Boj EU s klimatickými změnami: správná cesta nebo vyhozené peníze?

I lidé, kteří se příliš nezajímají o Evropskou unii, již dávno zaregistrovali skutečnost, že v českých obchodech pomalu ale jistě mizí klasické Edisonovy žárovky a k dostání jsou již pouze několikanásobně dražší úsporné. Za tímto zajímavým opatřením přitom stojí právě Evropská unie, respektive její snaha být světovým leaderem v boji proti změnám klimatu. Všechny tyto snahy (včetně zakázání oněch neekologických „edisonek“) přitom vycházejí z takzvaného principu předběžné opatrnosti. Co je tento princip zač, proč je sám o sobě problematický a jak se s tím vším pojí tajemný pojem vězňovo dilema, o tom se dočtete v tomto článku.

V prosinci 2008 přijala Evropská rada plán v podobě tzv. Klimaticko-energetického balíčku, jehož smyslem je do roku 2020 dosáhnout tzv. cíle 20 – 20 – 20, tedy snížení emisí skleníkových plynů do daného roku o 20 %, zvýšení energetické efektivnosti o 20 % a dosáhnutí 20% zastoupení obnovitelných zdrojů v energetice EU (Černoch, Zapletalová 2012).

Samotný balíček přitom staví na principu předběžné opatrnosti (PPO), který v praxi této problematiky říká, že je lepší vynaložit určité zdroje na boj s klimatickými změnami již nyní, než se v budoucnu potýkat s potencionálními obrovskými negativními důsledky vyvolanými změnou podnebí. Daná koncepce, aplikovaná jak u zmiňovaného balíčku, tak v boji EU s klimatickými změnami obecně, je nicméně sporná hned na několika frontách. 

Zaprvé existují relevantní argumenty kritiků samotného PPO. Odpůrci tak kupříkladu tvrdí, že v důsledku aplikace principu je v absolutní většině případů nutné přijmout nové instituce, přivést v „praktický život“ nové technologické postupy, pracovat na vývoji nových vynálezů…apod., kdy tyto nové techniky a metody samy o sobě přinášejí nové nečekané negativní jevy, které v konečném důsledku mohou mnohonásobně znásobit cenu aplikace principu.

Dalším argumentem odpůrců je skutečnost, že samotný princip může způsobit velkou nelibost mezi lidmi, kteří jsou si vědomi negativních změn, které s sebou princip velmi často přináší (zákaz používání neekologických technologií…atd.) V konečném důsledku pak může PPO vytvořit takové naladění (diskurs) ve společnosti, že i v případě pozdější seriózní nutnosti podniknout akutní kroky zůstane společnost pasivní a tyto kroky nepodnikne (Stewart 2002). 

Za druhé platí, že není zcela jisté, zda vážnost klimatické změny překračuje takzvaný „práh pravděpodobnosti“, což je pojem, se kterým PPO pracuje, a který ve stručnosti říká, že není možné aplikovat PPO na veškeré potencionální hrozby, které dané instituci (v našem případě lidstvu/planetě) hrozí, ale že je možné náš princip aplikovat pouze tam, kde událost překročila určitou pravděpodobnost toho, že se skutečně stane, a že případný zásah tento potencionální determinismus dokáže zastavit.

V tomto ohledu zůstává boj s klimatickými změnami stále velkou výzvou pro své obhájce, jelikož ačkoliv se většina vědeckých studií za poslední roky skutečně shodne na tom, že k obecné změně klimatu dochází, podobná shoda již neexistuje v případě tvrzení, že za touto změnou skutečně stojí člověk. Při aplikaci prahu pravděpodobnosti na náš příklad zůstává tedy velmi diskutovanou otázkou, zda případný lidský zásah může skutečně daný jev ovlivnit a to i v případě, kdy přijmeme většinový názor, že ke klimatické změně skutečně dochází. 

Vězni, spolupracujte!

Třetí argument vyžaduje jistou dávku realistického myšlení, zejména pak konceptu relativních zisků. V takovémto případě je relevantní se ptát, zda je skutečně správné, aby EU svými kroky naprosto dobrovolně vynakládala finanční prostředky a omezovala svůj ekonomický potenciál kvůli problematice, kterou majoritní znečišťovatelé na zemi (USA, Čína) zatím v takovémto rozsahu nereflektují, jelikož minimálně z krátkodobého hlediska tato politika vede k relativním ztrátám ekonomické síly. Abychom si tento bod lépe vysvětlili, použijme trochu matematické teorie. Ovšem neděste se, čísla nebudeme potřebovat. 

Na příkladu globální snahy o omezení vypouštění skleníkových plynů do atmosféry je totiž možné velmi dobře sledovat i aspekty úplně jiného problému: takzvaného vězňova dilematu, což je jedna ze základních herních teorií. Tato teorie ve stručnosti říká, že zatímco při nejvyšší spolupráci zahrnutých stran dosáhneme jako celek nejefektivnějšího výsledku, většinou má výsledná podoba jednání dvou (či více) nezávislých subjektů v případě vězňova dilematu podobu takzvané Nashovy rovnováhy, tedy výsledku neefektivního. (O tomto velmi zajímavém matematikovi a ekonomovi a o samotné Nashově rovnováze mimochodem pojednává film Čistá duše, který vřele doporučuji ke zhlédnutí.) 

