Česká televize: 36 let proti vám

Stalo se to před motorestem U Devíti křížů v březnu 1991. Byl jsem jako novinář v koloně prezidenta Václava Havla, vracejícího se z Bratislavy po dálnici, neb počasí neumožnilo letět. Havel vystoupil z auta a vyrazil se občerstvit. Když byl na schodech před vchodem, dveře do restaurace se otevřely a vyšel z nich zpěvák a herec Josef Laufer. Tvářemi obou principálů té scénky prolétl na zlomek vteřiny výraz nejistoty, hned byl však ten tam. Padli si do náruče jako báťuška s báťuškou na Běloruském nádraží v Moskvě po pobytu jednoho na Kolymě. Podívali jsem se na sebe s tehdejším mluvčím, Michaelem Žantovským, poněkud škokodolibě a pronesli svorně cosi o Dopisu Svobodné Evropě, který v sedmdesátých letech Laufer zpíval pod balkonem režimu, oslavuje v něm komunistického fízla Pavla Minaříka.

Toho Minaříka, který v Mnichově jako hlasatel Svobodné Evropy “připravoval” pumový útok, čili marně k němu nabádal pražské ústředí, až ho nakonec provedla rumunská služba v roce 1979, kdy už byl Minařík na studiích v sovětském Kyjevě. Moderátor televize Oldřich Vejvoda a další normalizační “novináři” věnovali Minaříkovi prestižní množství vysílacího času. Nic z toho se nedá ani  vzdáleně označit za zpravodajství, analýzu, či komentář. Byla to čistá propaganda.

Totéž platí o dalších velikánech “zahr.pol.žurnalistiky” v období normalizace, Jiřím Jamborovi a Ivanu Brožovi. První byl šéfem zahraniční redakce, druhý externím komentátorem a poradcem ministra zahraničí (už ta kombinace je pěkná). Je zajímavé, že leckomu se Brož, zvaný Pershing, s Jamborem pletl. Někteří mí známí je označovali souhrnou přezdívkou Brambor, ač byli fyziognomicky i projevem úplně jiní. 

Brožova zvláštní kadence připomínala nepravidelné dávky ze samopalu. Kromě bezvýznamných cintů sovětských pohlavárů rád citoval západní tisk a občas si přinesl knihu v angličtině, kde měl podtrhané věty pro kameru, což se od něj jistě přiučil Václav Klaus. Jambor byl pomalý a rozšafný - do té doby, než přišla řeč na kovboje Ronalda Reagana. Tento tróp nebyl nijak originální. Západoevropský tisk představoval Reagana jako kovboje ještě s větším gustem než později George Walkera Bushe. Jambor přitom vždy morfnul do podoby ochotníka z Dolních Počernic. 

V jednom z Třiceti případů majora Zemana (Jana Zemana...) hraje herec Svatopluk Matyáš “zpravodaje” a “komentátora” Československé televize z Bonnu, tehdejšího hlavního města Spolkové republiky. Jeho komentář o nezaměstnanosti, ekonomické krizi a kancléři Konrádu Adenauerovi, jehož prosperitu si coby děvku (to slovo pochopitelně cudně nezaznělo) vydržují Američané z Wall Streetu, je archetypem všech žvástů, které v šapitó dějin zvaném Československá televize (ČST) zazněly. Matyášův komentář byl sice fiktivní součástí hraného filmu (seriálu), jeho vztah k realitě byl ovšem stejný jako povídání Jambora, Brože, Vejvody a Minaříka. Z tohoto pohledu se mi opravdu zdá trefná metafora ČST coby cirkusu, v němž pro galerii a lóži každý z peformérů dělal, co a jak uměl. Už tehdy bylo poznat, že toho moc neuměli. Z dnešního pohledu je pak na ta čísla bizarní pohled. 

Přesto si nemůžu nevzpomenout na Havla s Lauferem u Devíti křížů. Jejich objetí pomohlo na svět příčině, proč se na normalizaci dnes leckdo dívá s nostalgií, proč může Česká televize tvrdit, že se do sloganu “60 let s vámi” vejde i ono šapitó, jako kdyby to byla jen jakási maličkost, kterou je možné schovat za Wericha a Bohdalku. Ve skutečnosti bylo šapitó podstatou a Werich s Bohdalkou jen komparzem v kusu Velkého Brambora. 

Upravená verze tohoto článku vyšla v Reflexu