První otázka bude spíše obecná – v čem vy osobně spatřujete největší problém České republiky ve vztahu ke korupci?
Největší problém je podle mě v tom, že korupce rozvolňuje pravidla a demoralizuje společnost. Pokud je právo uplatňováno selektivně, na někoho platí a někdo má statut nedotknutelného, tak to demoralizuje celou společnost. Druhou věcí je, že Česká republika kvůli korupci přichází o spoustu prostředků – jednak přímo, což jsou ztráty z veřejných zakázek, které se pohybují dle našich odhadů v řádech 100 miliard korun; a jednak nepřímo, protože to odrazuje investory. Pokud už se sem odhodlají jít, tak počítají s tím, že se ocitli v takovémto prostředí a musí tato pravidla přijmout.
Jaké z nástrojů či opatření považujete v boji proti korupci za nejúčinnější, resp. který nástroj nám v boji proti korupci nejvíce chybí?
Na nejobecnější úrovni rozhodně to, aby nikdo nebyl nedotknutelný. To je naprosto zásadní pro budování právního vědomí a funkčního právního státu. Z konkrétnějších opatření je to především posílení prvků, které vedou k fungování represivních orgánů, aby byly schopny korupci stíhat efektivně a nezávisle – což je třeba zákon o státním zastupitelství. Trestní právo ale nemůže být nástrojem, který řeší všechny společenské problémy. Z tohoto pohledu je tedy důležité, aby existoval také zákon o fungování politických stran a o jejich transparentním financování. Dále zákon o úřednících, který by odděloval, co je sféra politického rozhodování a co je byrokratický a odborný proces; tedy zákon, který by lidem dával nějakou jistotu. Zároveň s tím, např. jako součást tohoto zákona, je potřebný nějaký mechanismus, který by reagoval na nějaké nepoctivé či podvodné jednání, aniž by oznamovatel korupčního jednání byl na odvetu postižen. Samozřejmě tady mluvíme o korupci ve veřejném sektoru. Korupce existuje pochopitelně i v tom soukromém, tam bývá spojována ještě s jiným typem trestné činnosti. Nemůžeme se na to dívat skrze představu o vlastnictví někdy z 19. století. Kdo by čekal, že někdo bude mít prospěch např. z vytunelování vlastní firmy apod.
Vše, co jste zmiňoval, chce prosadit projekt Rekonstrukce státu, ve kterém se angažujete.
Přesně tak. Neméně důležité je v tomto ohledu také ztransparentnění podnikatelského prostředí – např. vyřešení problematiky anonymních akcií a v souvislosti s tím, což je i úkol pro budoucí politickou reprezentaci, boj proti off-shorovým firmám. Ministr Kalousek dokonce navrhoval, aby Česká republika měla podobnou legislativu jako Nizozemsko, tj. aby se stala jedním z míst, kde se takové firmy registrují. To považuji za zásadně špatné. Ale těch devět bodů, co jsou v Rekonstrukci státu, se k tomu dá přiřadit.
Pokud zůstaneme u Rekonstrukce státu, zajímalo by nás, jak těžké je přesvědčit a získat politiky pro záměry tohoto projektu? Zvolená cesta získání podpisu je zřejmě těžší, avšak účinnější. Na druhou stranu to nemusí zabránit tomu, aby nakonec hlasovali jinak.
Je to ukrutně těžké. Samozřejmě je to něco, co se jim nelíbí, protože jsou zvyklí fungovat v nějakém prostředí a určovat pravidla. Zároveň si myslím, že pro některé z těch osvícenějších už to samotné prostředí začíná být nesnesitelné. Na ty by se snad dalo spoléhat, ale zatím jsou to převážně jednotlivci. Na ostatní je třeba tlačit, což znamená budovat veřejný tlak, aby prostor pro jejich uhnutí z těchto opatření byl co nejmenší. Zatím to však znamená hlídat proces až do konce, jelikož ďábel bývá často schovaný v detailech.
Pokračování rozhovoru na stránkách Sekuritaci.cz.
