Proti bankovním poplatkům vzhůru do pekel

Přesně takový nápad dostalo - inspirováno novinovými články a lákavými nabídkami různých zprostředkovatelů právních služeb - několik desítek tisíc klientů bank. Na mušce jsou v současné době poplatky za vedení úvěru. V Německu totiž soud rozhodl, že vedení úvěrového účtu slouží bance pro technicko-organizační záležitosti v rámci zúčtování jednotlivých splátek, a nikoliv klientovi. Navíc, jak konstatoval německý soud, banka vydělává již na úrocích. Takové zdůvodnění je ovšem přímým výsměchem ekonomické funkci poplatků. Každá banka má dva hlavní typy nákladů: správní náklady, jako jsou například náklady na zaměstnance, budovy a IT. Jejich výše není závislá na výši úročení vkladů či úvěrů. Druhým typem nákladů jsou nákladové úroky. Zatímco první skupina je poměrně stabilní, úroky dokážou být vysoce volatilní.

Vezměme si za příklad banku, která významnou část svých aktiv půjčuje formou hypoték. Současné sazby se pohybují okolo tří čtyř procent, přičemž toto úročení je fixováno obvykle na pět let. V případě, že by se současné deflační prostředí s nulovou úrokovou mírou na vkladech prudce změnilo a úroky z úvěrů dosáhly řekněme pěti procent, představovalo by to pro banku existenční problém (kdo to považuje za teoretický příklad, nechť si zběžně pročte historii krize spořitelních a úvěrových družstev v USA v osmdesátých letech).

Jednou z metod, jak toto riziko zmírnit, je rozdělit cenu za službu - poskytnutí úvěru - do dvou složek. Na složku úrokovou a na složku fixní, poplatkovou, jak ostatně odpovídá i nákladům, které s úvěrovou činností souvisí. Spor o poplatky přitom není veden jako spor o přiměřenost výše poplatků. V takovém případě by se musely posuzovat v rámci úplné ceny za službu, tedy včetně úroku. Právě za účelem převedení vícesložkové ceny do jednoduchého, jednočíselného ukazatele zavedl zákonodárce zákonem o spotřebitelském úvěru (již v roce 2001) ukazatel RPSN, tedy roční procentní sazbu nákladů.

Jednotlivé poplatky jsou označovány za protizákonné, přestože jsou zakotveny ve smlouvě, kterou klient dobrovolně přijal, banky je nijak neskrývají (i když se jimi banky v reklamách nechlubí, v sazebnících je může přehlédnout jen úplný negramot) a i když zmíněný zákon poměrně podrobně popisuje, jakým způsobem mají být poplatky zahrnovány do výpočtu ukazatele nákladovosti úvěru (kdyby byl postavil poplatky mimo zákon, mohl by si ušetřit kus práce). Poplatky jsou označovány za nezákonné na základě velmi extenzivního výkladu některých ustanovení zákona na ochranu spotřebitele a na základě čistě propagandistických postupů. Prošel jsem řadu webových stránek proti poplatkům, a žádné solidní zdůvodnění, proč by měly poplatky být nezákonné, jsem tam nenašel.

Bankovnictví bez poplatků je nepochybně možné, podobně jako v islámském světě může existovat bankovnictví bez úroků (poněkud obtížné by ovšem bylo bankovnictví bez poplatků i bez úroků, ale tak daleko zatím nejsme). Z hlediska stability podnikatelského prostředí je však důležité vědět, co je a co není zákonné, dopředu, a nikoliv ex post. Vzhledem k mohutné komerční mašinerii, která se okolo zpětného vymáhání poplatků od bank rozvinula, mám jisté pochybnosti o nezištné motivaci celé kampaně. Avšak o tom, kam retroaktivní změny podnikatelského prostředí vedou, nemám pochyby ani za mák. Slušně řečeno, do pekel.

Sledovat @hndialog