Velvyslanci jsou doménou Hradu

S nástupem nového prezidenta se otevírá celá řada otázek ohledně výkonu funkce hlavy státu a jejího vztahu k vládě. Jednou z posledních a výrazných záležitostí je spor o jmenování velvyslanců. Ponechme stranou jednotlivé osoby, o které se jedná a zaměřme se pouze na platnou právní úpravu.

Ta je jednoznačná. Proceduru jmenování velvyslanců, přesněji vedoucích zastupitelských misí, upravuje přímo Ústava. Ta stanoví, že vedoucí zastupitelských misí jmenuje prezident republiky. Výkon této pravomoci je podmíněn spolupodpisem předsedy vlády. Nic více a nic méně. Především Ústava nehovoří o jakékoliv roli ministra zahraničních věcí. Dokonce nic takového nestanoví ani žádný zákon.

Dosavadní procedura, kdy kandidáty vybírá ministerstvo zahraničních věcí, jejich jména předkládá vládě ke schválení, ta potom prezidentovi, který je jmenuje a předseda vlády jeho rozhodnutí spolupodepíše, je jistou zavedenou praxí nemající žádný právní podklad.

To neznamená, že by takový postup byl nutně protiústavní. Nikoliv, do rámce Ústavy se vejde. Na druhou stranu, pokud se prezident rozhodne jmenovat vhodné kandidáty bez součinnosti s ministerstvem zahraničních věcí a bude o jménech jednat pouze s premiérem, rozhodně se do rozporu s Ústavou nedostane.

Jestliže je totiž někdo oprávněn jmenovat, potom to automaticky znamená, není-li zavedeno výslovně jiné pravidlo, také oprávnění vybírat kandidáty. U nás odlišné právní pravidlo nikdy nebylo zavedeno. Nyní tedy primárně záleží na dohodě prezidenta a premiéra. Protože prezident potřebuje podle Ústavy premiérův souhlas se jmenováním. Premiér však může výkonem této pravomoci pověřit jakéhokoliv člena vlády. Logicky by se mělo jednat na prvém místě o ministra zahraničních věcí. Potom by nalezení dohody leželo v rukou  prezidenta a ministra zahraničních věcí. Právně je situace jasná a nyní záleží, jaký bude výsledek politických jednání.

Vláda je v tuto chvíli v obtížné, ale nikoliv neobvyklé situaci. Dojde k uzavření nového politického kompromisu ohledně výkonu jedné z prezidentových pravomocí. Pozice prezidenta bude zřejmě posílena. Přesto si vláda velmi pravděpodobně zachová svůj vliv. Jednak pro prezidenta může být fakticky obtížné najednou převzít celou agendu, kterou doposud realizuje ministerstvo zahraničních věcí. Jednak proto, že Ústava premiérovi garantuje právo veta. Tímto způsobem může premiér prezidenta korigovat a nalézt s ním potřebný kompromis.

Tento manévrovací prostor vlády je ale nyní výrazně zúžen. Vzpomeňme si na opakovaná prohlášení premiéra, ministra spravedlnosti i ministra-předsedy Legislativní rady vlády o tom, že kontrasignace znamená pouze „notářské“ schválení rozhodnutí prezidenta ze strany premiéra. Tedy, že kontrasignace neznamená politický korektiv a je-li rozhodnutí prezidenta v souladu s právními předpisy, potom premiér podepsat musí. To je další výhoda na straně prezidenta.

Jsme v čase změn ve fungování našeho ústavního systému. To ale bylo zřejmé předem, v okamžïku, kdy byla schválena přímá volba prezidenta bez širších změn v jeho postavení. Prezident má nyní silnější mandát, z výkonu své funkce je odpovědný politicky i právně a jeho pravomoci Ústava zajišťuje velmi jasně. To vše jeho pozici posiluje. Současný prezident si navíc přeje hrát výraznější roli, jak ostatně předem avizoval.

Korektně je však třeba říci, že pravomoc jmenovat vedoucí zastupitelských misí svěřovala Ústava prezidentovi vždy v minulosti. Těžko mu jí tedy náhle odpírat, a dokonce s odkazem na Ústavu. Vhodné je také připomenout, že jak prezident Klaus, tak ale i prezident Havel této své pravomoci využívali k tomu, aby byla velvyslancem jmenována osoba, o kterou měli zájem.

Tedy nic nového pod sluncem. Neměli bychom se divit, pokud kdokoliv chce uplatnit Ústavu. Spíše se můžeme divit, proč ti, kterým to nyní nevyhovuje, neusilovali o změnu Ústavy v tom smyslu, aby v ní výslovně byla zakotveno jmenování velvyslanců na návrh vlády. To je ale v tuto chvíli vedlejší. Nyní záleží čistě na vládě, jakou politickou rovnováhu ve vztahu k prezidentovi najde.

Původně publikováno 16. dubna v Hospodářských novinách.