Teror v Bostonu

Včerejšek byl pro bostonské velmi smutný den. Výbuchy dvou bomb v cílové rovině bostonského maratonu v centru města si zatím vyžádaly tři oběti, na sto třicet dalších lidí je zraněno. Někteří vážně.

První nálož explodovala ve tři čtvrtě na tři odpoledne místního času. Druhá, umístěna o necelých sto metrů dál, ji následovala za pouhých deset vteřin. Jejich zbytky jsou nyní podrobovány analýze. Předběžně se však dá říct, že se jednalo o poměrně jednoduchá zařízení, s velkou pravděpodobností odpalovaná pomocí mobilních telefonů. Zároveň patrně neobsahovaly vysoce kvalitní výbušninu (např. plastickou C-4). Přestože vybuchly v davu přihlížejících diváků, počet obětí a zraněných nebyl natolik vysoký.

Kdo za to může?

Otázkou, která se vnucuje hned po prvotním otřesu (nakonec latinské sloveso terrere je vzdáleně příbuzné s českým třást se) je, kdo je za útoky zodpovědný.

Rozhodně nemusí jít o al-Kájdu. The Boston Globe v této souvislosti cituje ostříleného experta na terorismus z RAND Corporation Briana Jenkinse: „[Radikální muslimové] budou pro každého podezřelým číslo jedna, možností je ale celá řada.“

Vedle buňky globální al-Kájdy mohli za útokem stát místní, na nikoho nenapojení džihádisté. Se slušnou pravděpodobností se útočníci mohli ale rekrutovat i z řad americké krajní pravice, pro kterou by Boston – politické, kulturní a akademické středisko „liberální“ Nové Anglie – byl vhodným symbolickým cílem. Nelze vyloučit ani variantu vyšinutého, ideologicky nijak nemotivovaného jedince.

Poučené spekulace zohledňující okolnosti útoku a to, co je zatím známo o použitých výbušninách, se zdají převážně klonit právě k verzi „domácího útoku“ bez přímé souvislosti s fenoménem, o kterém běžně hovoříme jako o globálním terorismu.

Je ostatně velmi dobře možné, že tento termín, navozující jednotné organizované hnutí hrozící zaútočit kdekoliv a kdykoliv pod praporem perverzně interpretovaného konceptu džihádu, vlastně nic moc nevypovídá o světě, jaký ve skutečnosti je.

Pokud totiž takovým hnutím al-Kájda někdy byla – a není od věci ji charakterizovat od samotného počátku třeba jako svého druhu franchise – nyní se zdá být nejen decentralizovanou, ale bez jakéhokoliv funčního centra. Podle řady amerických vládních bezpečnostních expertů dnes toto centrum nepředstavuje žádnou reálnou operační strukturu, která by mohla být k prospěchu regionálním „odnožím“ (spíše skupin přisvojujících si globálně úspěšnou značku) od Jemenu přes Somálsko a Sýrii až k Mali. Politické motivace těchto skupin jsou striktně lokální, a nedisponují ani kapacitami, ani záměrem útočit na západní cíle. Jak se v této situaci stavět k teroristické hrozbě naznačil před necelým týdnem ředitel amerického zpravodajství James R. Clapper při slyšení v Kongresu: soustředit pozornost na osamělé střelce (lone wolves) a domácí extremisty.

„Nenechte se terorizovat“

Právě k tomu vyzval své čtenáře po tragických bostonských událostech list The Atlantic. Připomněl, že řada psychologických výzkumů přesvědčivě ukazuje, že se snáze vystrašíme událostmi, které jsou ojedinělé, náhodné a spektakulární. Povědomí o leteckých katastrofách vede řadu lidí ke strachu z létání, přitom auta jsou dopravním prostředkem daleko nebezpečnějším. (V měsících po 9/11 tak na amerických silnicích v důsledku iracionální kalkulace rizika nemálo narostl počet obětí dopravních nehod.) K strachu z terorismu, který snadno vytváří poptávku po výjimečných opatřeních popírajících práva a svobody některých či všech (nebo tato opatření legitimizuje), patrně přispívá i vzedmutí obecné kultury strachu v západních společnostech, na které ukazují pro změnu sociologické průzkumy.

Útoky v Bostonu jsou tragédií. Ale jsou velmi ojedinělé (alespoň v našich končinách). Jsou projevem čehosi nepředvídatelného, čemu nelze ani za cenu oběti lidské svobody zabránit. Čehosi, před čím se můžeme pouze obrnit.