Nesnesitelná legrace jménem Jan Fischer

Bude to zcela jistě nelegitimní vláda. Na rozdíl od některých ústavních právníků se domnívám, že bude i protiústavní. Prezident sice nemá v ústavě do písmene nařízeno, jak má jmenovat premiéra a vládu, ale z ducha ústavy (už slyším ty posměšky; nicméně kdyby neexistoval duch zákonů, museli bychom mít vše popsáno algoritmem a proměnili bychom se z občanů v roboty řízené softwarem) a demokratické tradice vyplývá, že by se měl držet voleb do Sněmovny, nikoliv inspirací vysočinsko-gothajského programu. 

Přítomnost Jana Fischera ve VMZNRP je důležitá. Jan Fischer se stal symbolem zdejší politiky hned z několika důvodů.

Poprvé se objevil v čele vlády jako dočasný premiér-odborník, neb národ miluje odborníky. Nemá přitom úplně jasno, v čem by vlastně měla být jejich odbornost, a tak se většinou spokojí s tím, když média deklarují někoho odborníkem. Přitom odborníkem je třeba také profesor M. C. Putna. Pro národ však profesor M. C. Putna odborník není, je to ten homosexuál, kterého nemá rád Zeman. 

Fischer zazářil jako premiér z jediného důvodu: nebyl to Topolánek ani Paroubek.

Následně si do Fischera značná část národa projektovala obrodné naděje, i když bylo víceméně jasné, že se plete. Pletla se (značná část národa) především proto, že své prezidentské kandidáty a uchazeče o další důležité úřady testuje esteticko-pocitovým metrem, namísto aby zapojila mozek. 

Prezidentské volby nám udělaly laskavost, když prokázaly, že esteticko-pocitový metr je na nic. Naděje vkládané do normalizačního člena KSČ, který se i po čtvrtstoletí rozklepe, když ho někdo veřejně požádá o vysvětlení, jsou liché. Prezidentem-státníkem nemůže být někdo, kdo namísto jasného slova, ba někdy i bouchnutí pěstí do stolu, kalkuluje statistickou pravděpodobnost remízy, a to i deset minut po skončení zápasu.

Prezidentem-státníkem nemůže být koneckonců muž, který inspiruje přihlouplé přezdívky (Želé). Prezident-státník by měl inspirovat jen dobré vtipy, ať už obdivné, nebo nenávistné. Nejlépe obé.

Nominace Jana Fischera ve VMZNRP na místopředsedu a ministra financí je dokonalým symbolem české politiky:

Do nelegitimní, snad i protiústavní vlády přichází bývalý člen KSČ z 80. let, který má obličej slušného člověka a médii je potvrzen jako odborník, který nicméně nikdy neudělá nic, čím by si kamkoliv zavřel dveře, třeba i do pekla, i kdyby to bylo jen na chvíli, a jehož osobní finanční situace dává státní pokladně tvrdíkovskou naději, že se republika stane platným členem sky teamu. Je to všechno legrace, dokud to legrace být přestane. Máte-li nutkání vylézt na Petřín a křičet: "Pomóc", můžete být klidní. Taková reakce je zcela racionální.