Lucie Drvotová vystudovala učitelství anglického jazyka a hudební výchovy na Pedagogické fakultě Univerzity Karlovy v Praze. Odtud její cesta vedla do Anglie, kde nyní působí jako teaching assistant na cambridgeské státní škole. „Nejvíc mi patrně pomohlo vlastní odhodlání a cílevědomost,“ říká o svých zkušenostech s hledáním pracovního uplatnění ve Velké Británii. Více o tom, jaké vlastnosti jsou podle Lucie pro pedagogy nejdůležitější a o rozdílech mezi českým a britským školstvím se dozvíte v následujícím rozhovoru.

 

Co Vás přivedlo právě ke studiu pedagogiky?

Až do poslední chvíle studia na gymnáziu jsem si myslela, že se budu věnovat hudbě profesionálně. Jelikož bylo důležité mít ještě záložní variantu, zvolila jsem pedagogiku. Hlavním důvodem bylo pokračovat ve studiu předmětů, které mě bavily, a zároveň mít čas na své koníčky. Profesionální zpěvačkou jsem se nestala, ovšem nelituju, že jsem se rozhodla pracovat s mladými lidmi.

Proč jste si zvolila oborovou kombinaci anglický jazyk – hudební výchova?

Za rozhodnutí profilovat se ve výše zmíněných předmětech nesou spoluzodpovědnost rodiče, kteří mě, když jsem byla ve školce, přihlásili na angličtinu a do hudební školy. Tyto předměty mě pak provázely celou základní a střední školou a patřily k mým nejoblíbenějším. To je, myslím, velmi zásadním faktorem v povolání učitele: mít opravdu rád svůj obor, neboť jedině tak je možné toto nadšení vzbudit v někom dalším.

Jaké vlastnosti jsou podle Vás nezbytné pro povolání učitele?

Je obtížné vyjmenovat všechny vlastnosti, kterými by měl ideální učitel oplývat, přesto za jednu z nejdůležitějších považuji, aby měl učitel zápal pro svůj obor, neustále se o něj zajímal a hledal cesty, jak tuto radost sdílet se studenty. Vždyť to, že se rozhodneme pro určité povolání, je následkem dlouhodobého zájmu o danou oblast, který zase souvisí s kvalitou poskytovaného vyučování, za něž je přímo zodpovědný učitel. Mimo to by měl mít přirozenou autoritu, smysl pro humor a učební styl, který děti zaujme. Měl by být člověkem trpělivým a myšlenkově otevřeným. V neposlední řadě stojí za zmínku psychická odolnost a zdravý pud sebezáchovy (umět říci dost a šetřit se).

Připraví vysoká škola studenty na vše, s čím se v budoucnu v rámci v povolání setkají, nebo se studium orientuje pouze na teoretickou přípravu?

Stručně řečeno: nepřipraví. Ani nemůže. Vysoká škola nedokáže nasimulovat přesně takové školní prostředí, do kterého své studenty pošle například na praxi. Teoreticky si můžete nazkoušet některé situace ze školního prostředí a připravit si jejich řešení. Reálně se pak stejně budete potýkat se zcela originální skupinou jedinců. To je ovšem ta vzrušující součást tohoto povolání- nikdy vlastně nevíte, co vás při vstupu do třídy čeká. I sebelépe připravenou hodinu může narušit například momentální (ne)naladění studentů a řada jiných faktorů, naopak někdy improvizujete a sklidíte nevídaný úspěch i s málem.

Po ukončení studia jste se vydala do Anglie. Jak tahle cesta probíhala a co Vám nejvíce pomohlo s nalezením pracovního uplatnění v této zemi?

V posledním roce magisterského studia jsem se poohlížela po práci v zahraničí. Stanovila jsem si dvě podmínky. Zaprvé, mělo by jít o práci ve školství a dále, vzhledem k mé aprobaci, půjde o anglofonní zemi. Tyto požadavky splňovala nabídka roční stáže na soukromé střední škole ve Velké Británii uveřejněná přímo na webu mé mateřské fakulty. Zprostředkovatelem byla Nadace Open Society Fund Prague ve spolupráci s britskou organizací The Headmasters´ and Headmistress´ Conference (HMC). Stačilo poslat přihlášku a úspěšně absolvovat pohovor, na základě kterého jsem získala možnost pracovat jako učitelka angličtiny coby cizího jazyka a vychovatelka na soukromé střední škole v jihozápadní Anglii.

