V pomyslném trojúhelníku stát, církev a lid ruský stát za ostentativní podpory pravoslavné církve vždy více či méně úspěšně udržoval a stále udržuje pod kontrolou ruský lid. Západní export devadesátých let v podobě nevládních organizací bohužel již méně úspěšně rozšířil mocenskou hru o čtvrtou hranu – občanskou společnost. Jestliže gigantická ruská transsibiřská říše ztratila po rozpadu Sovětského svazu svého třídního nepřítele, pak se staly vnitřním nepřítelem pro 21. století občanské svobody a jejich obhájci. Koho Putin, nejmenší agent KGB, bije?

 

Zahraničním agentem velmi obecně chápeme někoho, kdo sleduje zájem jiného státu v naší zemi a který je zároveň v protikladu s našimi zájmy. V tomto případě, kdy ruský zájem definuje Vladimir Putin a jeho kohorta, to znamená, že lidská práva nejsou ruským zájmem.

Duma, zahraniční agenti a demokracie

V červenci loňského roku schválila ruská Duma zákon vztahující se výlučně na nevládní organizace, které přijímají finanční prostředky také ze zahraničí. Každá taková organizace musí pod hrozbou vysokých pokut sebe sama označovat jako zahraničního agenta (foreign agent).

Není samozřejmě náhodou, že legislativní změny se netýkají náboženských organizací, tedy i ruské pravoslavné církve, jejíž příjmy ze zahraničí se pohybují v řádu miliard korun. Zákon vstoupil v platnost v listopadu 2012 a do jeho definice NGOs spadá například ruská pobočka Amnesty International, Transparency International, Human Rights Watch nebo Greenpeace.

Mladá ruská demokracie se podle slov autorů zákona musí bránit. Bude-li se bránit i nadále těmito způsoby, nebude mít brzy co a koho bránit. Stačí se podívat na hodnocení agentury Freedom House a závěr je prostý: Rusko se demokratickým standardům ani nepřibližuje, byť se tak snaží léta, obzvlášť při jednáních s EU, prezentovat.

Crackdown, ruský kapitál a východní Německo

Nevládní organizace podle nového zákona podléhají zpřísněné účetní kontrole, musí proto čelit neustálým nájezdům státních úředníků a Kreml tak téměř vidí až do jejich vnitřností. Stačí se podívat na analýzu Radio Free Europe / Free Liberty, kdo a proč byl kontrolován v posledních měsících.

Angela Merkelová, první německá kancléřka a zároveň první kancléř/ka z bývalé NDR, se v dubnu tohoto roku postavila na stranu nevládních organizací. O to cennější je její vyjádření, neboť zaznělo na důležitém průmyslovém veletrhu v Hannoveru. Putin na oplátku nezapomněl připomenout, že až 700 tisíc německých občanů má práci díky ruskému kapitálu – v překladu: Mlčte (plus nonšalantní mrknutí).

Putin je známý tím, že se čas od času vykoupe v ledové řece, zabije medvěda holýma rukama nebo uloví v tajze nějakou vysokou. Alfa samcem a živoucí legendou se stal však již díky své práci pro sovětskou KGB. V letech 1985 – 1990 působil dokonce jako tajný agent v Drážďanech. Co více si od demokratického prezidenta přát.

Fetiš zkratek a pedofilní lobby

NGOs nejsou jediným terčem mocenské zvůle, která halí své despotické praktiky do terminologie právního státu. Ruská e-realita je bita o to intenzivněji. Od Soči, přes Omsk až po Vladivostok (viz mapa).

S přijetím nového zákona za eufemistickým účelem regulovat internet a zabránit šíření dětské pornografie vznikl dozorový (rozuměj cenzurní) orgán označovaný další geniální zkratkou Roskomnadzor. Zkratkami jsou Rusové proslulí již od dob „Hlavní správy nápravně-pracovních táborů“, jež se zapsala do dějin jako Gulag.

Opoziční odpůrci zákona jsou označováni jako členové pedofilní lobby. Pedofilie jako hanlivý tag pro politické protivníky se stala fenoménem doby, podobně jako kdysi pravicové úchylky, buržoazní nacionalismus a jiné Čechoslovákům dobře známé nálepky.

