POSTAVY, KTERÉ SE VRACÍ: Starověcí hrdinové, díky kterým nacházíme cestu zpět ke kořenům

Známe je mnohdy lépe než sebe samotné, byly tady dlouho před námi a budou ještě dlouho po nás. Řeč je o nesmrtelných postavách, kterými nás spisovatelé i filmoví tvůrci neustále zasypávají a my s nadšením přikyvujeme, i když nám byly ty stejné příběhy odvyprávěny již nespočetněkrát. Čím to vlastně je, že nás ještě neomrzely? Odpověď se pokusí nabídnout nový seriál TST „Postavy, které se vrací“, jehož záměrem je vyportrétovat plejádu těch nejznámějších a zároveň se pokusit odhalit kouzlo jejich oblíbenosti.

A odkud začít než od úplných počátků? První díl tohoto seriálu se zaměří na hrdiny, jejichž původ je přímo spojen s mytologií, která lidské pokolení provází s občasnými přestávkami již několik staletí. Příště se pak můžete těšit na představitelky něžného pohlaví (i když se slovem „něžné“ bych byla v případě některých těchto dam opatrná). Nyní se však připravte na cestu časem. Cílová destinace – starověk.

Od Tróji přes Spartu až do Říma

Stejně tak jako detektivky, akční filmy, komedie, nebo třeba horory, i tvorba na náměty starověkých mýtů si vybojovala svou samostatnou kategorii. Avšak prezentovat je jako nový žánr by bylo značně neuctivé, vzhledem k stáří těchto příběhů, čili bude vhodnější prohlásit, že si mýtičtí hrdinové akorát získali zpět náklonnost svých bohů. A když ne bohů, tak minimálně filmových tvůrců.

Jakmile se vysloví „starověk“, většině lidí se jako první asociace vybaví epické výpravné blockbustery typu Gladiátor, Trója, nebo zábavná počítačově přetvořená jatka jako 300 (protože taková byla Sparta!) či nový seriál Spartakus. A i když jsou reakce na tyto snímky různorodé, těžko hledat někoho, kdo by je naprosto odstavil do položky s nápisem „nuda“.

To se odráží i v oceněních, která si tvůrci za svá díla odnáší. Konkrétně Gladiátor si v hvězdné aréně vybojoval 5 Oscarů, dokonce i přes historické nepřesnosti (kdo kdy viděl Španěla v čele římské armády?) nebo například film Spartakus, veterán z roku 1960, získal Oscary 4. Menší štěstí už měl Alexander Veliký, jehož jediným „oceněním“ byla nominace na anticenu Zlatou malinu.

Bohové místo zákoníku

Zdá se, že lidem opravdu stačí chléb a hry, protože se často opomíjí slavný prapůvod těchto bájí, který se na časové přímce pohybuje značný kus před naším letopočtem. Je všeobecně známo, že mýty starověkého Řecka (potažmo i Říma) vznikaly za účelem vysvětlení všeho jimi dosud nepoznaného.

Protože jestli existovalo něco, co Řekové nesnášeli, tak to byl chaos. Bohové tedy zaváděli do tehdejší společnosti jistý řád a zároveň fungovali jako pomyslný vzor pro všechny smrtelné. Mnozí z nich symbolizovali to, co obyvatelé Helénské republiky považovali za synonymum „dokonalé bytosti“. I když i v tom je jistý paradox vzhledem k neduživým vlastnostem některých bohů. Svým způsobem byli tedy lidem blízcí, ale stejně na ně žádný smrtelník nedosáhl.

V tom, jak významnou roli měly mýty v době Antiky, nás upevňují i literární dědictví z oněch časů. Jistě každý v paměti vypátrá básníka Homéra, který na svět přivedl slavné eposy Ilias a Odysseu. Tato dvě díla se postupem času přeměnila i v ustálené výrazy.

Odysseou se dnes dá nazvat každá úmorně dlouhá pouť, Ilias zase přinesla „jablko sváru“ či „danajský dar“. Témata bájných příběhů i antických tragédií se vracela do literárních děl často. Stačí si vzpomenout na Prométhea, který byl spoutaný (Aischylos) i odpoutaný (Percy Bysshe Shelley).