Po této veskrze pozitivní a v mnoha směrech obohacující pracovní zkušenosti jsem se přestěhovala do Cambridge, kde jsem po měsíci intenzivního hledání získala práci na státní střední škole na pozici ,,teaching assistant“, kde působím do teď. Místo jsem si v obou případech hledala samostatně a nezávisle na agenturách, takže nejvíc mi patrně pomohlo vlastní odhodlání a cílevědomost.

Bylo něco, co Vás v Anglii překvapilo, popřípadě na co jste si musela zvykat?

V dnešním globálním světě je těžké hovořit o výrazných odlišnostech. Snad jediným neoddiskutovatelným příkladem by byla jízda vlevo, která mi i na kole dala zabrat. Zbytek je směsice stereotypů a individuálních očekávání.

Na co se zvyká dobře, je tolik opěvovaná anglická zdvořilost a to nejen při osobním kontaktu, ale zejména ve službách. Nejmarkantnější rozdíl vidím v chování řidičů prostředků veřejné dopravy. Jsou totiž milí, usměvaví, vždy připraveni poradit a nikdy vám neujedou před nosem se zlomyslným úsměvem.

Hůře se mi zvykalo na povinné konverzace s nízkou výpovědní hodnotou (na pracovišti, u doktora, při placení v supermarketu nebo ve frontě na toaletu). Všeobecně jsou Angličané lidé velmi korektní a seriózní. Člověk se však nesmí nechat zmást jejich zdánlivou rezervovaností, protože oni dokáží být neskonale milí a laskaví. Jen jim to chvilku trvá a vás stojí hodně energie, abyste vydrželi a přenesli se za hranice pověstného ,,small talku“.

Jaké jsou Vaše zkušenosti s britským školstvím? Jsou tamní školáci v něčem jiní, než ti čeští, existují určité rozdíly ve způsobu výuky?

V určitém smyslu si myslím, že všechny děti určitého věku jsou stejné, mají ne nepodobné potřeby a radost jim způsobíme obdobnými věcmi. Srovnala bych raději kulturu školního prostředí a komunikaci mezi pedagogy a studenty. Možná je to jen můj pocit, ale myslím, že studenti jsou v Anglii více respektováni (nesetkala jsem se tu se sarkastickými narážkami nebo nezdvořilým zacházením ze strany pedagogů).

Zpočátku jsem nabyla dojmu, že učitelé jsou poměrně benevolentní, když nechají studenty vymýšlet si nejrůznější důvody, proč nepřinesli úkol, proč nemůžou něco udělat… Ovšem časem jsem pochopila, že vše je součástí důmyslného systému, který prostupuje celou školou. Tady si učitel s prohřešky s nedonesenými úkoly hlavu neláme. Student dostane ještě jednu šanci a po jejím nevyužití následuje nekompromisní trest (zůstane po škole nebo bude mít zkrácenou pauzu na oběd, ve které přijde pomáhat učiteli např. do laboratoří).

Naopak svědomití žáci, kteří se na hodiny pravidelně připravují, získávají body navíc do kreditového systému. Učitelé jsou v systému hodnocení a sankcí konzistentní, a tak i studenti jejich opatření a rozhodnutí respektují. Systém tu funguje skvěle. Rozumím však tomu, že český učitel často takové možnosti nemá. Myslím tím, že když nechá studenty po škole, znamená to, že se sám připraví o přestávku na oběd nebo si prodlouží pracovní dobu, přičemž tento přesčas nedostane zaplacen. 

Výrazně se tu akcentuje význam zpětné vazby (zejména písemné) na výkon studentů, která je chápána jako nedílná součást procesu učení. Zpětná vazba musí být srozumitelná, pozitivně laděná (žák je pochválen za to, co zvládl) a musí obsahovat konkrétní body ke zlepšení. To, myslím, často v ČR chybí.

Právě teď působíte jako Teaching Assistant, co všechno tahle práce obnáší a v čem Vás nejvíc baví? Jak se liší od klasického učitelství?

Práce asistenta zahrnuje pestrou paletu aktivit: od udržování všeobecného pořádku při vyučování přes pomoc s administrací a přípravou materiálů až po práci s konkrétním dítětem v hodině. Každou hodinu měním učebnu, třídu, učitele a předmět, takže se opravdu nenudím.