Zákaz lásky, rozvod a donašeč

Ruští zákonodárci si osvojili techniku odpoutání pozornosti od skutečných problémů směrem k domnělým nepřátelům a pro tradiční hodnoty udělají opravdu cokoliv. Před dvěma týdny přijali zákon zakazující lásku. Ani jeden poslanec se nepostavil proti pokutám a možnosti vyhoštění za „propagaci homosexuality“, tzn. například líbání dvou mužů na ulici. Viz komentář Alexandra Mitrofanova na twitteru.

Posvátný vztah mezi mužem a ženou prý musí bránit stát. Kde byl ale ochranářský stát tehdy, když nacionalisté a ortodoxní věřící napadali LGBT demonstranty kopřivami? Mezi obranou a útoky je tenká hranice. Putin pluje na vlně volební většiny stejně jako Erdoğan v Turecku. Demokracie je nepochybně v prvé řadě vládou většiny, ale okamžitě poté následuje druhý princip: práva menšin musí být zachována.

Lidé mají potřebu často vzývat věci, jejichž obranu svým vlastním jednáním dávno propásli. Posvátnost manželského svazku v Rusku je dalším příkladem. Nejméně polovina všech ruských manželství se rozpadá a Putinovi nejsou výjimka. Nezmění to ani patriarcha Kirill, údajně bývalý konfident KGB, a jeho vymýtání ďábla.

Zákaz adopcí, Klaus a nelevicová levice

Putinova převodová páka jménem Duma se činí jako nikdy dříve a přijala další osvícený zákon - tentokrát zakazující osvojování ruských dětí homosexuály. Trend zakazování toho či onoho neustává, ruský stát nabírá na síle a ještě poroste. Vše ve jménu velké demokratické matičky Rusi a Vladimira Vladimiroviče.

Pro strach z toho, že nám dvě ženy držící se za ruce nakazí děti, nemusíme chodit příliš daleko. Náš exprezident Václav Klaus, dukelský mistr ve smečování, homofobní výroky považuje za důkaz inteligence. Naposledy na sebe upozornil mj. rozdělením naší vlasti, když na něj nespáchali atentát a vyvěšením této karikatury na svůj web.

ČSSD, která se považuje za sociální demokracii „západního střihu“, paradoxně nepodporuje o nic více neziskovky či nevládky než konzervativní ODS. Důkazem budiž výrok poslankyně Vladimíry Lesenské, podle níž jsou neziskové organizace hrozbou pro společnost.

Kontext, Pussy Riot a pokrytectví

Nejedná se o žádnou rusofobii, jak by mnozí rusofilové jistě rádi podotkli. Ruský kontext po roce 2000 vykazuje charakteristiky, které jednoduše nejsou slučitelné s demokratickým způsobem vlády a to ani v našem časoprostoru.

V posledních pěti letech došlo k faktickému ovládnutí médií a opoziční kritika se stala takřka nemožnou. Totéž platí jak pro legislativní, tak především pro soudní moc, o jejíž nezávislosti nelze vůbec hovořit. Volební proces také není svobodný; za vše mluví téměř stoprocentní Putinovy výsledky v některých regionech, zejména na Kavkaze.

Záměrně jsem se vyhnul kauze Pussy Riot, která by vydala na další článek. Snad jen krátká poznámka: jejich odsouzení bylo mj. zdůvodněno urážkou Boha a citů věřících. Vítejte v tzv. ruské demokracii – nejméně do roku 2018, kdy skončí prezidentovo šestileté funkční období. Pak snad již druhé, jeho v pořadí dokonce čtvrté období, nepřijde.

Pokrytectví rozvedeného Putina přebíjí pouze ten fakt, že Pákistán, země s nulovou tolerancí k homosexuálům, drží prvenství ve vyhledávání gay pornografie na síti. Gratulujeme všem zúčastněným. I těm, co přijedou příští rok do Soči.

 

 

Bottom line: Rusové ve svých dějinách občanské svobody nikdy nepoznali. Mějte to na paměti, když začnou jejich politici mluvit o obraně demokracie a svobody.