Intership ROZHOVOR: "Násobná znalost jazyků je už pravidlem", říká studentka pařížského politologického institutu

Jana Plaňanská je studentkou Fakulty sociálních věd Univerzity Karlovy v Praze. V současné době je v rámci programu Erasmus na ročním studijním pobytu ve Francii, kde působí na Pařížském institutu politických věd – Sciences Po. V roce 2011 absolvovala dvouměsíční stáž na Velvyslanectví ČR ve Washingtonu a mimo jiné se věnovala i práci pro UNESCO. Hovoří francouzsky, anglicky a německy.

Plynně hovoříš třemi světovými jazyky. U každého z nich dosahuješ úrovně C1. Je tato dovednost ve světě výjimkou nebo jsi se setkala s více mladými lidmi, kteří byli stejně jazykově vybaveni?
Myslím si, že dnes je tato schopnost spíš pravidlem, než výjimkou. Záleží samozřejmě na tom, v jakém prostředí se pohybujete, ale zejména v oboru mezinárodních vztahů, které momentálně studuji a v budoucnu bych se jim i ráda věnovala, je znalost minimálně třech světových jazyků na téměř plynulé úrovni prakticky nutností. Navíc, během mých studií jsem se setkala i s mnoha mladými lidmi, kteří hovoří třemi jazyky od narození a další stále přidávají, takže umět tři světové jazyky na vysoké úrovni je zcela normální.

Není to jev vyskytující se spíše u mladých Evropanů? Při tvé stáži na Velvyslanectví ČR ve Washingtonu ses jistě musela setkat i se zástupci americké mládeže, jejichž jazykové dovednosti po světě příliš proslavené nejsou.
Podle mého názoru není určující rozdíl mezi mladými Američany a Evropany jejich národnost, ale spíše vzdělání, zájmy a osobní zkušenosti každého člověka. Jazykové schopnosti Francouzů po světě také příliš proslavené nejsou a během mých studií na Sciences Po jsem se setkala s Francouzi či Američany, kteří mluvili plynule i pěti, šesti světovými jazyky. Generalizování této problematiky na úrovni států a národností podle mého názoru pouze podněcuje zažité stereotypy a předsudky vůči jiným národům, kterým bychom se nejen na úrovni mezinárodních vztahů a komunikace měli zásadně vyhýbat.

Vypadá to, že máš diplomacii v krvi, odpovídáš velmi kulantně. Vraťme se tedy k tvé stáži ve Washingtonu. Jakou pozici jsi na velvyslanectví zastávala a jak ses k ní dostala?
Stáže na Velvyslanectví České republiky ve Washingtonu jsem se zúčastnila v roce 2011 a po celou její dobu jsem pracovala na oddělení Kulturní a veřejné diplomacie. Měla jsem velké štěstí, protože právě po dobu mé stáže probíhal kulturní festival "Mutual Inspirations Festival 2011 - Antonín Dvořák", který naše oddělení organizovalo. Této zkušenosti si nesmírně vážím, stáž mě obohatila jak po pracovní, tak po osobní stránce.

O možnosti provedení studijních stáží na zastupitelských úřadech České republiky v zahraničí jsem se dozvěděla na internetových stránkách Ministerstva zahraničních věcí ČR, poté jsem již přímo kontaktovala Velvyslanectví ve Washingtonu a na základě osobní komunikace jsme se dohodli na podmínkách stáže.

To zní až příliš jednoduše. Jistě jsi musela projít přísným výběrovým řízením? 
Upřímně řečeno výběrové řízení opravdu složité nebylo, pouze jsem vyplnila povinný dotazník účastníka stáže a zaslala životopis a motivační dopis zástupci velvyslance ve Washingtonu, který se mnou během příprav stáže komunikoval. Nejspíše jsem měla velké štěstí, že jsem se stáže mohla zúčastnit právě v době konání festivalu, pro který kulturní oddělení stážistu potřebovalo, i proto bylo možná výběrové řízení jednodušší.

Festival byl určený pro širokou veřejnost, nebo byl zaměřen na úzkou skupinu lidí? Jaké dovednosti sis mohla osvojit při organizaci této akce?
Kulturní festival byl určen pro širokou veřejnost, jednotlivé události a koncerty byly pořádány v hlavních kulturních centrech po celém Washingtonu. Samozřejmě se v rámci festivalu uskutečnily i uzavřenější akce přímo v prostorách velvyslanectví. Myšlenkou festivalu ale bylo zapojit co nejširší veřejnost a poukázat na vzájemné vztahy a "inspirace" mezi oběma kulturami a tím i nepřímo podpořit či povzbudit vzájemnou spolupráci do budoucna.

Jak moc jsou skladby a osobnost Antonína Dvořáka v povědomí Američanů? 

Popravdě řečeno, jména Antonín Dvořák, Miloš Forman či Václav Havel jsou v Americe více známá než Česká republika jako taková. Povědomí o Antonínu Dvořáku je, minimálně v kruzích zajímajících se o klasickou hudbu a kulturu jako takovou, velice rozšířené, často ale až do takové míry, že si mnoho Američanů myslí, že byl jejich národním umělcem. Samozřejmě nejslavnější je jeho symfonie č. 9 – „ Z Nového světa", jak ale bylo patrné i během konání festivalu, jeho tvorba a působení v USA je obecně velice známé.