Základním dělítkem je druh zvláštních potřeb, s nimiž se člověk setkává. Může jít o hyperaktivní jedince, ale také o problémové děti s disciplinárními prohřešky nebo například autistické děti, jež mají naprosto odlišné potřeby. Asistent je sice oproštěn od plánování hodin, oprav testů a celkové zodpovědnosti za třídu, na druhou stranu je však pěšákem v první linii a pracuje s tou skupinou dětí, která učiteli výuku nejvíce komplikuje.

V čem vidíte největší výhody své práce a co je naopak nejnáročnější?

Jako asistentka mám k dětem přirozeně blíž než učitelé, kteří komunikují s celou třídou, a nemají tolik času na jednotlivce. Dítě se zvláštními potřebami, které máte na starost, se naučíte znát, protože vaše spolupráce je intenzívní a osobnější než komunikace mezi žákem a učitelem. Studenti vám důvěřují a často se na vás obrací se svými problémy. Navíc pro mě osobně je významnou výhodou, že každou hodinu mohu pozorovat jiného učitele v akci - porovnávám jejich odlišné styly, metody, organizaci třídy, což je mi nemalou inspirací pro budoucí návrat do klasického učitelství.

Na druhou stranu v očích některých dětí ve třídě jste pořád ,,jenom“ asistent ve smyslu nedovzdělaný učitel, a proto mají pocit, že vás úplně nemusí poslouchat. Tady pak hrají klíčovou roli individuální vlastnosti takového asistenta: zda si umí svým jednáním získat respekt a důvěru, kde má stanovené hranice, umí-li se vypořádat s konfliktní situací atd.

Na některých školách v Česku se stále více prosazuje používání moderních technologií při výuce (práce s tablety apod.) Je tato tendence patrná i v anglických školách? Může mít pozitivní vliv?

To se nedá hodnotit všeobecně. Na anglické státní střední škole, kde působím, je interaktivní tabule základní výbavou každé třídy a studenti používají školní počítače nebo mini-laptopy k řešení většiny zadaných úkolů. Oproti soukromé škole, kde jsem pracovala předtím, je například používání vlastních mobilních telefonů zakázáno (školu nenavštěvuje tolik mezinárodních studentů, kteří by potřebovali nepřetržitý přístup na internet a online slovníky). Nicméně důležitost moderních technologií dokládá rostoucí počet škol, které zařazují předmět ICT (informatiku) jako povinnou součást zkoušek.

Přímé srovnání s českými školami nemám. Z rozhovorů s některými pedagogy vyplývá, že interaktivní tabule se sice běžně vyskytují na českých školách, ovšem šíře jejich užívání je značně diskutabilní. Jsou s nimi spojeny technické problémy a učitelé často nejsou dostatečně vyškoleni tak, aby je využívali víc než k pouhému pouštění prezentací.

Považuju za správné, že v dnešní době, kdy mají studenti téměř nepřetržitý přístup k informacím, je vývoj technologií reflektován v přístupu školy. Ta je orientována tak, aby děti naučila s informacemi efektivně nakládat, zpracovat je do požadované formy a výsledky jejich práce ostatním kvalitně prezentovat. Vše se ale musí dělat s rozmyslem a v širším kontextu. Cílem je, aby čeští studenti byli schopni obstát v mezinárodní konkurenci, což znamená, že musí mít v ,,povinné výbavě“ i dovednosti spojené s moderními technologiemi.

Jaké jsou Vaše plány do budoucna? Uvažujete o návratu do České republiky a práci zde nebo o rozšíření aprobace ve Velké Británii?

Ráda bych si rozšířila obzory v oborech více či méně příbuzných školství a ještě trochu cestovala. V blízkém časovém horizontu se pokusím o získání mezinárodního certifikátu pro výuku angličtiny jako cizího jazyka, neboť v budoucnu se chci pohybovat v multikulturní oblasti, ať už v rámci ČR nebo Evropy.

Tento článek máteje zdarma. Když si předplatíte HN, budete moci číst všechny naše články nejen na vašem aktuálním připojení. Vaše předplatné brzy skončí. Předplaťte si HN a můžete i nadále číst všechny naše články. Nyní první 2 měsíce jen za 40 Kč.

  • Veškerý obsah HN.cz
  • Možnost kdykoliv zrušit
  • Odemykejte obsah pro přátele
  • Ukládejte si články na později
  • Všechny články v audioverzi + playlist