Nepřijatelná cenzura ze strany katolické organizace CL předmluvě k Havlově „Moci bezmocných“

13.04.2013 v novinách Corriere della Sera, nejdůležitějším italským deníku, vyšel článek od Antonia Cariotiho o cenzurované předmluvě Gabriele Nissima knize Václava Havla "Moc bezmocných" ze strany italské katolické organizace Comunione e Liberazione. Střet vychází z odkazu na Pia XII, tzv. "papeže ticha". Je zřejmě, že pro Církev osobnost Pia XII je ještě dnes celkem choulostivá figura, která vyprovokuje reakce tohoto typu. Gabriele Nissim si nebere servítky: "cenzurovali mě". Předmluva k nové edici knihy Václava Havla "Moc bezmocných" byl odmitnut a nebude publikován v knize, která vyjde za nedlouho. Nakladatelství, La casa di Matriona a Itaca, jsou blízké kulturní sféře italské katolické organizace Comunione e Liberazione. Ve zmíněné předmluvě Havel byl citován ve svém dopisu o hodnotě, kterou mají etická svědectví i v těch nejzoufalejších situacích. Nissim uváděl a ztotožňoval se s názorem Yehudy Bauera, historíka Šoa, podle kterého veřejné odsouzení Konečného řešení ze strany Pia XII "by neměl žádný efekt pro osud Židů, avšak by bývalo zanechalo mravní znak velkého významu". Nakladatelé oponovali "despekt" této části předmluvy, jako kdyby se jednalo o urážce vůči papeži a ne o motivovaném a dokumentovaném názoru a též o historické citaci. Nakladatelovou žádost odstranit slova o papeží Pacelli Nissim odmítl vyhovět, a to vedlo k rozhodnutí publikovat knihu "bez jeho příspěvku".

"Jsem ochoten dialogovat se všemi, včetně Comunione e Liberazione, ale nejsem ochoten přijmout jakýkoliv druh cenzury," tak komentuje Gabriele Nissim rozhodnutí nekladatele nevydat svůj úvodní esej k nové edici knihy "Moc bezmocných" Václava Havla, odůvodněno citací Pia XII považovanou za urážlivou. "Ve jménu přátelství s Havlem – sděluje Nissim – jsem se rozhodl napsat tu předmluvu. Ale nepřijmoul jsem žádnou cenzuru. Před tiskem knihy zažádali mě, abych odstranil otázky kolem Pia XII. Havel říkával, že i když nemůžeme porazit zlo (měl na mysli okupaci Československa) nesmíme nechat mlčet hlas morálního protestu," vysvětluje Nissim, který založil iniciativu, jejíž následek byla deklarace ze strany Evropského Parlamentu 6. března jako Evropský den Spravedlivých, který se konal v Praze s konferencí o "Banalitě dobra" a odkazu Václava Havla.

A právě přes morální dimenze je nutno se dívat a hodnotit tuto nepříjemnou událost cenzury. Pro Gabriele Nissima, spisovatele, novináře, historíka a předsedy asociace Gariwo, morální otázka představuje nejen způsob, jak číst tmavé a bolestivé události XX. století, ale je to též prostor, kde hledat společenský a vědecký konzensus o tom, co se stalo, neboli o charakteru absolutního zla a, naštěstí, i dobra, jak analyzoval ve své výborné knize "Banalita dobra". V rámci tohoto prostoru můžeme přes dialog tázat se o zásadních otázkách dobra a zla a tudiž na historické paměti důkladně pochopené a sdílené můžeme stavět tu potřebnou hráz, která zabrání opakování podobných katastrof. Tudiž otázka o tom, jak čelit absolutní zlo, jak bylo Holokaust nebo jiné totalitní režimy, je stěžejného významu, a to nejen, abychom pochopili dějny, ale především, abychom si z nich vzali poučení, ze kterého může pak kvést nejplodnější ze všech činů: vědomá volba dobra, a to i v nejtěžších situacích, jako jediná průchodná cesta směrem osvobození Člověka. To je vcelku vzato velké poučení, které nám nechal život a příklad prezidenta a disidenta Václava Havla, syntetizované právě v díle "Moc bezmocných".

