Kdo podrobněji sleduje egyptskou politiku, ví, že není černobílá. Islamisté nejsou ze zásady špatní a nedemokratičtí a sekulární opozice, která je občas v západních médiích prezentována jako hráz proti náboženské diktatuře, není až tak demokratická. Obě strany používají pro prosazení svých cílů prostředky, které mají k demokratickému ideálu daleko. Právě to nebezpečně napomáhá starým, ale zdaleka ne spícím, strukturám.
Rostoucí polarizace
Pozadím současných nepokojů je napětí mezi islamisty (především Muslimským bratrstvem) a liberální opozicí, dnes sjednocenou ve Frontě národní spásy. Nevraživost mezi nimi sice existovala již za Mubaraka, události posledních dvou let ji ale značně posílily. Na vině je za prvé plán politické transformace vypracovaný armádními generály, kteří ještě nedávno tvořili jádro Mubarakova režimu. Ten umožnil jedinému vítězi prezidentských voleb téměř unilaterálně řídit zemi v době, kdy se přijímají zásadní rozhodnutí o její budoucnosti. Vítězem se přitom nestal sjednocující kandidát, ale zástupce jednoho politického proudu. Jelikož islamisté dominují zároveň parlamentu, ocitla se egyptská opozice po prezidentských volbách bez formálního kanálu, kterým by mohla prosazovat své požadavky a kontrolovat vládnoucí Bratrstvo.
V této kritické době se prezident dopustil závažných politických chyb, které posílily strach, že se islamisté snaží zemi kompletně ovládnout. Mursí se stal prezidentem jen velmi těsnou většinou, také díky tomu, že jeho protikandidátem byl Ahmed Šafík, muž přímo spojený s minulým režimem, což mnohé vedlo k volbě menšího zla. Na současné rozcestí ale Egypt dovedl jeho autoritářský politický styl, snaha dosazovat všude své lidi (naposledy například jmenování velkého počtu gubernátorů), neschopnost komunikace s opozicí a nedodržování dojednaných dohod. Nemluvě o nelepšící se ekonomické a bezpečnostní situaci, pravidelných výpadcích proudu a problémům ve spolupráci se Spojenými státy.
Účel světí prostředky?
Není pochyb o tom, že se egyptský prezident dopustil závažných přehmatů. Není-li ochotný dělat ústupky a nemá-li opozice jiné páky, nic jiného, než tlak z náměstí, asi nezbývá. Přesto je iniciativa Tamarud problematická. Nová egyptská ústava přijatá v referendu – byť těsnou většinou a mnohými kritizovaná – možnost odvolání prezidenta na základě petice nezmiňuje. A ať je špatným prezidentem nebo ne, Mursí získal svůj čtyřletý mandát v demokratických volbách.
Demokracie je založena na jednoduchém principu: poražené strany respektují volební výsledky, neboť vědí, že v předem daném intervalu budou mít novou šanci skóre změnit. Pokud by byl Mursí opravdu nucen odstoupit, založil by se nebezpečný precedens – výsledek svobodných voleb by mohl být kdykoliv zvrácen, pokud by někdo sehnal dostatek podpisů. To by znamenalo vážné ohrožení budoucího demokratického procesu, které by se mohlo opozici jednoho dne vymstít.
Mubarakovy přízraky
Je tu ale ještě jeden důvod k obavám. Konflikt mezi opozicí a vládnoucími islamisty nahrává armádě, instituci, na které stál Mubarakův režim a která ovládá velkou část egyptské ekonomiky. Přesně rok poté, kdy protestující volali po jejich odchodu z politiky, se káhirským náměstím Tahrír znovu rozezněl slogan z počátku roku 2011, že armáda a lid jsou jedna ruka. Výzvy k zásahu vojáků byly vyslyšeny v pondělí, kdy generálové dali politikům dvoudenní ultimátum, během něhož musí nalézt společné řešení. Příležitost kromě armády vycítili i tzv. fulúl, tedy lidé spojení s Mubarakovou Národně-demokratickou stranou, z nichž mnozí iniciativu Tamarud za odvolání Mursího podpořili a vyšli spolu s protestujícími do ulic.
Uplynuly dva roky od revoluce z 25. ledna, armáda znovu smí autoritativně promlouvat do egyptské politiky a lidé spojení s bývalým režimem vyzývají k odstoupení demokraticky zvoleného prezidenta. To vše bok po boku s demokratickou opozicí a zaštítěné revolučním naladěním podobným tomu z roku 2011. Snad si islamisté i opozice včas uvědomí, s jakým ohněm si zahrávají. V opačném případě hrozí, že celý egyptský demokratický pokus skončí podobně, jako začal – v ulicích a za účasti zklamaných demonstrantů.
Tereza Jermanová
Autorka působí ve Výzkumném centru AMO.
