VAŠE NÁZORY: Kdo dnes ohrožuje demokracii? Komunisté? A co když my sami?

TST Vám dnes přináší komentář bloggera Jaroslava Bicana, studenta politologie na FF UK, člena politologického sdružení Polis a občasného autora politických komentářů, například pro Český rozhlas 6.

Na jihu Čech pokračují protesty proti koalici ČSSD a KSČM na krajské úrovni. Už od začátku ledna tam drží štafetovou hladovku, kdy každý den uctili památku jednoho popraveného vězně z politických důvodů za minulého režimu. Iniciativa, která protesty organizuje, se jmenuje „Komunisté nepatří ke kormidlu“. Na její facebookové stránce se můžeme dočíst, že se jedná o iniciativu „za demokracii, založené na etické, odpovědné a aktivní občanské společnosti“.

Kdo dnes nejvíce ohrožuje naši svobodu a demokracii? Jsou to opravdu komunisté? Ti na sebe strhávají velkou pozornost, protože každý si je dovede snadno spojit s režimem, který zde byl před rokem 1989. Co když ale ohrožení svobody přichází odjinud, než by člověk čekal? Rostoucí politický význam KSČM má však v každém případě silnou vypovídací hodnotu a není radno ho podceňovat.

Jedná se o důležitý signál, že se v české společnosti něco děje. Interpretovat ale celou věc tak, že komunistický volič je spolehlivý a žádné volby nevynechá, kdežto ostatní občané jsou pasivní a nevzdělaní, takže místo aby splnili svoji občanskou povinnost, raději jedou na chalupu, je příliš velké zjednodušení.

Nebezpečí prezidentského systému

To, že stoupá nespokojenost voličů s většinou politických stran, doložily už parlamentní volby v roce 2010. Jednak výrazně ubylo voličů ČSSD a ODS, do Poslanecké sněmovny se dostala už tehdy v mnoha ohledech podezřelá strana Věci veřejné a zároveň propadlo skoro 16 % hlasů.

Pro zajímavost dodejme, že v roce 2006 byla jen jedna strana, která se do Poslanecké sněmovny nedostala a zároveň měla více než jedno procento hlasů. V posledních volbách těchto stran bylo celkem pět. Takže tady máme velkou nespokojenost se stávajícími politickými stranami, díky které pak relativní váha voličů KSČM stoupá.

Hlavní nebezpečí však podle mne spočívá v něčem jiném. Neviděl bych ho ani v tom, že bude vládnout ČSSD s podporou KSČM, kterým z Hradu bude sekundovat levicový prezident Miloš Zeman, jež s pomocí levicového Senátu obsadí Ústavní soud a tím u nás demokracie skončí.

Menšinová vláda ČSSD a KSČM by sama o sobě nebyla problém. Horší je posun k poloprezidentskému či dokonce prezidentskému systému, který můžeme sledovat v přímém přenosu už teď, a koncentrace moci s ní spojená. Zde bychom opět mohli nadávat na to, že to všechno způsobili hloupí a nevzdělaní Češi, kteří hlavou státu zvolili Miloše Zemana. To je hloupost – pes je zakopán v samotné přímé volbě prezidenta.

Dalo se čekat, že její zavedení povede k posílení pozice hlavy státu a že pokud se najde někdo, kdo se o to aktivně bude snažit, tak výsledkem bude poloprezidentský a dnes se ukazuje, že možná i prezidentský systém. S tím vším se ale mělo počítat a tento způsob volby se proto raději vůbec neměl zavádět.

Ti méně šťastní z nás

Vedle toho nesmíme zapomenout na zhoršující se ekonomickou situaci a rekordní nezaměstnanost. Vysoké volební výsledky KSČM jsou z tohoto pohledu velkým varováním. Navíc nám s velkou pravděpodobností hrozí, že u nás kromě lidí, kteří nebudou moct dlouhodobě nalézt práci, naroste i počet těch, kteří buď budou závislí na nejistých a krátkodobých částečných úvazcích, nebo dokonce na brigádách.

Nemalá část těchto lidí budou mladí vysokoškolsky vzdělaní lidé, kteří budou marně hledat práci, která by odpovídala jejich vzdělání, na tož aby se jednalo o práci stálou a dobře ohodnocenou.

