Všichni asi někdy slyšeli o tragédii občiny. Hlavním (anti)hrdinou tohoto příběhu však není samotná občina, ale tzv. racionální aktér. Ve skutečnosti je to jeho tragédie.

Racionální aktér se řídí výhradně logikou maximalizace vlastního zisku a usiluje o co nejekonomičtější využití zdrojů, aby tohoto cíle dosáhl. Odhaduje důsledky každé volby, jež se mu nabízí, a vybírá pak tu nejefektivnější variantu. To ovšem předpokládá relativně předvídatelné prostředí, dostatečné informace o tomto prostředí a schopnost je vyhodnotit.

Ačkoliv je racionální aktér bytostný individualista, není vyloučena jeho účast na kolektivním jednání. Musí být ale splněny dvě podmínky. Za prvé, kolektivní akce zajišťuje kýžený statek úsporněji než akce individuální. A za druhé, pro úspěch kolektivní akce je účast dotyčného jednotlivce natolik důležitá, že kdyby se neúčastnil, pravděpodobně by akce zkolabovala. Pokud tato druhá podmínka není splněna a výsledek bude zajištěn (a volně dostupný) i bez podílu dotyčného jednotlivce, zvolí racionální aktér strategii černého pasažéra. To je klíč k tragédii občiny.

Nerozumný racionalismus

Dovolte malý myšlenkový experiment. Představme si automobilistu milujícího rychlou riskantní jízdu. Jako racionální aktér, sledující jen na svůj prospěch, nemá sám od sebe důvod brát ohled na ostatní řidiče; má silnější, větší a odolnější auto, které ho ochrání před nárazem, navíc věří ve své schopnosti. Takového racionálního aktéra nepředěláme na altruistu, je ale možné přimět jej k chování neohrožujímu ostatní, pokud vhodně nastavíme systém vnějších pobídek. Prostřednictvím zákonů zařídíme, aby pro racionálního aktéra bylo ekonomicky výhodnější jezdit ohleduplně (pokuty, trestné body, odebrání řidičáku).

Jenže aby ta pravidla byla dodržována, musí jejich neplnění někdo trestat. V tomto případě dopravní policista. Co když je ale dopravní policista také racionální aktér, maximalizující svůj zisk? Takový se může nechat dotyčným „pirátem“ podplatit. Je tedy nutné, aby existoval systém vnějších pobídek, díky kterým bude pro racionálně uvažujícího policistu ekonomicky výhodnější dělat svou práci poctivě. Plnění těchto pravidel ovšem musí někdo vynucovat. V tomto případě policejní inspektor. Jenže co když je policejní inspektor také racionální aktér, který se nechá podplatit? A co když je racionálním aktérem i policejní prezident a ministr vnitra?

A co když budou racionálními aktéry i poslanci, kteří budou vytvářet zákony tak, aby na první pohled odpovídaly požadavkům nahněvaného lidu, ale ve skutečnosti budou vyhovovat mocným a bohatým, na což občané nepřijdou, protože jsou příliš sobecky racionalističtí na to, aby se ve volném čase zajímali o věc veřejnou?
Kdyby všichni ve společnosti jednali jako mýtický racionální aktér, stal by se život v ní „osamělý, ubohý, ošklivý, zvířecí a krátký,“ jak Thomas Hobbes ve slavném Leviathanovi charakterizoval tzv. přirozený stav lidstva. Odpověď, kterou nabídl, bohužel kulhá – co když bude onen absolutní vládce, který má přirozený stav ukončit, především racionálním aktérem, maximalizujícím svůj osobní zisk? Nebude život pod ním obdobně ponurý?

Self-interest rightly understood?

Odpovědí na tyto záměrně absurdní příklady by mohl být koncept „správně pochopeného vlastního zájmu“ (se kterým v jisté podobě pracoval i Hobbes). Racionální aktér si prostě spočítá, že je i v jeho zájmu pomáhat tvořit a uchovávat jistá dobra, jež jsou pro lidský život nezbytná a jež nelze efektivně zajistit jinak než solidární formou veřejných statků.

Jenže spočítat si všechny souvislosti je prakticky nemožné. Na to je sociální prostředí – a  to moderní zvlášť – příliš komplexní a následky každého individuálního rozhodnutí příliš nedohlédnutelné a mnohonásobně zprostředkované. Pokud by rozhodnutí chovat se solidárně mělo vždy záviset na spočitatelné výhodnosti takového kroku, nikdy bychom se nerozhodli.

