„Jejda, to jsem hlasovala blbě,“ aneb humorné historky ze života hlasovací obludy

Česká poslanecká sněmovna je v mezinárodním srovnání charakteristická mimořádně vysokým počtem hlasování. Od voleb v roce 2012 jich proběhlo už 5356. Počet hlasování pravidelně prudce stoupá především před koncem roku a na konci volebního období. V obou případech je to dáno potřebou stihnout prohlasovat důležité zákony.

Okolo 40 % tvoří procedurální hlasování, zejména o zařazení a vyloučení určitých bodů z programu schůze. Ta mohou být velmi důležitá, například jedná-li se o body, jejichž projednávání by bylo nepříjemné pro vládní koalici.

Dalších asi 45 % jsou hlasování o návrzích zákonů, z toho necelá polovina o pozměňovacích návrzích. Všechny ostatní druhy hlasování (volba osob do orgánů, schvalování mezinárodních smluv atd.) tvoří jen jednotky procent ze všech hlasování.

Právě hlasování o pozměňovacích návrzích jsou velmi problematická. Běžně (například v listopadu 2011 nebo v září 2012) se o nich hlasuje i častěji než jednou za minutu. Způsob, jakým hlasování probíhá, navíc prakticky znemožňuje orientovat se v tom, o čem se právě hlasuje

Jak je to možné? Typické hlasování o pozměňovacích návrzích k běžně komplikovanému zákonu probíhá tak, že zpravodaj postaví k pultíku a spustí:

„Nejdříve bychom hlasovali o návrzích E1 až E 21, to jsou legislativně technické úpravy, které musíme odhlasovat jako první. Upozorňuji, že pozměňovací návrhy E20 a E21 legislativně technicky poupravují pozměňovací návrhy A10 a A11. Dále bychom hlasovali o pozměňovacím návrhu D1, který je v přímé kolizi s A1, tedy pokud bude přijato, je A1 nehlasovatelné. Dále bychom podle výsledku hlasování o D1 hlasovali buďto A1 až A18, nebo A2 až A18. Jedná se o usnesení hospodářského výboru, přičemž A3 až A18 jsou naprosto totožné návrhy jako B1 až B16, tedy usnesení výboru pro životní prostředí. V případě přijetí A2 je D2 a D3 již nehlasovatelné, po hlasování o A3 až A18 je automaticky B1 až B16 nehlasovatelné. Dále bychom tedy, pokud nebude přijato A2, hlasovali o D2 a D3, následně bychom hlasovali o D4, pak D5 až D8, kde D7 a D8 jsou pozměňovací návrhy k C1, je tedy nutné je hlasovat dříve než C1, přičemž v případě jejich přijetí bude o C1 hlasováno ve znění pozměňovacího návrhu D7, respektive D8. Dále bychom hlasovali en bloc o C1 až C4 a poslední hlasování by bylo hlasování o návrhu zákona jako celku, ve znění přijatých pozměňovacích návrhů.“

To je autentický stenozáznam z projednávání jednoho návrhu zákona. Potom se hlasuje jeden pozměňovací návrh za druhým. Návrhy se nečtou, ale oznamují se jejich čísla: „Nyní budeme hlasovat o pozměňovacích návrzích C4 až C8.“

Není divu, že kvůli nepřehlednosti hlasování nedopadne vždy tak, jak by si poslanci přáli. V tu chvíli přichází na řadu institut zpochybnění hlasování. Vyhledal jsem si všech 121 případů v tomto volebním období, kdy bylo hlasování zpochybněno, a podíval jsem se, zda se z nich nedá poznat, jestli ke zpochybnění došlo účelově. Konkrétně mě zajímá:

1. Jestli došlo díky zpochybnění hlasování ke zvrácení výsledku hlasování.
2. Kolik poslanců přibylo a kolik ubylo mezi zpochybněným a novým hlasováním. Zpochybnění se totiž občas používá v situacích, kdy v sále chybí potřební poslanci.
3. Kolik poslanců hlasovalo při novém hlasování jinak než při zpochybněném hlasování. Pokud poslanci vědí, o čem hlasují, mělo by být jejich hlasování pokaždé stejné.
4. Jestli poslanec, který hlasování zpochybnil, podruhé hlasoval jinak. Pokud hlasoval stejně, došlo ke zpochybnění s velkou pravděpodobností účelově.

Výsledky zaskočily i mě samotného. Ze 121 případů zpochybnění hlasování se výsledek následně změnil při 64 hlasováních, tedy ve více než polovině případů. Fakticky je podíl zvrácení výsledku ještě vyšší, protože neberu v úvahu opakované zpochybňování jednoho hlasování.

V 57 případech se počet poslanců při novém hlasování zvýšil o desetinu oproti původnímu počtu. Naopak ve 36 případech se o desetinu snížil. Jen v osmi případech zůstal stejný. Při zbylých hlasováních došlo k větším výkyvům na obě strany.

Celkem zpochybnilo hlasování 74 jednotlivých poslanců, nejčastěji Boris Šťastný (ODS, 6 případů), Marek Benda (ODS, 5 případů), Václav Mencl (ODS, 4 případy) a Miroslav Kalousek (TOP 09, 4 případy). Ostatní poslanci zpochybnili hlasování méně než čtyřikrát.

