Penzijní reforma: K čemu je dobrý kanystr benzinu

Dvacet milionů korun, které vláda hodlá investovat do „náborové kampaně“ na podporu své penzijní reformy, jsou sice na vládní poměry jen drobné, i tak jde o zbytečně vyhozené peníze.

Češi o nabídnutou formu spoření zájem nemají a mít nebudou. Právě spuštěná a nepříliš duchaplná reklama s Janem Antonínem Duchoslavem alias „Vikim Cabadajem“ a kanystrem benzinu v hlavní roli na tom nic nezmění.

Premiér Petr Nečas je přesvědčen, že za nezájmem Čechů a Češek je hlavně negativní kampaň sociálních demokratů, kteří prohlašují, že druhý pilíř zruší. Problém je ale možné hledat i jinde – ve vládním komunikačním antitalentu.

Je s podivem, že v zemi, kde se utrácejí z eráru neprůhledně stovky milionů za nejrůznější poradenské, konzultační a expertní služby, se nenašly prostředky třeba na detailní rozbor toho, jak a proč v podobném ekonomickém rozhodování – jako je nyní vstup do druhého pilíře penzijní reformy – lidé obvykle reagují, podle čeho se rozhodují a jak je možné je motivovat. I absolvent základního kurzu behaviorální ekonomie tuší, kde by mohl být problém.

Platí, že je-li rozhodování moc složité, lidé mu často nevěnují dost pozornosti. Rozhodování, které vyžaduje vlastní aktivitu, byť jen vyplnění formuláře, se lidé raději vyhýbají a dávají přednost statu quo. Tím více, čím složitější je změna. Říká se tomu architektura volby.

Podobně platí, že když sami lidé nevědí, co vlastně chtějí a podle čeho se rozhodnout (což je u penzijní reformy jev zcela běžný), řídí se „stádností“ – podle svého okolí. A to dává vzkaz zcela výmluvný: zatím se do penzijní reformy přihlásilo 32 tisíc lidí z několika milionů možných.

Lidé navíc dávají přednost aktuálním zájmům a pocitům, protože budoucnost se zdá být příliš vzdálená... To jsou překážky pevně zakotvené v lidské přirozenosti. Boj s nimi vláda prohrála už dávno.