Arabské jaro a jeho dopady na Izrael a Palestinu

Na přelomu let 2010 a 2011 vypukly v řadě arabských zemí vlny demonstrací a nepokojů, které v případě některých zemí přerostly až do krvavých revolucí a povstání proti vládnoucím režimům. Protesty měly většinou za cíl svržení stávajících zkorumpovaných autokratických režimů, které zcela opomíjely zájmy místního obyvatelstva. Relativně pokojný průběh měly demonstrace v Tunisku, kde také celá vlna protestů v prosinci 2010 začala sebeupálením mladého živnostníka Mohameda Buazízího. Brzy začala být vlna revolucí nazývána Arabským jarem. Daleko bouřlivější než v Tunisku však byly obdobné události v Egyptě a ještě více pak v Jemenu, Bahrajnu, Libyi a Sýrii, kde se protesty proměnily v krvavé boje odpůrců režimu s armádou a silami loajálními s vládnoucími režimy. Stěžejní pro Izrael se pak staly události v Egyptě a v Sýrii, které jsou bezprostředními sousedy Izraele a Palestinské autonomie. Arabské jaro tak do značné míry ovlivnilo geopolitickou situaci Izraele i Palestiny.

Izrael obecně sledoval změny ve svém okolí s velkým podezřením a zdrženlivostí. Z čistě pragmatického hlediska to bylo pochopitelné. Izrael dlouho spoléhal na status quo na Blízkém východě, který ztělesňovaly právě režimy, jež se začaly pod protesty a revolucemi Arabského jara otřásat. Autokratický Egypt prezidenta Husního Mubáraka byl pro Izrael poměrně stabilním partnerem a jistotou i v rámci „chladného“ izraelsko-egyptského míru. Syrský režim Bašára Asada s Izraelem sice formálně nikdy neukončil válečný stav, ale z praktického hlediska byla syrsko-
izraelská hranice velmi dlouhou dobu stabilní a samotný syrský režim pro Izrael poměrně čitelný. Druhou důležitou věcí znepokojující Izrael byl fakt, že přestože počátek protestů a revolucí Arabského jara byl občanský, v situaci změn se velmi rychle zorientovaly hlavně islamistické strany, které měly na rozdíl od různorodých a nepříliš konstituovaných občanských aktivistů a sdružení už dlouho vytvořený funkční politický aparát. Nejtypičtějším příkladem byl úspěch egyptského Muslimského bratrstva po pádu Mubárakova režimu, jehož postoj k Izraeli je podstatně kritičtější nežli postoj režimu předchozího. Izrael se tak na Blízkém východě s novými a hůře odhadnutelnými vládami cítí podstatně více nejistý a je si vědom toho, že vztahy s novými arabskými režimy nebudou lepší než s těmi předešlými, spíše naopak.

V Palestinské autonomii došlo k několika dílčím demonstracím inspirovaným protesty Arabského jara, žádné zásadnější politické změny ale nenastaly. Palestinská autonomie se dlouhodobě nachází ve výrazně odlišné politické situaci než nezávislé arabské státy, které se neocitly v prostředí podobném mechanismu izraelsko-palestinského konfliktu. Palestinská autonomní správa se zároveň již od voleb v roce 2006 nacházela v nelehké situaci, kdy došlo k výraznému rozštěpení mezi Fatahem a Hamásem (viz podkapitola 4.). Právě toto rozštěpení mělo do jisté míry analogické rysy s pozdějším Arabským jarem (establishment Fatahu představoval „sekulární vládnoucí režim“ a Hamás „islamistickou opozici“), takže potenciál dalších vnitřních politických konflikt

Zajímavostí však je, že se Arabské jaro stalo částečnou inspirací pro vlnu občanských protestů v Izraeli, které velmi zesílily zvláště v létě 2011. Ty vypukly hlavně v reakci na přemrštěné ceny za bydlení a na zdražení některých základních potravin. Často měly charakter různých happeningů. Demonstranti ale také projevovali nespokojenost se stavem a směřováním izraelské politiky a s různými korupčními i jinými skandály (např. trestní kauzou exprezidenta Kacava), které vedly v Izraeli k poklesu zájmu o politiku obecně.

Článek je z připravovaného aktualizovaného dotisku knížky "Izrael a Palestina".