Kissinger ani v devadesáti nekončí

Kissinger se narodil v bavorském Fürthu do středostavovské židovské rodiny, jež v roce 1938 uprchla před nacisty do Ameriky. První léta v zámoří byla krušná. Přes den pracoval v továrně vyrábějící štětky na holení, do školy chodil po večerech. Studia na vysoké škole přerušil povolávací rozkaz: na starý kontinent se vrací jako vojenský zpravodajec s americkou armádou. Ne nadlouho. V roce 1947 jej nacházíme v Nové Anglii, kde se spolu s kokršpanělem Smokeym zabydluje na jedné z harvardských kolejí (Smokey je tu načerno). Na Harvardu zůstává i po doktorátu (1954) a záhy se etabluje jako akademik, jehož činnost i v těchto raných letech přesahuje do politické praxe.

Pracuje jako externí poradce prezidentů Kennedyho a Johnsona a píše Nuclear Weapons and Foreign Policy, vlivnou kritiku stávající doktríny tzv. hromadné odvety, plánu plošného nasazení amerických jaderných zbraní v případě jasné hrozby ze strany SSSR. Strašení nukleární apokalypsou podle Kissingera přitom nebylo věrohodné a tudíž dostatečně účinné, aby Sovětskému svazu – který Kissinger považoval, podobně jako třeba napoleonskou Francii, za revoluční mocnost usilující o proměnu statu quo – bránilo k pozvolnému rozšiřování vlivu omezenými konfrontacemi. Kissingerovým řešením, které se vzápětí odrazilo v nové Kennedyho doktríně tzv. pružné reakce, bylo přetnutí pomyslného pouta mezi nasazením jaderných zbraní a totální válkou – odstrašení (deterrence) měly Spojené státy a NATO nyní dosáhnout kombinací konvenčních a takticky nasaditelných jaderných zbraní. Jinými slovy, schopnost USA nadále udržovat globální status quo měla být posílena za cenu připuštění možnosti omezených jaderných válek.

Nejpamětihodnější, a samozřejmě i nejkontroverznější, jsou nicméně Kissingerova léta v politice, která prožil jako mimořádně vlivný poradce prezidenta pro národní bezpečnost (1969-1975) a následně i ministr zahraničí (1973-1977) v Nixonově a následně Fordově administrativě. Stoupenci jej oslavují především jako architekta strategického otevření Číně, jež následovalo krizi ve vztazích mezi Pekingem a Moskvou (1969) a redefinovalo velmocenskou šachovnici studené války, détente ve vztazích s SSSR (Kissinger sehrál ústřední roli při sjednávání první smlouvy omezující stavy strategických jaderných zbraní, SALT I), nebo za „kyvadlovou diplomacii“, díky které připravil po Yom Kippurské válce (1973) půdu pro mírovou dohodu mezi Izraelem a Egyptem.

Kritici jej zatracují za utajované bombardování Kambodži, které si dle nich vyžádalo statisíce obětí a usnadnilo pozdější nástup Rudých Khmerů, za prodlevu při stahování amerických jednotek z Vietnamu (za roli při pozdějších jednáních o pařížských mírových dohodách nicméně získal Nobelovu cenu míru a vždy tvrdil, že mu šlo o ideální exit strategy v místním kontextu a zachování postavení USA ve světové politice obecně, díky němuž mohly pokračovat v otevírání Číně nebo zastavit syrskou intervenci do Jordánska v roce 1970), za roli v tajných operacích v Latinské Americe, které zde měly zabránit nástupu komunismu – včetně pravděpodobné podpory Pinochetova puče v Chile – nebo za podporu represivního režimu šáha Pahlavího v Íránu či tehdejšího západního Pákistánu při brutálním zásahu v dnešním Bangladéši (1971).

