Pro pořádek je třeba podotknout, že Kino Šiška není žádné kino, ale soudobé kulturní centrum se dvěma sály a pestrou nabídkou kulturního vyžití, umístěné v lublaňské čtvrti Šiška. A taky to, že do kytary jsem nemlátil sám, ale My Bloody Valentine, kteří v pondělí navštíví Prahu.
Osobně mám s comebacky trochu problém. Poslouchat po dvaceti letech vracející se kapelu je jako otevřít skříň v domě rodičů a najít v ní pečlivě srovnané své staré kostkované flanelové košile. Takže očekávání na nule s vyhlídkou na odškrtnutí ještě jedné skupiny ze seznamu „Všechny skupiny, které jsem možná někdy chtěl i vidět, ale pro spoustu jiné legrace jsem to nestih…“ jsem s darovaným lístkem vyrazil vstříc horečce páteční noci.
MBV jsou stále esencí hesla „Rád bych něco podotknul, ale fakt necítím potřebu nikomu nic sdělovat“. Pusy se otevírají a hlas tušíme. Stejně tak spíš tušíme kytarové vyhrávky v hutné a bytelné zvukové stěně… Bla, bla, bla, to už zní jako kecy z nějakého Rock&Pop. Zkrátka se mi s prvními tóny roztáhly koutky úst od ucha k uchu. Teda dalo by se to tak říci, pokud by tam ty uši byly. Proud organizovaného hluku je odnesl, asi někam daleko, protože se doteď z výletu nevrátily. Mozek odputoval taky a domů se přivrávoral až k ránu. Lebku tak zcela vyplnily tyhle takzvané, ehm, „kytarové plochy“, abych citoval Rádio 1 někdy z roku 1992.
A zhruba do té doby jsem se vrátil taky a vzpomněl si na chuť zimních nedělních odpolední nad Markétou i Zoufaleckých večírků. Paráda. Nebo Pandora? Přiznejme si jednu věc – kdo si začátek devadesátek pamatuje, tak v té době nežil. A kdo ho prožil, tak si bohužel moc nepamatuje. MBV vám dost možná pomohou otevřít okno s výhledem do téhle ztracené zahrady a nechají vás ještě jednou kousnout do jabka, ovšem tentokrát zcela za střízliva. Tak si to v Praze užijte taky a vězte, že na tomhle koncertě dostanete to, pro co si tam jdete.