To, že tento scénář může nastat, je patrné nejenom na statistikách nezaměstnanosti, kde můžeme pozorovat stoupající počet nezaměstnaných vysokoškoláků, a na trendu v mnoho evropských státech, ale stačí mít oči na stopkách a poslouchat vyprávění svých známých či spolužáků, kteří pomalu končí školu a začínají hledat práci.

Rozhodně to není žádná legrace a nikde není psáno, že u nás za pár let nemůže nastat velmi podobná situace jako ve Španělsku. Brzy tady můžeme mít velkou skupinu nadmíru frustrovaných mladých lidí – resp. to budou ti méně šťastní z nás.

V takové situaci může být svoboda a demokracie ohrožena raz dva. Stačí, když se najde někdo, kdo všechnu tu nespokojenost a frustraci šikovně uchopí. Kdo to bude, těžko říct. V současné době bych rozhodně nepodceňoval vznikající uskupení kolem Holešovské výzvy, senátora Tomia Okamury, Víta Bárty a ekonoma Pavla Kohouta. Není náhoda, že právě oni u nás navrhují zavést prezidentský systém.

Oslabování demokracie v Jižních Čechách

Vraťme se k protestům v jižních Čechách a zkusme se na ně podívat trochu jinou optikou, než je zvykem. Co když jsou to právě ony, kdo situaci zhoršují a svým způsobem, přestože s dobrým úmyslem, oslabují společnost a její odolnost vůči tomu, kdo by mohl demokracii a svobodu ohrozit?

Zní to absurdně? Čím více je společnost polarizovaná, čím větší pnutí a rozpory v ní existují, tím větší šanci mají různá uskupení a charismatické osobnosti, které chtějí její jednotlivé části poštvat proti sobě a tím se dostat k moci.

Pokud tady i zásluhou hladovkářů v Českých Budějovicích vzniká situace, kdy zde vedle sebe máme dvě části společnosti, které jsou velmi vyhraněné a vzájemně se nechápou, tak se společnost vůči podobným útokům stává velmi oslabenou. O jaké dvě skupiny se jedná? Na protikladných postojích k jihočeské hladovce je to vidět velmi dobře.

Pro jednu část společnosti dnes komunisté nepředstavují ohrožení svobody a stejně tak jejich vztah k minulému režimu není nikterak negativní, což vůbec nemusí být tím, že tehdy byli mladí a nyní vzpomínají jen na to pěkné a to špatné vytěsnili.

Vzájemné nepochopení

Důležité je, že mnoho lidí režim před rokem 1989 vůbec nemuselo vnímat jako nějakou strašnou dobu nesvobody. A to proto, že jejich každodenní svoboda nijak výrazně narušená nebyla – svobodu shromažďování, tisku či sdružování ve svém životě zkrátka zase tolik nepotřebovali. O to silněji dnes ale třeba prožívají nejistotu na trhu práce. Frustrace s ní spojená může být natolik intenzivní a stálá, že naprosto zastíní ostatní občanské svobody.

A pak tu máme druhou skupinu lidí, které se tato nejistota zatím ještě netýká – buď mají dobré a stálé zaměstnání či studují a trhu práce ještě příliš vystaveni nejsou. Naopak mnohem citlivěji přistupují k občanským svobodám – protože jednak vyrostli v období, kdy jsou právě ony vyzdvihovány a brány jako něco, co je předmětem veřejného zájmu, kdežto práce je pojímána jako něco soukromého, co je na každém, aby si sám nějak zajistil. Navíc velký počet lidí z této skupiny je zvyklý cestovat či jinak tyto občanské svobody ve svém životě běžně využívat.

Ani jedna část společnosti, ale nemá patent na to, co je to pravé. Nelze jedněm vyčítat, že jim záleží na sociálních jistotách, a druhým na svobodě slova či cestování. Pokud tyto dvě skupiny nenajdou společnou řeč a atmosféra kolem protestů v jižních Čechách k tomu podle mne nepřispívá, nedivme se tomu, že u nás časem bude čím dál více ohroženo právě to, čeho se dnes hladovkáři bojí. Potom to ale nesvádějme na komunisty, budeme si za to moct sami.

Hlavním ohrožením svobody a demokracie dnes vůbec nemusí být komunisté. Mnohem horší je příliš silný prezident republiky, stoupající frustrace části společnosti a vzájemné nepochopení a vzdalování se různých skupin občanů.