K čemu je dobrý takový fiskální multiplikátor?

V ekonomické obci, a díky komentářům Jana Macháčka i na stranách Respektu, vypukla koncem loňského roku vzrušená debata o přiměřenosti rozpočtové politiky, resp. úsporných programů, které provádí řada zemí v Evropě. Podnětem k debatě byly dvě studie Mezinárodního měnového fondu (MMF), které reagovaly na rozpaky řady ekonomů a politiků nad obtížemi, s jakými snižují schodky svých rozpočtů země od Řecka až po Irsko.

Hlavním argumentem se stala do té doby poměrně pofiderní veličina používaná v ekonomických modelech, označovaná jako tzv. fiskální multiplikátor. Multiplikátor měří, jaký vliv má změna rozpočtového schodku na objem produkce v dané zemi. Nejčastěji se měří tzv. okamžité multiplikátory, tj. vliv změny rozpočtového schodku na velikost HDP ještě ve stejném roce. Lepší, a zároveň ještě obtížněji měřitelný je tzv. kumulovaný multiplikátor, který měří změnu HDP za několik let, protože efekty řady rozpočtových opatření se projevují až se zpožděním a okamžitý multiplikátor je nezachytí.

Jak je zkušenějšímu čtenáři zjevné, odhadovat veličiny jako je fiskální multiplikátor je obtížné, ne-li nemožné. Jak určíme o kolik se změnil hrubý domácí produkt „kvůli" změně rozpočtové politiky? Pokud, například, kleslo HDP v Řecku v roce 2011 o 7,1% a v roce 2012 o dalších 6,4%, je celý pokles způsobený rozpočtovou politikou? Jaký vliv měl pokles poptávky po řeckých vývozech v Evropě a jaký vliv mělo snížení počtu turistů, kteří do Řecka nejeli, protože se báli stávek?

Jednoznačné není ani určení velikosti rozpočtového opatření. Například česká vláda v roce 2012 zvýšila daň z přidané hodnoty a očekávala, že vybere o 30 miliard korun více než v roce 2011. Ve skutečnosti se však vývěr DPH zvýšil jen o 8 miliard korun, především proto, že domácnosti snížily své nákupy a tedy klesl i hrubý domácí produkt. Pokud započítáme do „rozpočtového opatření" jen oněch vybraných 8 miliard, bude multiplikátor podstatně vyšší, než pokud vezmeme v potaz, že daňové příjmy by se zvýšily o 30 miliard korun, kdyby se spotřebitelé chovali v roce 2012 stejně jako v roce 2011.

Přes tyto obtíže existuje celá řada studií, které odhadují velikost fiskálního multiplikátoru v různých zemích a v různých obdobích. Při porovnávání výsledků těchto studií je ovšem mít na paměti varování MMF již z roku 2009, že odhady z jedné země lze jen obtížně přenášet do jiné země. Řada studií si také všimla, že velikost fiskálního multiplikátoru závisí na tom, k jakým rozpočtovým opatřením dochází a v jakém čase se provádí. Pokud například zvyšuje daně z příjmů, reaguje většinou ekonomika mnohem silněji, než když se zvýší daně ze spotřeby. Obdobné je to u výdajů: snížení výdajů na investice zpomaluje ekonomický růst mnohem výrazněji než snížení výdajů na platy státních zaměstnanců (které se neprojevuje téměř nijak).

I při vědomí všech těchto omezení se mezi ekonomy ustálilo přesvědčení, že multiplikátory jsou tím větší, čím větší je daná země, čím méně dováží ze zahraničí a také čím hlouběji je v recesi. V takové zemi jakékoliv zvýšení vládních výdajů nebo snížení daní povede k vyšší aktivitě domácích výrobců, neboť spotřebitelé nebudou „utíkat" k zahraniční konkurenci a domácí výrobci budou mít volné kapacity, aby mohli výrobu rychle zvýšit.

