Prudký rozmach ekonomik západní Evropy, zemí Východního bloku a některých asijských států (Japonsko, Jižní Korea), který následoval po konci druhé světové války (prioritně v padesátých letech), s sebou přinášel negativa v podobě prohlubování rozdílů mezi těmito vyspělými ekonomikami a zbytkem světa, pro který se po konci války ujalo označení „Třetí svět“.

Jelikož se ale jedná o pojem vágní a neurčitý, vyvstává problém s tím, které země pod toto označení patří a které nikoliv, tedy jakým způsobem Třetí svět vlastně definovat. B. R. Tomlison se ve své práci „What was the Third World“ právě nad touto nejasností zamýšlí a poskytuje nám širší pohled na problematiku zemí mimo hlavní osu západ – východ v době studené války. Shrnutí Tomlisonova článku pak přináší tato esej TST. 

 

Úvaha nad významem pojmu

Hned na úvod článku nám Tomlison nabízí zajímavou úvahu o tom, co pojem „Třetí svět“ vlastně znamená: „Stejně jako jiné kolektivní popisy Afriky, Asie, Středního východu, ostrovů v Tichém oceánu a Latinské Ameriky – jako jsou například „Jih“, „rozvíjející se svět“ nebo „méně rozvinutý svět“– označení „Třetí svět“ byl daleko více o tom, čím tato místa nejsou, než tím, čím skutečně jsou. Termín byl daleko častěji používán normativně než analyticky.“

Jinak řečeno, najít společná pojítka mezi jednotlivými zeměmi Třetího světa je velmi obtížné, ne-li zcela nemožné. Ve stejné skupině se totiž náhle ocitají největší státy světa společně s těmi nejmenšími, státy s viditelným demokratickým směřováním společně se státy světově nejvíce autoritářskými, či státy s absolutně rozdílnými sociálními strukturami a odlišným ekonomickým potenciálem.

Právě hospodářská vyspělost státu je klíčový ukazatel, podle kterého zejména laikové často určují, zda ta či ona země lze být kategorizována jako Třetí svět. Do jisté míry zde souvislost existuje, je kupříkladu pravdou, že státy s nejmenším HDP v přepočtu na obyvatele, tedy většina států Afriky či mnoho států Asie, jsou prakticky vždy mezi výčtem zemí, které jsou jako Třetí svět označovány.

Na druhou stranu v dnešní době již existuje značný rozpor mezi původním významem pojmu (tedy země, které nepředstavují Západ ani socialistický blok) a významem novodobým. Kupříkladu Indie, či dokonce Čína, která také nebyla mezi Východ vždy zařazována, mají dnes vyšší HDP na obyvatele než většina států bývalého SSSR a přestože stále obě dvě země zůstávají v této statistice daleko za Ruskem, díky mnohonásobně většímu počtu obyvatel se jejich celková ekonomická síla nejen vyrovná, ale v určitých ohledech tu Ruskou i předčí. 

Země jihovýchodní Asie dnes mírou svého bohatství téměř dosahují úrovně vyspělých ekonomik západní Evropy, ačkoliv během studené války většina spadala právě pod označení Třetí svět. Naopak státy jako Kazachstán, Ázerbajdžán či Uzbekistán patřily jako součást SSSR pod tzv. Druhý svět, zatímco svou ekonomickou úrovní je bez problému možné je zařadit do světa Třetího.

V čem tedy spočívá výjimečnou tohoto pojmu, jedná-li se o pojem tak velice vágní? Tomlison dochází k závěru, že nejdůležitější je samotná existence pojmu, se kterým se mnohé země ztotožnily a vzaly ho za svůj. Jak autor sám uvádí: „… povědomí o Třetím světě, zformované společnými idejemi a uvědoměním společné historie ve vztahu k Západu – takto v některých úvahách vyznívá důvod existence pojmu – protože poskytuje identitu, která je důležitá pro oba, jak vně, tak uvnitř jeho hranic.“

Zejména v době krátce po konci druhé světové války, kdy ještě zdaleka nebylo možné určit, zda některý ze směrů preferovaných supervelmocemi, tedy americký kapitalismus či sovětský socialismus, je vskutku ten správný, byla idea možné „třetí cesty“ pro mnoho států velmi lákavá.

Ačkoliv tedy nakonec je možné dojít k závěru, že existence pojmu Třetí svět má svůj přetrvávající důvod i do současnosti, přichází nakonec Tomlison se zajímavými statistickými údaji. Podle hledání v British Library catalogue z roku 2001 existuje 1805 knih, které obsahují pojem Třetí svět. Zajímavá je skutečnost, že zatímco například mezi léty 1975-1984 bylo takovýchto knih vydáno 654, od roku 1995 do roku 2001 už to bylo jen 169 knih.

