V pondělí 29. dubna po půl jedenácté dopoledne jsem právě vystupovala z metra ve stanici Můstek, když mi zavolala moje máma. Byla dost rozrušená a jen co zjistila, že jsem teprve na cestě do školy, oddychla si. „Budova vedle vaší školy bouchla, prý asi plyn,“ říkala. „Píšou o tom všude, radši tam vůbec nechoď, stejně tam určitě nikoho nepouštějí.“ Pomyslela jsem si ale, že určitě přehání (jak to ostatně všechny maminky dělávají) a nabrala směr ke škole, jež sídlí v budově Hollar, Smetanovo nábřeží 6, Praha 1.

Cestou jsem potkala vyděšenou spolužačku, která byla v době výbuchu ve škole. Popisovala obrovskou ránu, v některých třídách se dokonce vysypalo sklo z oken. Dostala jsem strach a začala obvolávat svoje kamarády. Všichni byli v inkriminovaný okamžik doma či na cestě, až na Žanetu Dernerovou.

Byla v šoku, třásl se jí hlas. „Měli jsme ráno jako obvykle přednášku, když se najednou ozvala obrovská rána. Fakt pecka. Myslela jsem, že venku vybouchla bomba. Chvíli jsme jen seděli a zírali, nevěděli jsme, co se děje. Pak jsme se chtěli podívat ven z oken, ale někdo otevřel dveře, kde už běželi ostatní a křičeli na nás, ať honem utíkáme ven.“

Lidé prý nechávali uvnitř mobily, tašky, oblečení… „Sbíhali jsme po schodech, šlapali jsme na střepy. Venku jsme pořád nevěděli, co se děje. Celá jsem se klepala. Přiběhl spolužák a křičel, že druhé strany budovy jsou lidi celí od krve, zranění, a jestli má někdo nějaký kurz první pomoci, ať tam jde.

Z Hollaru mezitím vycházeli další a další lidi, hodně z nich bylo také zakrvácených… Přijížděli záchranky, hasiči, policisté, nad námi létala helikoptéra. Všichni se hromadili před Hollarem. Děkan nás ale brzy poslal pryč, protože unikal plyn a bylo nebezpečí dalšího výbuchu. Fakt jsem tam plyn cítila.“

Studenti fotili tu spoušť

Pomalu jsem si uvědomovala, že v tomhle případě máma asi opravdu nepřeháněla… Stála jsem na ulici Národní a kolem mě neustále projížděly další sanitky a policejní vozy. Bylo tři čtvrtě na 11, k výbuchu tedy došlo zhruba před hodinou. Okolí ulice Divadelní, ve které se nehoda stala, bylo uzavřeno.

Policisté najednou zatarasili i Národní, lidé mohli pouze vycházet. „Pusťte mě tam, já mám sto metrů odsud zaparkovaný auto!“ snažil se zoufalý muž přesvědčit jednoho z policistů. „Tam nemůžete, někde v místě, kde máte auto, došlo k výbuchu,“ odpověděl mu policista. Nenechal se obměkčit.

Na Facebooku jsem už hodinu po nehodě našla spoustu fotografií z místa. Moji spolužáci – žurnalisté zareagovali pohotově a nafotili tu spoušť. Jedny z nejpůsobivějších snímků pořídil Olli Vainio, finský student, jenž v tomto semestru studuje na Fakultě sociálních věd v rámci výměnného programu Erasmus.

Jeho fotografie doslova obletěly svět. Rozšířily se na sociálních sítích, odkud je převzala řada českých i zahraničních médií, jako například Wall Street Journal či RT. O aktuálním dění na svém Twitteru informoval i publicista Miloš Čermák, jenž na katedře žurnalistiky vyučuje předmět Nová média a v době výbuchu zrovna přednášel.

„Strop se hýbal, sypala se na nás omítka“

K výbuchu nedošlo přímo v naší škole, ale ve vedlejším domě. Přesto poničil nejen budovu Fakulty sociálních věd Hollar, ale i FAMU, jež s domem sousedí z druhé strany, budovu Akademie věd či legendární kavárnu Slávie. V té se v době výbuchu nacházela Iva Melíšková, studentka politologie a žurnalistiky.