Měla jsi možnost se během stáže setkat s některým z amerických významných státníků či osobností?
Během mého působení na Velvyslanectví ČR ve Washingtonu jsem se přímo s žádnými americkými státníky či politiky nesetkala, díky festivalu a jeho aktivitám jsem ale měla možnost potkat celou řadu významných státníků a diplomatů (jako například velvyslance Německa, Polska či Maďarska), kteří byli na naše události pozváni. Navíc jsem se také potkala se slavnými osobnostmi americké a české kulturní scény, mezi jinými například s dirigentem Murry Sidlinem či klavíristou Radoslavem Kvapilem, a významnými krajany žijícími v USA, kteří naše koncerty a kulturní události pravidelně navštěvovali.

Vraťme se zpátky do Evropy a současnosti zároveň. Teď studuješ ve Francii a v rámci programu Erasmus jsi získala možnost působit na Sciences Po (Pařížský institut politických věd). Je studium náročné? Zaměřené spíše na teoretickou či praktickou stránku tvého oboru?
Studium na Sciences Po Paříž je zajisté zcela novou a zásadní zkušeností v mém akademickém životě. Nerada bych hodnotila náročnost studia samotného, podle mého názoru je toto hodnocení zcela subjektivní a záleží na přístupu každého studenta, kolik energie a úsilí chce do studia vložit. Na základě mých zkušeností ale mohu říct, že struktura a cíle vysokoškolského vzdělání jsou přinejmenším na Sciences Po Paříž zcela jiné, než v rámci českého univerzitního systému.

Zásadní rozdíl nacházím ve struktuře předmětů – na rozdíl od mých předchozích let na Karlově Univerzitě v Praze je na Sciences Po Paříž předepsána pouze jedna přednáška za semestr, všechny ostatní předměty jsou vedeny formou seminářů v malých skupinách, kde je aktivita během hodin a kontakt s profesorem zásadní součástí budoucího hodnocení.

Navíc, student je díky týdennímu povinnému čtení a celé řadě referátů a menších či větších seminárních prací zapojen do studijního procesu po celý školní rok, je prakticky nemožné, že by student nechal veškerou práci na zkouškové období. Forma hodnocení je také odlišná - výsledná známka sestává z mnoha kritérií, všechny předměty (kromě přednášky), jsou zakončeny velkou seminární prací. Systém na Sciences Po Paříž vyžaduje systematickou práci, bez které by úspěšné studium bylo prakticky nemožné.

Typ předmětů, který si jednotliví studenti volí, je velice různorodý. Každý student se může rozhodnout podle svých osobních preferencí a zájmů. Já osobně jsem volila více praktické předměty zabývající se současnými tématy a mezinárodní problematikou, nabídka předmětů je ale tak široká, že se student může profilovat prakticky jakýmkoliv směrem.

Myslíš si, že existuje nějaký důvod, proč není podobný systém výuky na vysokých školách zaveden i u nás? Co je hlavním rozdílem? Je na univerzitě méně studentů a vyučující se jim mohou poté déle věnovat nebo jde o naprosto jinou věc?

Je pravdou, že Sciences Po Paříž je institutem zaměřujícím se výhradně na politické vědy a tím může být jeho profilování snazší, nicméně si nemyslím, že by velikost českých univerzit či počet studentů výrazně omezoval jejich možnosti tento problém vyřešit. Podle mého názoru je hlavním problémem nedostatek schopností a kapacit, nejen finančních, ale zejména osobnostních ve smyslu nedostatečné aktivity a nasazení lidí zodpovědných za možnou reformu českého školství s jeho stavem něco dělat.

Zajisté je také problémem otázka profesorů samotných. Je samozřejmé, že pro instituci světového formátu jako je Sciences Po Paříž je mnohem snazší a realizovatelnější "nalákat" osobnosti světové politické scény a kapacity jednotlivých oborů zde vyučovat. Podle mého názoru by v Čechách kapacity schopné vyučovat na vysoké úrovni byly také, chybí ale motivace lidí zodpovědných za strukturu vzdělání je do vzdělávacího procesu angažovat a dále české školství modernizovat.

Mohl by pomoci i větší nátlak ze strany studentů. Více se sdružovat a poukazovat na konkrétní možnosti vylepšení vzdělávacího systému. Budete se nějak po svém návratu do Čech pokoušet o něco podobného? 

Je pravdou, že kultura sdružování studentů v rámci studentských asociací a svazů je v rámci francouzského prostředí mnohem hlouběji zakořeněna, v českém prostředí máme, podle mého názoru, v tomto ohledu ještě hodně co dohánět. Samozřejmě jsem již i na základě mé spolupráce se studentskou asociací Unicef-Sciences Po dostala celou řadu nápadů a podnětů na založení podobné studentské organizace i po mém návratu do Česka.

Pokud by byla příležitost zapojit se do nějakého hnutí podporující reformu českého školství, velice ráda se k takovéto iniciativě připojím a pokusím se i díky mým zkušenostem načerpaným právě ze studijního pobytu zde ve Francii přispět k jejím cílům. Nemyslím si ale, že bych již teď byla osobou kompetentní nějakou konkrétní změnu přímo navrhnout a prosazovat. Na to mi ještě zbývá načerpat mnoho znalostí a ujít mnohem větší kus cesty, než doposud.