Stejným způsobem pak Tomlison předkládá další zajímavý úkaz, a to že ve stejném období je možné zaznamenat nárůst počtu knih, které obsahují pojem „globalizace“. Jak k tomu sám autor nakonec dodává: „Vzestup a pád akademické terminologie je částečně otázkou módy a prodejnosti, ale nápadný pokles akademického užití termínu Třetí svět, kdy se pouze sedm knih s touto frází v titulku objevilo v British Library catalogue mezi lednem 2000 a březnem 2001, ukazuje nápadné přeskupení našeho způsobu myšlení.“

Do určité míry se tedy zdá, že pojem Třetí svět je minimálně v akademické rovině umírající entitou. S tím, jak postupně relativně slábne i „západní pól" bývalého bipolární dělení, se totiž čím dál tím více projevují rozdíly těch ostatních. A jen málo autorů si tak  v současné době dovolí postavit vedle sebe Indonésii, Zimbabwe či Paraguay a tvrdit o nich, že jsou tyto země stejné.  

Vznik pojmu a jeho prosazování

B. R. Tomlison poměrně náhle ve svém díle končí s úvahami ohledně významu samotného pojmu a seznamuje čtenáře s tím, jak pojem vznikl a kdy se prvně začal používat a v jakém konkrétním významu.

Termín samotný se podle Tomlisona prvně použil v srpnu roku 1952, a to v článku francouzských socialistických novin L´Observateur. Titul článku se dá do češtiny přeložit jako „Tři světy, jedna planeta.“ Článek byl napsán francouzským demografem a ekonomem Alfredem Sauvyem a zabýval se nově vzniknuvšími státy v Asii a Africe, které byly podle něj v poválečné percepci světa až příliš ignorovány. Podle Sauvyho právě tyto státy (konkrétně jmenována např. Indie, Čína nebo Pákistán), měly šanci stát se jakousi třetí silou, třetí cestou světového vývoje, mimo již výše zmiňovaný kapitalismus a sovětský socialismus.

První pokus o vytvoření takovéto třetí cesty proběhl v Indonésii roku 1955, kde se ve městě Bandung konala asijsko-africká konference 29 států. Jak Tomlison uvádí: „Bandungská konference byla často označována jako moment, který představoval onu kritickou mez, kdy se objevil Třetí svět jako sebeuvědomělé politické seskupení, a to i přesto, že během konference pojem nebyl použit.“

Výsledek konference byl však prakticky nulový. Zatímco Indové a Indonésané doufali ve vytvoření jakéhosi „pozitivního neutralismu“ ve vztahu k oběma mocenským blokům, státy jako Ceylon, Filipíny nebo Irák již byly v té době studenoválečným konfliktem ovlivněné natolik, že prohlásily neutralismus za řešení špatné, kdy podle nich je třeba hrozbu komunismu odvrátit.

Zatímco tato konference tudíž žádný dopad na následující dění neměla, konference Hnutí nezúčastněných zemí, která se konala v létě 1961 v Bělehradě, již výsledky přinesla. Bylo vytvořeno nové vyjednávací fórum, které se během šedesátých, sedmdesátých a osmdesátých let značně rozrostlo. Hlavní zájmy tohoto hnutí se v průběhu let měnily, v šedesátých letech se například řešila bezpečnost některých jejich členů v souvislosti s invazí do Maďarska či Suezskou krizí, později mezi hlavní zájmy patřily dekolonizace a ekonomické problémy.

Chudoba jako hlavní problém

V padesátých a zejména poté v šedesátých letech se začal prohlubovat rozdíl mezi bohatými zeměmi Prvního a popřípadě i Druhého světa a zeměmi světa Třetího. V 70. letech již byl tento rozdíl natolik patrný, že se ekonomika stala jednou z hlavních priorit těchto zemí. Mnoho ekonomů v 50. a 60. letech uvádělo, že „…chudoba nezápadních ekonomik je výsledkem nízkých úrovní rezerv a investic, a že tyto problémy mohou být nejlépe vyřešeny zvýšením vnějšího vlivu tak, aby bylo místním elitám možno pomoci modernizovat jejich společnost.“

Proti tomuto názoru však stálo mnoho nejednotných názorů tzv. „školy závislosti“ (v originále The dependency school), které tvrdily, že se jedná o pokus kapitalistických (popřípadě socialistických) států na sebe navázat nové státy a jejich ekonomiky, které by pak byly na těch vyspělých závislé.

Pro termín Třetí svět však byla klíčová myšlenka nedostatečného růstu (anglicky underdevelopment). Na konci šedesátých a zejména pak v sedmdesátých letech se začínala v některých chudých státech projevovat frustrace z nedostatečného růstu ekonomiky a stále se zvětšujícího rozdílu mezi bohatými a chudými.