Jako vždy, existují však výjimky. Fiskální multiplikátory a tedy i schopnost vlády ovlivňovat ekonomický výkon výrazně klesají s tím, jak roste zadlužení vlády. Zatímco vláda s malým dluhem si snadno může půjčit a použité peníze použít na podporu ekonomiky, vládě zadlužené po uši nikdo nepůjčí, nebo půjčí za tak vysoký úrok, že celá akce skončí jen s ostudou. Existují i situace, kdy fiskální multiplikátor může být negativní: tedy když snížení schodku veřejných rozpočtů vede k vyššímu růstu ekonomiky díky tomu, že spotřebitelé i investoři uvěří, že vláda má důvěryhodný ekonomický program a zvýší spotřebu i investice natolik, že více než vykompenzují snížení vládních výdajů. To se zřejmě stalo v minulém desetiletí v Brazílii a v Kanadě, v 90. letech minulého století ve Švédsku, Finsku a před tím ve Velké Británii.

Lze tedy shrnout, že ekonomická literatura na téma fiskálních multiplikátorů je bohatá a, jak to už bývá, nejednoznačná: každý si může vybrat, co se mu hodí. Do této situace v loňském roce vstoupil hlavní ekonom MMF, respektovaný Olivier Blanchard a diskusi výrazně „zjednodušil". Napřed v říjnu označil dosavadní odhady multiplikátoru za podhodnocené. V letošním roce pak vydal další práci, kde své argumenty rozvíjí a odhaduje, že fiskální multiplikátory jsou v současnosti ve většině zemí vyšší než 1. Jednička je přitom hodně důležité číslo, neboť pokud je multiplikátor vyšší než jedna znamená to, že snížení schodku vlády o 1% HDP vede ke snížení HDP o více než 1% a tedy ke zvýšení vládního dluhu, ne k jeho snížení. Fiskální restrikce je pak vlastně kontraproduktivní, což je samozřejmě závěr, který Blanchardovu studii katapultoval z nudné ekonomické debaty na první strany světových novin.

Málokdo si přitom povšiml, jakým způsobem hlavní ekonom MMF došel ke svým odhadům. Blanchard se soustředil jen na několik zemí, které dostaly v posledních letech půjčku od MMF. U nich je ale nedostatek dat pro standardní analýzu fiskálních multiplikátorů a proto Blanchard srovnal rozdíly mezi očekávaným a později dosaženým růstem HDP s velikostí rozpočtových opatření. Vyšlo mu, že čím větší jsou rozpočtové škrty, tím výraznější je rozdíl mezi očekávaným a dosaženým růstem: jinými slovy země, které škrtaly nejvíce pak nejvíce „podstřelily" odhady MMF o růstu (nejvýrazněji to platí o Řecku). A z této souvislosti Olivier Blanchard usoudil, že vliv rozpočtových škrtů je vyšší, než MMF dříve odhadovalo.

Postup hlavního ekonoma MMF je na jednu stranu velmi nápaditý. V situaci, kdy neexistuje dostatek dostatečně dlouhých časových řad si vypomohl elegantní analýzou ne skutečného vývoje, ale chyb v odhadech MMF. Na druhou stranu, tento postup může být problematický. Co když prostě MMF špatně odhadl hloubku problémů Řecka a jejich odhad vývoje HDP byl nesmyslně optimistický? Pak odchylka mezi odhadovaným a skutečným vývojem HDP svědčí o něčem jiném než o velikosti fiskálního multiplikátoru. Je zajímavé, že studie MMF nepoužívá data ze zemí, kde došlo k podobně masivním rozpočtovým schodkům, ale kde se ekonomika poměrně rychle vzpamatovala (Estonsko, Litva, Lotyšsko). Dovolil bych si tvrdit, že analýza dat z těchto zemí by velikost odhadu fiskálních multiplikátorů výrazně snížila.

Ani dnes tedy nemůžeme s jistotou tvrdit, jak se ekonomika zachová, když vláda sníží rozpočtový schodek. Je pravděpodobné, že čím slabší je ekonomika, tím silnější dopad rozpočtové restrikce mají. Na druhou stranu, řada zemí prostě snižovat schodky musí, protože soukromý investoři jim již půjčovat nechtějí. Upřímně řečeno, nelze se jim divit – půjčovat dnes vládám je mnohem riskantnější než jsme si ještě před pár lety dovedli představit. Pak jdou ovšem odhady fiskálního multiplikátoru k ledu, neboť vláda bojuje o holé přežití.

Upravená verze článku, který vyšel 22.dubna v RESPEKTu