Přesto však nejen pro staromilce může být doba dvou let na rozloučení se s výrobkem příliš krátká. Tehdy, jde-li o něco nákladnějšího, určeného k delšímu použití. Riziko poruchy se s věkem zvyšuje, a delší než dvouletá záruka se stává atraktivní. Někteří prodejci jsou ochotni ji výslovně sjednat, pro většinu z nich se to ale nevyplatí. A tak vzniká prostor pro svéráznou samostatnou podnikatelskou činnost: poskytování prodloužené záruky.
Funguje to, zdá se, jednoduše a k oboustranné spokojenosti. Zákazník, který si zakoupil třeba automobil či IT vybavení, si zaplatí za to, že v případě závady po záruční době poskytnuté prodejcem (tedy zákonné dvouleté či delší) mu poskytovatel prodloužené záruky vadu bezplatně odstraní. Má to ale dvě úskalí.
Jedno z nich platí pro toho, kdo si takovou prodlouženou záruku pořizuje. Tím, že jí poskytuje někdo jiný než výrobce, nebo ten, kdo zákazníkovi zboží prodal, se v pravém slova smyslu vlastně nejedná o žádnou záruku. Nejde o záruku za jakost ani odpovědnost za vady věci tak, jak tyto pojmy znají a vymezují právní předpisy. Neuplatní se tedy podrobnosti, které pro vzájemné vztahy tohoto druhu zákon upravuje, ani se zpravidla neuplatí související judikatura či ustálené výklady. Rozsah práv zákazníka je tedy plně závislý na obsahu smluvního ujednání s poskytovatelem prodloužené záruky, a zákazník by si tedy smlouvu měl obzvláště pečlivě přečíst.
Druhé úskalí se objeví u toho, kdo prodlouženou záruku poskytuje. Zákon sice uzavírání takových smluvních ujednání nezakazuje, ale toto se dá plně říci jen v soukromoprávní rovině. Poskytovatel se ještě musí zabývat tím, zda je pro takovou činnost nezbytné nějaké zvláštní povolení. A zde je kámen úrazu: poskytování prodloužené záruky se totiž svou povahou velmi blíží podstatě pojištění. A k tomu je nezbytné získat povolení pro provozování činnosti v pojišťovnictví.
Přelomové rozhodnutí ve věci posuzování prodloužených záruk jako pojišťovací činnosti vynesl před několika týdny anglický Nejvyšší soud. Společnost provozující poskytování oprav a náhrad vadných televizních satelitních přijímačů, digitálních přijímačů a podobných zařízení, byla shledána vinnou tím, že svoji činnost provozovala bez pojišťovací licence. Následek je podle anglické právní úpravy poměrně krutý – zrušení společnosti. Soud v daném případě usoudil, že se jedná o pojištění „finančních ztrát různého druhu“, neboť kdyby zákazník neměl pořízenu prodlouženou záruku, hrozila by mu ztráta v podobě nákladů vynaložených na opravu či koupi náhradního zboží. Pojištění „ostatních finančních ztrát“ přitom zná i česká právní úprava pojišťovnictví. A je nemálo pravděpodobné, že by podle českého práva mohlo být poskytování prodloužených záruk posouzeno obdobně.
Zbystřit by měli nejen ti, kteří nabízejí za úplatu poskytování prodloužených záruk za výrobky, s nimiž nemají vůbec nic společného. I v případě, že např. v rámci korporátní skupiny specializovaná společnost poskytuje prodloužené záruky za výrobky vyráběné jiným členem skupiny, které jsou prodávány někým třetím (ať už ze skupiny nebo třeba prostřednictvím dealerské sítě), není vyloučeno posouzení takové činnosti jako činnosti pojišťovací. Což bez pojišťovací licence provádět nelze.