Na popularitě začala získávat myšlenka, podle které je tento nedostatečný růst přímým důsledkem nastavení mezinárodní systému po druhé světové válce, kdy vítězné mocnosti (zejména pak USA) přetvořily systém do podoby, která vyhovuje jejich potřebám, ale která je pro slabší ekonomiky silně nevýhodná.Chudší státy označily samy sebe jako „oběti“ tohoto systému a rozhodly se společně proti tomuto stavu bojovat. Proto zejména 70. léta jsou známá jako nejlepší doba rétoriky o společném cíli a postupu zemí Třetího světa.

V této dekádě kolektivní identita většiny Asiatů, Afričanů a Latinoameričanů v mezinárodních vztazích byla vyjadřována skrz požadavky na reformu struktury mezinárodní ekonomiky. Hlavní slovo měla skupina G77 (založená 77 státy Třetího světa, k dnešnímu dni má cca 130 členů), kdy členové této skupiny označili sami sebe za „rozvojové země“. Důležitá byla účast zemí Latinské Ameriky, které se neúčastnily konference v Bělehradě roku 1961, ale které mohly nyní přispět svými jedinečnými zkušenostmi ohledně existující ekonomické situace.

Hlavním cílem kampaně, kterou skupina rozjela, bylo vytvořit nový ekonomický systém, který bude spravedlivý i pro země mimo OECD nebo RVHP. Výsledkem byla deklarace NIEO (New International Economic Order), schválená na zasedání OSN roku 1974. Jak dodává Tomlison: „V retrospektivě můžeme vidět, že rezoluce OSN v roce 1974 ohledně NIEO podtrhla vysokou míru solidarity vlád zemí Třetího světa v revoltě proti Západu.“

Názory ohledně NIEO se už v době jeho deklarace různily. Přívrženci tvrdili, že se jedná o nevyhnutelný krok vpřed a důsledek rostoucí revolty ze strany chudších států (kterých po dekolonizaci značně přibylo), naopak odpůrci viděli v novém systému hybrid, který se snaží omezit liberalismus a vystavuje světovou ekonomiku tlaku ze strany bolševiků a nacionalistů, při kterém bude svět napořád rozdělen mezi „bohatý sever“ a „chudý jih“. Katastrofické scénáře se nicméně nakonec nenaplnily.

Na konci sedmdesátých let byla díky druhému ropnému šoku ukončena patová situace na mezinárodní scéně, kdy státy Třetího světa měly většinu ve Valném shromáždění OSN, ale jakýmkoliv ekonomickým změnám bylo bráněno prostřednictvím MMF a Světové banky, které ovládaly západní státy. Tomlison upřesňuje: „Na konci sedmdesátých let schopnost skupiny zemí Třetího světa v OSN užít tlak k dosažení změny značně oslabila. Jejich hlavní schopnost, totiž hrozba bojkotu vývozu základních surovin na sever, ztratila v důsledku manipulace OPECu s cenami ropy hodnověrnost.“

Osmdesátá léta se nesou v duchu dlužnické krize rozvojových států. Ty přestávají být schopné platit své závazky vůči věřitelům, kterými jsou často i soukromí investoři z řad občanů západních států, a celé řadě z nich hrozí bankrot. Avšak krach byť i jediné rozvojové země by mohl mít neblahý důsledek na stav některých západních ekonomik, proto se vlády těchto států rozhodly zakročit a zadluženým zemím pomoci, ovšem za cenu restrukturalizace hospodářství dané země a politických a sociálních změn.

Vztah mezi Západem a Třetím světem se značně proměňoval. Zatímco některé země využily nové příležitosti, které byly nabídnuty skrz růst díky obchodu s již zpracovaným zbožím – jmenovitě Jižní Korea, Taiwan, Singapur, Hong Kong, kteří byli o něco později následovány Malajsií, Filipínami, Indonésií, Thajskem a hlavně pak Čínou – mnoho jiných, zejména v Africe, utrpělo vážné šoky.

Mnoho afrických zemí se s koncem osmdesátých let dostalo do stavu rozsáhlého ekonomického selhání, což podkopalo samotnou sílu a legitimitu států, které se označovaly jako Třetí svět. S koncem studené války navíc pro tyto země skončila i možnost hypotetické sovětské podpory, jelikož strategických spojenců v Africe již nebylo třeba. Dalekosáhlé změny spojené s africkým ekonomickým úpadkem a koncem studené války vedly k tomu, že pouto, které spojovalo země Třetího světa dohromady po politické i psychologické stránce, velmi zeslabilo.

„Jak se soudržnost materialistického konceptu Třetího světa rozpadala během osmdesátých let, objevil se alternativní přístup k identifikaci, rozlišení a částečné unifikaci zkušeností Třetího světa.“ Tato poměrně tajemná a nejasná věta B. R. Tomlisona dostává smysl až po pečlivé analýze a rozboru zbytku článku, ze kterého tato práce vychází.