Tato moc těch, kteří nemají žádnou moc tkví v poslední istancí v možnosti morálního protestu, tudiž se vždy apelovat, a to i v nejzoufalejší situaci, k morální dimenzi lidského konání, což představuje neodlučitelné společné dědictví každé lidské bytosti, a to i těch, kteří zlo praktikují. Však v určitým smyslu slova můžeme mít za to, že komunistický režim, proti kterému bojoval Václav Havel, se pomalu rozdrobil pod tíhou morálního vnitřního protikladu schválení Helsinské Deklarace o lidských právech, kterou nikdy nerespektoval, natož,aby ji aplikoval. Do tohoto morálního a etického vakua se zabodne jako smrticí dýka Charta 77. I tohle bylo koneckonců beznadějný a z prvního pohledu nesmyslný čin bezmocných, ale další hystorické události prokázaly kolik moci ve skutečnosti měli i ti bezmocní. Stejně tak Nacismus, proti kterému Pio XII jasným a rozhodným způsobem nezaútočil, byl zmetán pryč další morálním protikladem: absolutní neslučitelnost s lidskou univerzální morálkou, tudiž tím společným cítěním, nevzhledě sofismům a oportunismům, jenž by francouzský filosof Rousseau pojmenoval "přírodní morálka".

Jak popsáno v náboženských a lidových mytologiích, zlo ztělesňováno v ďábla často svádí a pokouší muže nabídkou nejjednodušší a nejpohodlnější řešení spoléhajíc na jeho oportunismus. I když naštěstí v Evropě již neexistují koncentrační tábory, to neznamená, že si můžeme dovolit usnout na vavřínech. Naopak, tato diskuse je dnes důležitější než kdy jindy, kdy pohodlí a oportunismus některých, Dante by býval řekl liknavost – ne náhodou jeden ze sedmi smrtelných hříchů – mohou umožnit dozrát infikovaný humus lhostejnosti, ticha a rezignace, často ospravedlněné ve jménu života v míru a kompromisu, ze kterého v dějinách nevyšlo nikdy nic dobrého.

Samozřejmě je třeba mít hlubokou úctu k těm, kteří hledí k Církvi jako nositelka morálních, náboženských a duchovních hodnot. Ale přirozeně vyvstává otázka, zda konečně nenastal čas, aby tato instituce s dvoutisíciletou historií nemohla nebo neměla dohnat dobu a přijmout osvícenský princip rovnosti názorů, svobody projevu a obecně sekularizace společnosti. To je to, co společnost od ni požaduje jako podmínku sine qua non k znovu otevření dialogu se společností, který byl v podstatě přerušen epochou osvícenství. V této době morální a etické krize globálních rozměrů takové obnovy Kristově Církvi, spolu s celým světem, může jenom prospět.

Samozřejmě vydavatelé, kteří se provinili cenzurou formálně nereprezentují ani organizaci Comunione e Liberazione, ani Církev, ale tato volba dána opatrností a strachem odráží postoj typický pro Církev, která až příliš často odmítá zpochybňovat své konání. Pokud můžeme v tom spatřit i přesvědčení správného jednání ve jménu klidného soužití, to avšak nakonec nemění nic na skutečnosti, že se jedná o velmi vážné a nepřijatelné cenzuře. Známe všichni prosloví, že účel světí prostředky, ale dějiny nám ukázaly, že bohužel je to stejná myšlenka, na kterou se odkážou totalitní režimy, aby ospravedlnily své konání. Toto porušení svobody projevu je o to vážnější, tím mírnější a uvážlivější ve skutečnosti byla forma kritiky Pia XII. Stejně tak je nepřijatelné, že se tohle stalo právě u předmluvy ke knize Václava Havla. Vydat knihu o Havlovi cenzurou znamená "zašpinit jeho paměť, protože český prezident strávil celý život, aby zdůraznil, že je důležité hájit pravdu a svobodu projevu," jak uvádí Nissim. Italský spisovatel a novinář připomněl, že se držel "ducha Havla" a že se "neuklonil vydíráním, i když pro spisovatele je velkým ponížením, když jeho dílo není publikováno. Je snadné si představit, že Havlovi by se nikdy nelíbilo vidět své spisy vydané s cenzurním činem," uzavírá Nissim. Ve skutečnosti je to způsob, jak manipulovat jeho myšlenkami.

Nissimova volba ustoupit pohodlí kompromisu je chvályhodné a krom toho i inteligentní, protože je to právě teď, když máme nového papeže, který se prezentuje jako inovativního a s dobrými úmysly, kdy nastal čas využít této euforie a jasné otevřenosti k dialogu, abychom ukázali prstem na chování, která neškodí jen společnosti, ale která poškozují v první řadě samotné Církev, jejího dobré jméno a obraz, který o ni mají věřící po celém světě. Doufejme, že tento papež se stane výrazem epochální obnovy. Alternativa, to je zůstat navěky schovaná mezi hradbami svých pozic, liknavá a nedbalá o sociálním a politickém, ale též duchovním směru, kterým kráčí lidstvo je volba, která nikam nevede. Je na čase, aby Církev konečně přijala duch Osvícenství a Rovnosti a aby držela krok času, protože těžko čas bude držet její krok.

Jazyková korektura: Michala krábová