Iránský prezident: pragmatická naděje

Ajatolláh Alí Chameneí, národností Ázerbajdžánec, se během íránských prezidentských voleb vyjádřil na adresu politických elit USA, jež pochybovaly o regulérnosti hlasování. Odkázal je, slušně, ale jasně, do patřičných mezí. Snad při tom pomyslel na „bushovské“ sčítání hlasů na Floridě…

Když se pojednou nejmenovaní bezmezně diví, jak to přijde, že nezvítězil kandidát náboženských konzervativců, nýbrž pragmatický klerik Hasan Rúhání (nar. 1948), chce se nad nimi až mávnout rukou. A ocitovat výrok triumfujícího kandidáta po vyhlášení skrutinia: „Toto vítězství je vítězstvím moudrosti, umírněnosti, pokroku, uvědomění, odhodlání a víry nad extremismem a špatným chováním.“

Íránská islámská republika není žádným rájem obzvláštních svobod, svobod srovnatelných s dnešním západním civilizačním okruhem, leč to „země Árijců“ nebyla vlastně nikdy. A ani průběh minulého prezidentského klání nebudil tak úplně důvěru. Nicméně místní kulturní úspěchy (občas připomínající Československo 60. let) a v regionu relativně liberální politické poměry naznačují, že plochost či předsudečné zjednodušování nejsou na místě. I kdyby nás k tomu vyzýval největší z Velkých bratrů…

Samozřejmě, multietnická a nábožensky neunifikovaná země, s jejímž předrevolučním, striktně proamerickým královským režimem měla ČSSR velmi solidní vztahy, není žádný beránek. Dokonce mezinárodní sankce nedokáží zabránit jejímu jadernému vyzbrojování nebo přímému vměšování teheránského nacionalismu do dějů Libanonu, Iráku a naposledy Sýrie. Ostatně v nich rozdmýchané konfrontace měly často důležitý aspekt snah o oslabení šíitské státnosti, nicméně jejich dopady bývají v posledku spíše opačné.

Na rozpínavosti bohovládného Íránu s jeho stále modernější armádou a úspěšnou rozvědkou se po Rúháního triumfu v prvním kole (obdržel 50,68 % hlasů) nezmění ani ň. Přesto se ale ozvali syrští vzbouřenci, aby jej vyzvali k zásadnímu přehodnocení vztahu k Assadovi.

To si sice režim nemůže dovolit a sám „první občan teokracie“ by ani neměl k dané změně patřičné páky, avšak určité změny navenek i dovnitř očekávatelné jsou. Republika pravděpodobně získá lidštější nátěr, ubyde arogantní provokativnosti charakteristické pro laického veterána tajných operací Ahmadínežáda. Muže, který měl při vedení v nespočtu ohledů rozporné země problém dodržovat také základní „dress code“.

Novopečená hlava světské moci má pro potřebné změny chřadnoucí ekonomiky a politiky – „podpořit spravedlnost a občanská práva po celé zemi“ – slušné předpoklady. Jde o zkušeného vyjednavače, spisovatele a polyglota, absolventa východních i západních univerzit. Přitom blízkého spolupracovníka zesnulého Chomejního, z kteréhož důvodu ho nebude lehké obvinit ani z kontrarevolučního Rouhání (další přepis vítězova jména, jež znamená „Duchovní“). V prezidentském pořadí má šťastné číslo sedm a vzbuzuje naděje změn. Zázraky však nečekejme, to by byl jen nový extrém.

Článek vychází z textů zveřejněných časopisem Revue Politika a deníkem E15