Archetyp hrdiny a posedlost dokonalostí

Ať už je to Hérakles, syn boha a lidské ženy obdařen nadlidskou silou, skutečný makedonský velikán Alexandr Veliký, nebo Spartský vůdce Leonidas, točíme se i navzdory odlišnostem okolo toho stejného archetypu. A to archetypu něčeho, čím je lidstvo fascinováno již od vzniku všech mýtů - hrdiny a dokonalosti po stránce vnější i vnitřní.

Psycholog C.S. Jung by tvrdil, že právě v tom tkví neustálá okouzlení těmito postavami. A těžko by se mu v tom odporovalo, neboť i v dnešní době se lidé uhání za dokonalostí. Není proto divu, že obdivujeme starověké hrdiny, kteří prosluli svými statečnými a strategicky promyšlenými činy. O to víc, když se jejich filmoví představitelé před natáčením zavřeli na rok do posilovny.

Jako soudobou paralelou k těmto postavám mohou být komiksoví superhrdinové. Ti chrání spravedlnost a jsou takovými moderními symboly téměř vymřelé zásadovosti a morálky. A i oni jsou – a to možná právě proto - stavěni nad obyčejné živáčky, kteří si můžou tak maximálně koupit jejich kostým na party v převlecích.

Antika poprvé, podruhé, po-xté…

Ne nadarmo se Antika považuje za období zrodu evropské civilizace. Nad pokročilostí a vzdělaností dodnes kroutí hlavou mnozí historici i laikové. Antická moudrost celkově je takovým věčným bratrem zpátečníkem, alespoň v rámci evropské kulturní historie. Otevřeme-li totiž průřez dějinami, zjistíme, že se neustále střídala období racionalismu (úzce spojeného s Antikou) s obdobími duchovní abstrakce.

První takové velké obrození starověké moudrosti přišlo v 15. století se snahou zkultivovat dogmaticky zhýřilou středověkou dekadenci a navrátit se opět k základním hodnotám člověka. Tento antický comeback lépe známe pod názvem Renesance. Promítal se do všech sfér životního stylu a duchovno spolu s církevními reformami na chvíli ustoupilo o krok zpět.

Církev v 17. století však zahájila protiútok a s násilnou rekatolizací přišlo i citově labilní a kýčovité baroko. To následně vystřídal střídmý a řádný klasicismus a antický empír, aby byl později nahrazen dalším emocionálně laděným stylem - romantismem. A pak se to zase vše opakovalo… Smršť neo-renesance, neo-gotiky, neo-klasicismu, neo-všehomožného místy opepřeného o moderní avantgardu. Aneb lifestyle napříč historií věků v kostce.

V dnešní době jsme pak svědky kulturního nepořádku, neboť se veškeré předešlé styly spojily a dohromady vytvořily neuspořádanou změť světových názorů. Konkrétně v literatuře a filmovém světě je tato odlišnost velmi patrná. Jsou zde zastánci klasiky, těžcí individualisté i postmodernisté a v dnešní době velmi oblíbení tvůrci fantasy žánru.

V mnoha ohledech fantasy čerpá ze severské mytologie i středověku a v motivech se shoduje i s romanistickým zaujetím pro mystiku a nadpřirozeno. V porovnání s dnešním světem, kdy se racionalita žene opět do popředí, působí jako ideální útočiště. Proč ne, slovo neo-romantismus ještě nikdo nezavedl.

Hlavně, že se dobře bavíme

I přes filozofické ladění většiny předešlého by bylo pokrytecké nezmínit, v čem především tkví opravdová popularita starověkých příběhů. Zkrátka a dobře nás baví. Osudy a zvraty přetvořené dějinami i filmovými scénáristy zajišťují nevšední zábavu, která nese svědectví o dávné kultuře i podobě tehdejšího světa, který byl v rámci intrik a politických bojů někdy podobný tomu dnešnímu. S tím rozdílem, že my nemáme bohy, aby vstoupili do děje, když je potřeba a problém rozsekli. Já jako autorka textu ale to privilegium mám a alespoň nyní spouštím deus ex machina na scénu, aby ukončil tento článek.