O možnosti, kam upíchnout své kamarády, známé a všechny ty, jimž jsou politici z nejrůznějších důvodů zavázáni či si je zavázat chtějí, není v České republice nouze. Máme tu 1228 státních podniků a obchodních společností s majetkovou účastí státu nebo krajů a obcí. Připočíst můžeme posty na ministerstvech, úřadech, rozpočtových organizacích...
Výsledkem je, že zajímavých míst placených z veřejných peněz je více než dost. Ponechme nyní stranou, zda je kupčení s těmito pozicemi „jen“ nemravné a nemorální, nebo i korupční a trestné. Každá vláda stojí před pokušením vymést staré pořádky a dosadit na klíčová (či prostě jen lukrativní) místa své lidi. Přechodná vláda Jiřího Rusnoka, i kdyby nějakým zázrakem získala důvěru v poslanecké sněmovně, by se měla radikálních změn vyvarovat (pokud to ovšem není hlavní smysl jejího působení).
Ve hře jsou totiž mimo jiné i zajímavé pozice ve vedení tajných služeb i ve státních podnicích. A nakonec i na ministerstvech samých. Martin Pecina, který si zopakuje svoji misi na ministerstvu vnitra, už ostatně naznačil, že by rád „nějaké změny“ udělal. Jistě nebude sám.
Vracíme se tím opět ke dvěma evergreenům české politiky. K neexistenci zákona o státní službě, který by měl profesionalizovat úřednický aparát a zamezil by i překotnému vymetání úřadů a dosazování věrných. A také k faktu, že Česká republika nemá žádná pravidla, která by řešila způsob správy obecních a státních firem, natož aby jim určovala měřitelné hospodářské cíle.
Jakkoli zrovna v těchto dnech není kvůli obžalobě trojice exposlanců ODS i kvůli žádosti o vydání expremiéra Petra Nečase k trestnímu stíhání ta správná atmosféra pro rozdělování trafik, budeme pečlivě sledovat, jak vláda Jiřího Rusnoka se svými pravomocemi naloží.
Jistý problém je v tom, že svého druhu trafikou je – přinejmenším pro některé ministry – sama účast v této vládě.