Jak Tomlison vysvětluje, bohaté severní státy byly v dřívějších dobách často kolonizátory území dnešních chudších jižních států, a to jak v Latinské Americe, tak v Africe i Asii. Celý vztah mezi Severem a Jihem je tak podle tohoto přístupu založen na principu vztahu kolonizátora a kolonizovaného, kdy po dekolonizaci (která v několika vlnách trvala od první poloviny devatenáctého století až do sedmdesátých let dvacátého století) prakticky u všech bývalých kolonizovaných států najdeme tendenci absolutně se oprostit od jakýchkoliv pout s bývalým kolonizátorem, a zároveň se projevují sympatie k dalším dříve kolonizovaným, které sužují stejné problémy.

Takovýto výklad najdeme i dnes u mnohých rétorů napříč světem, kteří tvrdí, že současné globalizační snahy Spojených států a jejich spojenců nejsou vlastně nic jiného, než pokus o novodobý kolonialismus, jehož cílem je faktické ovládnutí vybraných zemí Třetího světa (které jsou de iure nezávislé) pomocí chytrých finančních, ekonomických, kulturních a politických tahů.

Závěr

Článek B. R. Tomlisona  se zabýval zejména vysvětlením pojmu Třetí svět a jeho vývojem v průběhu druhé poloviny dvacátého století až do dnešní doby. Prioritní koncept, chápající země stojící mimo konfrontační zónu Východ vs. Západ jako státy s alternativní cestou rozvoje, se bohužel pro tyto státy nikdy nepodařilo realizovat. Důvodů je možné ve světě sociálních věd najít nepřeberné množství, autor tohoto článku však vyzdvihuje některé, které on sám považuje za nejdůležitější.

Prvotním problémem byl fakt, že již krátce po začátku studené války bylo i mnoho zemí Třetího světa jistým způsobem do konfliktu zapojeno, a nepodařilo se tedy vytvořit silnou neutrální třetí stranu, jak o to usilovaly Indie s Indonésií v 50. letech. Země Třetího světa byly tudíž během celé studené války fragmentovitě děleny na příznivce Západu či Východního bloku a žádný výrazný třetí hlas se nezformoval.

Druhý problém spočívá v tom, že se prakticky žádné ze zemí Třetího světa nepodařilo zachytit rychlé tempo růstu ekonomik Západu i Východu během prvních desetiletí po druhé světové válce, kdy pro to obecně byly příznivé podmínky. Důvodů, proč tomu tak bylo, je opět možné nalézt velké množství, v článku byl například zmíněn malý objem finančních rezerv a investic, postkoloniální trauma, nejednotnost ohledně názoru na podobu mezinárodního ekonomického systému, který podle některých znevýhodňoval chudé státy… atd.

Příčinu je možné hledat například i v absenci výraznějšího hráče ve světové politice, který by se o prosazování zájmů Třetího světa jako celku zasazoval, na rozdíl od současné doby totiž během studené války nebyl ani na Indii, ani na Brazílii brán zřetel, na Čínu jen velice omezeně.

Mezi běžnými obyvateli zejména států Jihu je i v dnešní době populární teorie imperialismu, kdy jižní státy nemohou nikdy dosáhnout úrovně států Severu a nikdy k tomu ani neměli šance, protože mezinárodní systém, tak jak je nastavený a s pravidly tak jak existuji, jim to fakticky jednoduše neumožňuje.

Nicméně srovnáme-li ekonomickou situaci států Třetího světa tehdy a nyní, zjistíme, že některé z nich se postupně skutečně přesunuly ze skupiny rozvojových zemí mezi země vyspělé, proto vše naznačuje tomu, že takovýto posun je možný i v ostatních zemích. Bohužel státy, které tento „obrod“ nepotkal, jsou dnes často v daleko kritičtější situaci, než byly na začátku 60. let, a problém nedostatečného rozvoje v těchto zemích tedy vstupuje do 21. století jako jeden z prioritních.

Abychom tedy jednoduše odpověděli na otázku z názvu tohoto článku: Pokud Třetí svět i v dnešní době existuje, je daleko menší než dříve, potýká se s jinými problémy a zařazení do této skupiny rozhodně není ze strany národních států (na rozdíl od minulosti) žádoucí. 

 

 

Článek je odborně zaštítěn časopisem pro politiku a mezinárodní vztahy Global Politics.

 

Hlavní zdroj:

What Was the Third World? Autor: B. R. Tomlinson. Zdroj: Journal of Contemporary History, ročník 38, číslo 2 (duben, 2003), Strana 307-321 Nakladatelství: Sage Publications, Ltd.

Doplňující zdroje:

Baylis, John, Smith, Steve, The Globalization of World Politics, Oxford University Press, Oxford 1999

Goldstein, Joshua S., International Relations, 4. vyd., Pearson, New York 2001