sovětský svaz udržovaly své armády neustále ve střehu, na straně druhé obě skupiny získávaly moc ve světě prostřednictvím podpory určitých zemí v jiných konfliktech.

Dodnes přitom platí, že některé země prodávají zbraně vládám a skupinám, které je potřebují. Logické pravidlo poptávky a nabídky, dalo by se říct. Zádrhel ale začíná ve chvíli, když si uvědomíme, o jaké země se jedná. Často zbraně dovezené většinou ze západních zemí najdeme v nepřehledných konfliktech, není výjimkou, že je používají skupiny, které se prokazatelně dopouštějí porušování lidských práv, v horším případě se k nim dostávají radikálové. Výsledkem neregulovaného obchodu je, že například v Mali na straně islamistů z donucení bojují dětští vojáci s puškami AK-47 bez prokazatelného původu. Na územích, která radikálové kontrolují, si je přitom nejspíš sami nevyrobili.

Není ale spravedlivé vinit jen západní země. O dodávce zbraní od regionálních spojenců by mohl hovořit například syrský prezident Bašár Asad, který je schopný bojovat s opozicí ve své zemi prakticky jen díky obrovské podpoře Íránu. V honbě za ziskem dochází také k tragikomickým situacím, jako například během války mezi Íránem a Irákem v 80. letech; nakonec totiž vyšlo najevo, že Amerika dodávala zbraně oběma stranám - jedné oficiálně a jedné tajně.

Zisk s příchutí krve

Peníze jsou i dnes hlavním faktorem, který obchod řídí. Ilustrující případ, který používá Amnesty International jako argument o nutnosti zavedení závazné smlouvy, pochází ze Súdánu. Tamní vládou podporované milice, které se dopouštějí hrubého porušování lidských práv, používají ke svému pohybu na poušti terénní vozy Renault.

„Společnost Renault Trucks tvrdí, že sporné vozy mají civilní charakter a lze je použít pouze pro nevojenské účely, a to i přesto, že marketingové oddělení společnosti v roce 2004 stejné vozy inzerovalo jako véhicules civils militarisables, tedy vozy, které mohou být uzpůsobeny do podoby vojenských vozidel, a právě ony byly prokazatelně užity pro vojenské účely ozbrojenou skupinou v Dárfúru,“ uvádí AI.

Pokud tedy nechceme, aby prodej přístrojů, kvůli kterým běžně umírají civilisté v méně vyspělých zemích, krmil kapsy západních vlád, je zřejmé, že je potřeba něco udělat. Opět vcelku jednoduchá myšlenka, která se o něco hůře přenáší do praxe. Uvidíme, jestli bude současná ATT (Arms Trade Treaty) konference Spojených národů tou poslední, ale rozhodně není první. UN se touto věcí zabývají již po delší dobu, v posledních letech o něco intenzivněji.

Diskuse o podobě smlouvy o omezení obchodu se zbraněmi začaly už v roce 2006, kdy Valné shromáždění přijalo rezoluci "Towards an arms trade treaty: establishing common international standards for the import, export and transfers of conventional arms". V následujících letech jednotlivé státy podávaly svá stanoviska. Snahy vyústily v loňskou ATT konferenci, rovněž konanou v New Yorku, která ale skončila bez výsledku.

Složitá vyjednávací pozice

Uhodnout, na čem tato dohoda vázne, asi nezabere moc času. Zájem zemí na tom, aby obchod se zbraněmi pokračoval v současné podobě, je nemalý. Domnívat se, že se opět jednou setkáváme se soubojem peněz a morálních hodnot, nejspíš není špatné, ale opět - nic není černobílé.

Ve chvíli, kdy sedm z deseti největších firem dodávajících zbraně a armádní potřeby jsou americké, je třeba brát v potaz, že vyjednávací pozice Obamovy administrativy na domácí půdě je minimálně nelehká, a podobné je to i u ostatních zemí, které zbraně vyvážejí. Otázka zbraní je v Americe vůbec citlivá a mnoho obyvatel na své právo vlastnit zbraň nedá dopustit.

To je také důvod, proč loňská konference skončila prakticky bez výsledku. Letos ale byla organizace National Rifle Association, největší lobby pro zbraně, připravená o argument po tom, co American Bar Association vydala prohlášení, že „ratifikace smlouvy by neporušila práva garantovaná Druhým dodatkem americké ústavy.“

I přesto je ale nátlak na americkou delegaci obrovský. A tak, ačkoli je současná vláda Demokratů spíše pro kontrolovanější obchod se zbraněmi, jak v rámci svého státu tak mezinárodně, není jisté, jestli se smlouvu nakonec prosadit podaří, nebo ne.

John Kerry, ministr zahraničí USA, prozatím o rozhodnutí své země konkrétně nemluví. Vyjádřil se tak, že Amerika rozhodně podporuje myšlenku, že by měla být podepsána silná a efektivní ATT. Jestli ale ke smlouvě přidá i svůj podpis je zatím tajemstvím. V případě, že by se tak stalo, byli bychom svědky dohody, která asi neovlivní naše životy přímo, ale rozhodně ovlivní spoustu životů v jiných zemích, a to doslovně.

Mohou se vést další diskuse o tom, nakolik smlouva bude účinná, ale nedá se popřít, že alespoň částečná regulace a především vymahatelnost ke zlepšení situace přispěje. Přehnaný optimismus sice na místě není, ale za současné situace je ATT opravdu potřebná a je v zájmu všech zemí, aby svůj podpis připojily. Platí-li tedy premisa, že nás zajímá, ke komu se zbraně dostanou, a ne pouze to, kolik se jich prodá. A ta by platit měla.

 

 

Bottom line: Velice oblíbená džihádistická píseň se jmenuje „Kulky z Brna“. Hádejte proč…