Po volebním vítězství Jimmyho Cartera – jemuž bude poradce pro národní bezpečnost dělat někdejší Kissingerův kolega na Harvardu Zbygniew Brzezinski – se věnuje učení a psaní, zakládá konzultační společnost Kissinger Associates, která se zaměřuje hlavně na Čínu, a získává pověst vyhledávaného rádce a komentátora v americkém zahraničněpolitickém establishmentu. Poněkud překvapivě, vzhledem ke svému minulému smýšlení o americké jaderné strategii, se bere za svět bez jaderných zbraní (za studené války přinášely stabilitu, nyní jsou však jako nástroj odstrašení ostatních států méně účinné a jejich držení je větším rizikem). Vyjadřuje obavy z jaderného Íránu (sestrojí-li Teherán bombu, dojde v regionu k proliferaci umocňující hrozbu atomové války). Varuje před přepjatými očekáváními v souvislosti s revolucemi v arabském světě (jejich trajektorie jsou těžko předvídatelné). A píše mimo jiné svou prozatím poslední knihu o Číně, lapidárně nazvanou On China (konfuciánská tradice zabrání Pekingu usilovat o impérium).

Zastánci Kissingerovy pragmatické realpolitiky ho budou vždy hodnotit jako mimořádného státníka s vyřídilkou jeho hrdinů (třeba kancléře Metternicha), který pochopil, že účel (bezpečnost státu) v mezinárodní politice světí prostředky. Jiní budou namítat, že universální morální principy platí padni komu padni a nejraději by ho viděli před Mezinárodním trestním soudem v Haagu. Další zpochybní jeho význam a úlohu v klíčových rozhodnutích Nixonovy administrativy ve vztahu k Číně nebo SSSR.

Jisté je, že coby nadaný memoárista svou legendu notně přiživil. Z pramenů navíc vystupuje jako sebejistý, nepochybující politik s nemalou dávkou cynismu a touhou po moci, který pochopil, že v Americe mu ji pomohou získat nejen výborné kontakty, ale i status celebrity, kterého se mu dostalo po původně tajné misi do Pekingu (1971). A jako muž přesvědčený o tom, že sehrává mimořádnou dějinnou úlohu.

Kissingerovy akademické práce prozrazují víru v osudové řízení historických událostí, které jej vede k hluboce tragickému chápání mezinárodní politiky. Dějiny mezinárodních vztahů jsou pro něj sledem opakovaných pokusů vtisknout chaosu řád a za pomoci tohoto legitimního řádu, stojícím v první řadě na rovnováze moci, omezit konflikt a zajistit stabilitu. Tyto pokusy jsou dílem velkých postav (Metternicha nebo Bismarcka), kteří hrdinně vzdorují dějinám a proto jsou vyvázáni z pravidel běžné morality. Jejich úspěch ale nelze zvěčnit – například pomocí institucí – a proto je prchavý.

Pokud Kissingerovi status, o který se svým projektem velmocenského modu vivendi hlásí, přiznáme (aniž bychom ho nutně museli z morálního hlediska vyvinit ze všech jeho činů, tak jako on snímá vinu z beder svých historických hrdinů), hned druhým dechem můžeme dodat, že jeho vlastní diplomatická kariéra do jeho tragického pojetí mezinárodní politiky docela dobře zapadá. Konec détente s Moskvou ho zastihl ještě v úřadu a velmocenský modus vivendi tak vzal rychle za své. Politika otevření Číně mohlo být smysluplná z krátkodobého hlediska, z dnešního pohledu ale možná Říši středu otevřela dveře k tomu (přístupem na americké trhy, transferem technologií), aby naplnila svůj mocenský potenciál. Snahu o globální hegemonii podle Kissingera sice ve své kulturní DNA nemá. Zároveň ale i on – který v předminulých volbách podporoval republikána Johna McCaina – by zdá se rád viděl v Baracku Obamovi státníka, jenž vytvoří nový legitimní mezinárodní řád 21. století. Možná si tak čínskou „kulturní výjimkou“ není na pozadí svého obecně pesimistického pohledu na dějiny mezinárodních vztahů zase tak jistý.

Upravená verze tohoto článku vyšla v Hospodářských novinách (27.5.).