„S kamarádkou jsme seděly u kafe, když se ozvala hrozná rána. Zacpala jsem si uši. Byla jsem v hrozném šoku a nevěděla, co dělat. Bylo to jako ve zpomaleném filmu. Podívala jsem se na strop a zjistila, že se hýbe, sypala se na nás i omítka. Když to skončilo, šly jsme se podívat ke vstupním dveřím, které byly úplně vymlácené. Venku se tlačila spousta lidí, nikdo nevěděl, co se stalo. Dalo se ještě projít dolů do Divadelní ulice, tak jsme se tam šly podívat. Vůbec jsme nevěděly, že hrozil další výbuch.“

K naší škole jsme se nemohli ani přiblížit, proto jsme se kolem jedenácté společně se spolužáky sešli v nedaleké kavárně. Ti, kteří byli v době výbuchu ve škole, byli otřeseni a svěřovali se se svými zážitky. My, co jsme byli v té době doma nebo na cestě na další přednášku, jsme nevěřícně kroutili hlavou a říkali si, jaké jsme měli štěstí.

Někteří spolužáci, již pracují pro různá média, okamžitě obvolávali redakce a poskytovali jim výpovědi o události. Všichni jsme nepřetržitě sledovali nejnovější informace na zpravodajských webech – o události pohotově informovalo například BBC. Již zpočátku bylo vyloučeno, že by šlo o teroristický útok.

Co bude s Hollarem?

Nejvíce jsme se strachovali, když šéf záchranky Zdeněk Schwarz uvedl, že možná zahynuly tři až čtyři osoby. Co když je někde v sutinách nějaký náš kamarád? Postupem času se ale naštěstí tyto obavy ukázaly jako liché. Poté nás vystrašilo vyjádření děkana Fakulty sociálních věd Jakuba Končelíka, že je možné, že budova bude uzavřena i na několik let – záleží na tom, jak moc byla škola poškozena. O tom měl rozhodnout statik. V takovém případě bychom se museli přesunout jinam, například do další budovy FSV v Jinonicích.

Představa, že bychom museli svou školu opustit, nás děsila. Nebudu totiž přehánět, když řeknu, že každý student Institutu komunikačních studií a žurnalistiky, jenž v Hollaru sídlí, má budovu opravdu rád. Poloha na Smetanově nábřeží, kolem řada divadel, restauračních zařízení, z oken výhled na Hradčany… Co víc si přát?

Stejně tak se americký student Zesely Bryan Haislip, jenž v Praze v tomto semestru studuje politologii, bál o svůj byt, jehož lokalitu si také vždy pochvaloval. Nachází se v ulici Divadelní. „Naštěstí u nás nikdo nebyl zraněný, ale rozbila se všechna okna, a dokonce je poškozená i podlaha mezi obývacím pokojem a kuchyní. Musel jsem se přestěhovat ke kamarádům.“

Studentům, kteří v Hollaru při útěku zanechali cennosti, se již odpoledne ulevilo. Fakultní web je totiž informoval, že si věci budou moci vyzvednout v budově v Jinonicích, kde bylo zřízeno krizové centrum.

Konec dobrý, všechno dobré

Naštěstí se ukázalo, že Hollar jen tak něco neponičí – podle statiků je budova v pořádku, a my se tak mohli po týdenních vynucených prázdninách vrátit. V pondělí 6. května děkan Jakub Končelík provedl za přítomnosti rektora Karlovy univerzity Václava Hampla slavnostní otevření. V úklidu školy se angažovalo hnutí Oživme Hollar, které se již delší dobu věnuje zpříjemňování prostředí v naší škole.

Některé místnosti jsou stále poničené, a proto pár přednášek máme provizorně v budovách New York University či na 1. lékařské fakultě. Pevně však věříme, že brzy bude "náš" Hollar zcela v pořádku a my se tak budeme moci vrátit studovat (či vést šeptem dialogy o jiných zajímavých věcech) i do naší knihovny, kterou výbuch poškodil nejvíce.

Na fotografie, jak to uvnitř Hollaru vypadalo v den výbuchu, se můžete podívat zde, na snímky pořízené následujícího dne tady.

 

Bottom line: Člověk nikdy neví, kdy se mu může přihodit nějaká katastrofa. Hlavní je, že v tomto případě se nikomu nestalo nic vážného, studenti spojili síly, Hollar si uklidili a jede se dál.