Brusel lační po větší kontrole fúzí

Až doposud je potřeba povolení omezena na případy, kdy dochází k akvizici celé společnosti nebo alespoň takového podílu, který nabyvateli umožní koupeného konkurenta ovládat. Evropská komise však dostala zálusk na možnost kontrolovat i převody podílů minoritních. To by samozřejmě velmi zvýšilo rozsah jejího zásahu – prakticky jakákoliv evropská transakce dostatečné velikosti (neboli transakce s tzv. evropskou dimenzí) by se potenciálně dostala do hledáčku regulátora. Což by mohlo jak zvýšit transakční náklady účastníků, tak vnést více nejistoty ohledně toho, kdy je jejich transakce už konečná a nezměnitelná.

Jako příklad Evropská komise vyzdvihuje nabytí Aer Lingus Ryanairem, které bylo před šesti lety zakázáno, avšak Ryanair si v Aer Lingus ponechal více než čtvrtinový podíl.  V důsledku toho měl údajně přístup ke strategickým plánům a obchodnímu tajemství konkurenta. Mohl blokovat jeho významná rozhodnutí a tím snižovat hospodářskou soutěž.

Ekonomická teorie nazývá taková propojení přes minoritní podíly strukturálními spojeními. Tento výraz používá i Evropská unie v nynějších plánech na rozšíření svých možností dohledu. Naříká přitom, že řada členských zemí EU již nyní umožňuje pro své domácí úřady určitý dohled nad převody minoritních účastí (Velká Británie, Německo, Rakousko). Podobně jako i významné zaoceánské ekonomiky (USA, Kanada, Japonsko). Zatímco EK má svázané ruce.

Strukturální spojení přes minoritní účasti v konkurentovi přitom mohou negativně ovlivňovat hospodářskou soutěž tím, že jeden může snížit konkurenční tlak na druhého, pokud v něm má ekonomický podíl. Dále je zvýšeno riziko přinejmenším „mlčky“ provedené koordinace mezi konkurenty a případně brzdění přístupu konkurenta k zákazníkům.
Evropská komise zvažuje dvě alternativy dohledu. Buď by každé takové relevantní strukturální spojení muselo být notifikováno Evropská komisi a nemohlo by dojít k akvizici, dokud by EK nerozhodla, zda je transakce povolena. Nebo by šlo o selektivní proces: strany by mohly dokončit transakci bez Evropské komise, ta by však – na udání či z vlastní iniciativy – mohla kdykoliv spustit vyšetřování dopadů. Přičemž pokud by problematičnost strukturálního spojení byla na první pohled zřejmá, strany by byly povinny učinit krátkou notifikaci Evropské komisi a ta by byla zveřejněna. Přitom by však musely být rozvinuty procesní postupy, např. umožnění stranám učinit notifikace dobrovolně, stanovení určitých výjimek (např. minoritní podíly do 10%) a vyřešení osudu joint-ventures.
Nesporně by přitom bylo mnohem levnější a efektivnější, kdyby povinné notifikaci nepodléhaly všechny případy nabytí minoritních podílů. Selektivní systém má však jednu zásadní nevýhodu: tou je nejistota pro účastníky transakce, zda a kdy může zásah regulátora přijít. Jedním z nejdůležitějších aspektů jakékoliv akvizice je možnost definovat jednoznačný bod finálního „dokončení“ jako bodu, z něhož není návratu a převod je už nezvratný. Přitom i sama komise připouští, že strukturální spojení, která jsou opravdu problematická, jsou spíše nepočetná – je pak otázka, zda kvůli tomu vrhat v nejistotu všechny transakce s minoritními podíly.

Vyvážit požadavky redukce nákladů a získání jistoty by snad bylo možné tím, že notifikace by nebyla povinná, účastníci by ji však mohli provést dobrovolně a pak by v určité lhůtě získali jistotu, zda EK zasáhne. Beztak by však opět vznikal velký prostor pro upřesnění judikaturou Soudního dvora tak, aby bylo dáno vodítko, kdy stojí za to se problémů obávat a za EK raději jít.
Jak se komise k zvažovaným alternativám postaví, uvidíme po prázdninách. Můžeme doufat, že snad zvolí nějaké řešení rozumně kombinující potřeby limitované administrativy i právní jistoty.