Přičemž o tom, že uvažování, jež má základ v teorii her, je vlastní většině států světa, jsme se mohli přesvědčit během schvalování Kjótského protokolu, ale obecný závěr je platný pro většinu restriktivních světových aktivit.

V rámci Kjótského protokolu se vyspělé státy světa zavázaly snížit své emise skleníkových plynů v průměru přibližně o 5 % oproti stavu v základním roce 1990 nebo 1995 (World Bank 2010), přičemž hlavními snižovateli emisí měly být státy Evropy a USA. Rusko mělo udržet své emise na stavu z roku 1990, ovšem největší rozvíjející se ekonomiky světa v čele s Čínou a Indií smlouvou ve svých emisích ovlivněny nejsou. A právě v této skutečnosti je možné spatřit možnou příčinu rozporu, který nakonec vedl k tomu, že USA protokol neratifikovaly, čímž je prakticky zaručeno, že souhrnného cíle ve snížení emisí nebude dosaženo (Svítil, Polák 2005).

V čem tedy spočívá daný problém a jak souvisí s vězňovým dilematem? Pokud by na zemi existovaly pouze dva státy a každý by si mohl vybrat pouze mezi strategií omezit/neomezit emise, pak optimální variantou by samozřejmě bylo emise omezit: životní prostředí by bylo pozitivně ovlivněno a ke změně konkurenceschopnosti jednotlivých ekonomik by nedošlo, jelikož by se obě musely vypořádat se stejnými problémy plynoucí z nutnosti zavést environmentálně přijatelnější výrobní postupy.

Ovšem v případě, kdy by jedna ze zemí začala podvádět a emise by ve skutečnosti neomezila, mohla by tím získat rozhodující ekonomickou převahu, která by mohla značně poškodit zájmy druhé, nepodvádějící země. Racionálně uvažující státníci, vědomi si těchto rizik, tak podle teorie vězňova dilematu zvolí shodně strategii neomezení emisí, čímž sice nedosáhnou společensky nejlepšího výsledku, ale zároveň tím zamezí vzniku nejhoršího výsledku pro svou zemi.

Ratifikující země z kategorie vyspělých se sice v případě Kjótského protokolu nepotýkají s nedostatkem informací o protihráči a i jeho možnost „zradit“ je poměrně marginální, ovšem samotný následek připojení svého podpisu pod smlouvu je podobný jako v případě nejhoršího scénáře u výše zmíněné hry.

Zatímco signující vyspělá země (tedy i všechny země EU) na sebe bere restriktivní závazek, protokolem neomezená rozvojová země (přičemž připomínám, že tento terminus technicus zahrnuje i obrovské světové ekonomiky typu Číny, Indie či Brazílie) čerpá hned ze dvou výhod najednou: obecně menšího přírůstku skleníkových plynů v atmosféře a dobrovolného negativního zásahu do vlastní konkurenceschopnosti ekonomik ze strany rozvinutých zemí, alespoň v krátkém a středním období.

Existuje spousty argumentů proti takovémuto výkladu, například nezpochybnitelný fakt, že většina doposud vypuštěných skleníkových plynů je dílem dnes vyspělých států, nikoliv zemí typu Indie a Číny, a tudíž že i vyspělé státy by díky tomu měly nést za tento stav odpovědnost. Tento pocit „viny“ ovšem není všemocný, a pokud by se při vytváření budoucích dohod mělo odvolávat pouze na něj, můžou dopadnout podobně neslavně, jako ta z Kjóta.

Na druhou stranu je možné se v případě (zatím relativně osamoceného) boje EU za zabránění klimatické změny ptát, zda politiky aplikované díky principu předběžné opatrnosti a v rozporu s teorií vězňova dilematu, nemůžou přinést pozitivní aspekty v dlouhém období, a to i v případě, kdy by se hrozba významné klimatické změny nepotvrdila. Tlak na snížení energetické náročnosti evropského průmyslu naznačuje, že alespoň v určitých oblastech by tomu tak skutečně být mohlo, jelikož kdo potřebuje méně uhlí a ropy k tomu, aby vyráběl své zboží, ten může toto zboží také levněji prodat... 

Bottom line: Recyklujme tedy dále, má to smysl. Zároveň se ale sami sebe na ten smysl ptejme a chtějme, ať recyklují i ostatní. 

Použité zdroje: 

ČERNOCH, Filip a Veronika ZAPLETALOVÁ. Energetická politika Evropské unie. 1. vyd. Brno: Masarykova univerzita, 2012, 155 s. ISBN 978-802-1060-739.

O’RIORDAN, T. and CAMERON, J. (1995), Interpreting the Precautionary Principle, London: Earthscan Publications

STEWART, R.B. Environmental Regulatory Decision Making Under Uncertainty. Research in Law and Economics, 2002.

SVÍTIL Radek, POLÁK Michal Co přináší Kjótský protokol, EkoList.cz, 15. února 2005

World Bank (2010), World Development Report 2010: Development and Climate Change, Washington DC, USA: The International Bank for Reconstruction and Development / The World Bank