Než spoléhat na prozíravost racionálních aktérů je rozumnější spolehnout se na účinnost všech těch nespočitatelných, „neekonomických“ faktorů, jako je morálka. Tu si lidé dokáží zvnitřnit, vzít za svou, a to natolik, že kontroly a represe, jež mají vynucovat plnění kodifikovaných norem, nebudou muset být použity při každé příležitosti; to by bylo ekonomicky absolutně neudržitelné. Morálka je levnější a účinnější než policie.
Předpokladem ovšem je, aby se lidé identifikovali se společností, která dotyčné normy prosazuje; aby v ni měli důvěru, tj. aby mohli (racionálně) očekávat, že když budou jednat solidárně, budou takto jednat i ostatní. Je tedy zapotřebí vysoké míry společenské soudržnosti.

Právě zde se ale ukazuje, že teorie racionální volby není jen učebnicový model. Je to faktor, který díky alianci institucionalizované akademické zabedněnosti a politické ideologie, jíž některé ekonomické teorie vyhovují více než jiné, reálně proměňuje sociální prostředí. Běžně se setkáte s názorem, že když nějaká firma prosazuje svůj zájem bez ohledu na ekologické nebo sociální důsledky, „nelze jí to vyčítat“, protože usilovat o maximalizaci zisku je přirozené. Pokud takové zdůvodnění pravidelně slýcháte, naučíte se jednat jinak, než kdybyste slýchali, že být sobec je špatné. Nebudete se např. při daňové defraudaci cítit provinile, což sníží emoční náklady na takové rozhodnutí, učiní je to pravděpodobnějším a ještě normálnějším.

Ekonomická nebesa a sociální počasí

Politika rozpočtové přísnosti se snaží vytvořit prostředí, v němž budou lidé donuceni stát se oněmi mýtickými racionálními aktéry. Je třeba odehnat oblaka, jež brání ve výhledu na nebesa matematizované ekonomie, a dosáhnout toho, aby každý jednotlivec byl co nejvíce identifikovatelný se svým osobním účtem; aby šlo u každého vysledovat všechny náklady na jeho jednání, jeho zisky a ztráty; aby se zabránilo tomu, že kapitál je kdesi nekontrolovatelně solidárně a „cikánsky“ rozptýlen a nelze přesně říct, komu patří který dolar, jakého rozhodnutí je výsledkem a jak moc tedy bylo to rozhodnutí efektivní.

Společnost, to jsou oblaka, a ekonomie odedávna toužila být nikoli meteorologií, ale astronomií (k ní se odkazoval Marx, po něm Walras, po nich další; oblíbenost tohoto přirovnání v dějinách ekonomie je příznačná).
Když se na jaře 2010 Evropská unie přihlásila k politice austerity, odvolávala se na výzkumy italských ekonomů (tzv. Bocconi boys), zejména Alberta Alesiny a Silvia Ardagna. Ti dokázali  zkrotit meteorologickou nestálost empirie natolik, že podali vědecký důkaz prospěšnosti rozpočtových škrtů pro růst, a to zejména škrtů prováděných v době ekonomické recese. Pro racionální tržní aktéry jsou totiž takové škrty signál, že stát je k šetření opravdu odhodlán a nehrozí mu „Řecko“, zatímco jim nehrozí znehodnocení výnosů inflací a vysokými daněmi. To vzbudí pozitivní podnikatelská očekávání a nastane všeobecná prosperita. Obavy ze sociálních dopadů austerity „jsou zveličené a často jsou strategicky využívány jistými skupinami, ne nutně těmi nejvíce znevýhodněnými, k ochraně vlastních zájmů,“ ujišťoval Alesina evropské ministry. I levicoví intelektuálové jsou přece jen racionální aktéři, maximalizující svůj zisk. (Je otázka, čím byl motivován Alesina.)

Rozvrat společenské soudržnosti, té nevyčíslitelné „meteorologické“ veličiny, je nejpravděpodobnějším důsledkem tohoto sociálního inženýrství. Už proto, že rozpočtová přísnost rozhodně není třídně neutrální. Koneckonců, přísnost má být hlavně na chudé, říká stará pravda. A nebesa, kde platí ekonomické zákony, jsou hodně, hodně vysoko. Při takových vzdálenostech se mezitřídní solidarita udržuje těžko, morálka se stává jen zástěrkou mocenských zájmů a morální apely jen ultrakonzervativní výzvou k poslušnosti vůči pánům.
Za tragédii, která může následovat, budeme vděčit racionálnímu aktérovi.