Nejčastěji zpochybňují hlasování poslanci ODS (44 případů), těsně za nimi následují poslanci ČSSD (42 případů). Naopak nejméně zpochybňují komunisté (4 případy). Pouze čtyřikrát se stalo, že by poslanec zpochybňující hlasování následně hlasoval stejně jako předtím.

Pojďme se nyní podívat na nejkřiklavější příklady účelového zpochybnění hlasování. Neměl jsem možnost projít všech 121 případů, ale určitě (jak uvidíte) se mezi nimi najde mnoho humorných i důležitých situací. Proto vyhlašuji "data mining challenge": Projděte si moji tabulku, pomocí odkazu si přečtěte stejnozáznam a napište do komentáře zajímavosti. Když mi dáte vědět, pozvu vás za to na pivo.

Typický příklad nastal v únoru 2012, kdy tehdy již přeběhlý poslanec Michal Doktor (původně ODS) navrhl zařazení diskuze o kontrole v Budějovickém Budvaru na pořad schůze. To byla příležitost pro kritiku vlády, takže bylo v zájmu vládních poslanců tento návrh zamítnout.

Jenže někteří vládní poslanci zřejmě nedávali pozor, a tak Vít Bárta hlasování zpochybnil. Sám přitom podruhé hlasoval úplně stejně. Názor ale během dvou minut, které uplynuly mezi oběma hlasováními, změnilo 15 poslanců, mezi nimi třeba Leoš Heger, Jaroslav Lobkowicz (oba TOP 09), Dagmar Navrátilová nebo Radek John (oba VV).

Dalším, tentokrát trochu kuriózním případem, je hlasování o pozměňovacím návrhu D2 k novele školského zákona z listopadu 2011. Zde se poslankyně Anna Putnová (TOP 09) sama přiznala: „Omlouvám se. Ráda bych, kdyby toto hlasování bylo považováno za zmatečné, protože jsme se v těch déčkách trošku ztratili.“ Zatímco sama Putnová hlasovala následně stejně jako předtím, svůj postoj k pozměňovacímu návrhu si rozmyslelo hned 31 poslanců. Především skoro celý klub TOP 09 najednou hlasoval pro.

Někdy je nepozorností poslanců ohrožen zákon jako celek. Například v červnu 2011 poslanci omylem zamítli novelu zákona o soudních poplatcích. Zmatek je dokonce zachycen stenozáznamu: „Probíhá kontrola hlasování. Rozruch v sále. Ženský hlas: To bylo o tom senátním, jo? Tak to jsem tedy hlasovala blbě. Další dohady mimo mikrofon.“

Poslanci se nakonec vzpamatovali, 88 z nich zahlasovalo napodruhé jinak a návrh byl úspěšně odeslán do Senátu. Je pikantní, že právě z tohoto dne chybí na webu Poslanecké sněmovny zvukový záznam z projednávání. Bylo by jistě zajímavé poslechnout si ony „další dohady mimo mikrofon“. Psal jsem do Sněmovny, aby záznam doplnili. Uvidíme, jestli to udělají.

Někdy se při hlasování najde bdělý poslanec, který své kolegy na špatné hlasování upozorní. Například v září 2011 zpochybnil Boris Šťastný (ODS) hlasování o jednom pozměňovacím návrhu se slovy: „Samozřejmě u věci, která je součástí koaliční smlouvy a programového prohlášení vlády, jsem hlasoval ano, nicméně na sjetině se objevilo ne.“ Byla to zjevně narážka na poslance VV, kteří hlasovali proti vládě. Pozor dávala jen Karolína Peake. Véčkaři se ale v následujícím hlasování polepšili a pozměňovací návrh byl přijat.

Takových případů bychom mohli najít celou řadu. Podle teorie racionální volby jsou za situace vysokých nákladů na udržování pozornosti výsledky hlasování pod kontrolou poměrně malého počtu poslanců, kteří mají na schválení určité legislativě v přesně dané podobě zájem.

Dělba práce je běžná ve všech parlamentech, za této situace je ale velmi ztížena vzájemná kontrola poslanců. Motivací klíčových hráčů, kteří si hlídají „své“ zákony, může být korupce. A pokud je pro ostatní poslance obtížné dávat pozor, velmi se zvyšuje šance na přijetí účelově pozměněných návrhů, třeba v podobě tzv. "přílepků."

Co s tím? Jádro problému spočívá ve skutečnosti, že třetí čtení, kdy se hlasuje o pozměňovacích návrzích, následuje příliš brzy po druhém čtení, kdy jsou návrhy podávány. Je proto nezbytné tuto dobu prodloužit. Díky tomu se zvětší možnost poslanců nastudovat si, které návrhy chtějí a nechtějí podpořit. Vzroste tím i šance, že si média a odborná veřejnost všimnou problematických návrhů, například přílepků. Tato a další změny je součástí seznamu protikorupčních opatření, které nyní prosazuje projekt Rekonstrukce státu.